Slečna Modré nehty

lipstick on my pillow via my cheek
the full moon's glowing yellow
and the floorboards creek
c'est horrifique!

18+

Žena: Utkvělé obavy

volně navazuje na Žena: Barvy, plumérie a tuberóza

 

Přiznáš to až mnohem později. Ano, toužíš po ní. Po nějaké. Krásné, vášnivé, podvolné, prostě ženě se všemi správnými vlastnostmi. Ani nezamlčuješ, že pro tebe existuje něco jako výčet všech žádaných vlastností. Frivolní, ale ne moc okatě. Upejpavá na veřejnosti, ale divoká v posteli. Se znalostí etikety, ale v soukromí taky trochu zvířátko.
Někdy pak výrazně pociťuju, jak mi tě berou. Ty zástupy imaginárních žen, nebo spíš dívek, protože si jako pokušitelku vždy představuju mladou dívku, vždy s dlouhými vlasy, tenkým pasem a výrazným zadkem, který obdivně přejíždíš dlaní.

V noci nám vstupují do ložnice; hýření žen oděných–neoděných v rybářských sítích a jemných přízích, jsou rozmařilé a v mých snech tě vábí na cinkot smíchu a šťavnatou barvu svých bradavek, stahují tě do svých tenat, aby tě utančily jako neopatrného mládence. Už dávno nejsi neopatrný mládenec, ale stejně podlehneš a já můžu jenom přihlížet, protože se do toho kruhu bojím vstoupit.

Za dne je někdy prohlížíme spolu. Nebo spíš: ty se otočíš a já se otočím, abych zjistil za kým.
Vidím ženu a má na sobě krásné saténové šaty v barvě bronzu. Tečou po ní jako voda. Dřív by mě napadlo, že vypadá úžasně, teď mě napadá, jestli si také všímáš jejího těla proti větru, jestli bys ji podržel dveře a čekal za to něco víc než poděkování (třeba koketní úsměv), jestli si představuješ zrovna ji, jak za horkých letních dní nenosí kalhotky.
Říká se tomu bisexualita, ale není to prostě jen nenasytnost?
Strašně se bojím.

Kraken, krakatice a metrový tuňák

Kapitánské zkoušky jsi skládal kdysi v chorvatských vodách, jsou zrezivělé možná jako dávno potopená kotva, ale stejně si věříš. Stejně se cítíš. Mám strach? Trochu. V autě se s tebou cítím dobře, ale kormidlovat loď jsem tě ještě neviděl. Oceán je toho dne klidný (před bouřkou?), ale kdoví, jaké nepropátrané podmořské proudy se hlavou honí tobě.

Loď si pronajímáme na celé odpoledne, protože za něco se přece utrácet musí. Voda v maríně páchne trochu žlukle, ale na otevřeném moři je přesně taková, jaká má být: svěží, slaná a hutná. Když si lehnu na záda, stačí mi ke štěstí jen dýchat mořské vlhko a sledovat modrou oblohu. Z její barvy se před očima dělají mžitky. Je to jako opilost.

Zavírám oči, cítím se znovu jako v kolíbce. Zespodu to trochu chladí, seshora opéká, ale hřejivost slunce není v mořském vánku cítit. Důvěřivě nastavuju kůži, tvář, nechám vysychat rty a svrbět tenká víčka. Houpe to, omamně. Ke střízlivé opilosti se přidává slastná tíha okamžiků těsně před spánkem. Představuju si tmavomodré hlubiny pod sebou, rejdí v nich život. Představuju si krakena, krakatici nebo alespoň metrové tuňáky. Představuju si, jak vytahuješ metrového tuňáka nalitýma rukama, na pokraji sil, ale vítězně, a ještě na lodi ho vyvrhuješ. Palubu zalévá nečekané množství tmavé krve. I maso je tmavé, zdravé a šťavnaté. Představuju si, že uvězněni v bezvětří uprostřed oceánu ho napůl šílení jíme syrové, chladné, chutné, nakrájené na tenké plátky po způsobu sashimi.

Slunce je nízko a pableskuje na vlnkách nesmírné hladiny jako úsporné tahy pointilistických maleb, když mě budí chladný dotyk. Natíráš mi tělo tišícím mlékem.

„Usnul jsi na slunci,“ říkáš.

Bolí to. Au, dělám, prohlížím si trup, který je jako selátko pečené na rožni. Nepoznávám ho, ale asi ke mně patří, pořád je k hlavě připojený krkem, a tak s ním teď budu muset žít v bratrství bolesti a utrpení. Po zásluze potrestán za lenost a zahálku.

Prosím tě, ať mě nemažeš, nedá se to vystát, jediné, co si teď dovedu představit, je skočit do vody a navěky se vznášet ve vodním stavu beztíže. Pohled se ti zatemní barvami podmořských hlubin a mezi prsty mi sevřeš spálené bradavky. Oči máš šílené. Dívám se, jak se kůže mezi tvými prsty zvedá od masa. Vím, žes to myslel dobře. Vím, že mám být vděčný za každý kousek péče, a tak jen kňourám jako štěně, kterého někdo vytřásá za kůži. Není to daleko od pravdy. Neměl jsem si stěžovat.

Když se snažím zvednout, uchopíš mou hlavu do dlaní a díváš se mi do očí. Ty tvoje jsou šílené a černé jako očka toho nepopsatelného krakena, kterého jsem viděl ve snu.

Trochu mi s ní udeříš o palubu. Hlava nepraská jako vajíčko, lebka je pevná a nedobytná, myšlenka mi zalétne domů, neboj, maminko, nic to není, jsem v pořádku a vím, za co to je. Pak se postavíš, chvíli mě ještě tiskneš pohledem k zemi a hodíš mi tričko. Přilepí se k mastnému tělu.

 

Večer už zase ležíme v posteli vedle sebe. Foukáš mi na červený hrudník a a říkáš, ať zavřu oči. Nevím, jestli mám, nechce se mi, důvěra byla pro dnešek narušena a znovu se zregeneruje zase až se spánkem. Nakonec to však udělám – začneš mi po po břiše jemně přejíždět prstem a kreslit tvary. Jsou to souhvězdí, pupík je měsíc v úplňku, pod ním se klidně pohupují vlnky.

Jaké asi je topit se ve slaném oceánu?

Pivoňkové blues

Všem dobrým taťkům a hlavně tomu mému, i když si to nikdy nepřečte.

Dostaneme do ruky dva rýče, džbánek citronády a alou pracovat ven. Když už nezvedený syn jednou za čas přijíždí domů, musí se toho náležitě využít. Táta mě vede k místu, kam máma určila vetknout rodinný platan. Ukazuje, že až povyroste, bude jim od západu vrhat pěkný stín do míst, kde pod kuchyňským oknem stojí stůl s lavicí a proutěným křeslem, a buď tam pořád něco čtou nebo si jen tak v tichosti hoví u láhvinky vína. Říkají tomu „stín na důchod“.
A bude tu stát i pro nás, pro děti a nevyřčené děti dětí. Naivní, přetrvávající naději na vnoučata ve vzduchu pořád cítím viset jako neviditelné poletující pavučiny babího léta.
Máma nám naplánovala práci na hodinu největší výhně, ale ženy rodu je někdy třeba beze zbytku poslouchat, zvláštně když jste v nemilosti, a tak oba svorně ohýbáme hřbety před pálícím odpoledním sluncem a na přeskáčku hloubíme v hlíně. Táta se přirozeně zadýchá dřív než já, tak ho posílám do stínu na lavičku a nalévám mu citronádu.
„Dal bych si radši pivo,“ říká. Já koneckonců taky. Přináším dvě ledová, která krátce před prací uložil do mrazáku. Protože není žádný velký pivař a je zcestovalý, má ho rád tak, jak se pije na jihu Evropy, hodně studené a z namražených sklenic.
Sedíme tam jen v kraťasech.
„Vypadáš dobře,“ konstatuje.
Říkám mu, že už víc než rok pravidelně cvičím jógu a že ty mě vedeš (někdy spíš nutíš) k pravidelnému pohybu. Běháme a chodíme spolu plavat.
Pokyvuje hlavou. „Tak aspoň k něčemu je ten tvůj nový chlap dobrý,“ zasměje se krátce a nervózně, nebo možná kriticky. Cítím, že je naočkovaný matkou – neznají tě sice, ale odsoudili tě hned. To K. byl jejich miláček, a tak slova mezi námi od doby našeho rozchodu váznou.
Táta je zalitý potem, tváře mu jen hoří. „Dojdu si pro triko a pro něco na hlavu.“
Vypadá tam ve stínu a svlečený do půl těla staře a seschle, a je to vůbec poprvé, co ho tak vnímám, i když má na hlavě pořád tu svojí šviháckou kštici vlasů po ramena, ale trochu povolená prsa se mu stáčejí k bříšku a když zvedá sklenici piva k ústům, na pažích se mu houpe volná kůže. Oblečený přitom vypadá pořád stejně dobře jako vypadal ve čtyřiceti. Stále ještě unese koženého křiváka.
Máme stejná ústa a bradu, a oběma nám úplně stejně nerostou vousy. Tátovi se nad horním rtem dere z kůže pár milimetrových pichlavých štětin a já vím, že je to výsledek třítýdenního úsilí. Měl to tak už i jeho táta a možná i praděd a další předtím. Rodinný rys. Máma ho vždycky plácá po tváři hladké jako dětská prdýlka a říká: „Vždyť je to dobře.“ Na rozdíl ode mě nemá ráda vousatý chlapy. Skoro jako bych po tátovi zdědil všechno a po mámě nic.
Odchází. Otevřeným oknem slyším mámu, jak mu láskyplné nadává do starých pošetilců a mluví o hrozícím úpalu, a využívám té chvíle osamocení k úniku do končin zahrady, kde to žije vlastním životem. Mám rád tuhle malou džungli: víc svlačce než trávy, pampelišky se tu nechávají volně kvést, větve staré jabloně sahají až k zemi. Vzadu u plotu ještě stojí rezavý skelet starého skleníku. Z jeho útrob na podzim prorůstají obří trsy fialových a bílých astřiček.
Sestra si kdysi o trčící rozbité sklo nepoužívaného skleníku rozřízla předloktí, to když jsme se jako divá zvěř nepříčetně honili zahradou, a vystouplou, bílou jizvu tam má doteď. Po té události upadl skleník v nemilost skoro jako v té hře Grahama Greena. Rodiče sklo vymlátili, důkladně vysbírali střepy a kovovou konstrukci nechali volně porůstat.
Před místem, kde byla prolita krev, planě a divoce bují růžové pivoňky. Jak omamně voní, vlezu si mezi ně a vzrostlý zlatý déšť, který mi nad hlavou vytváří slunečník a maskuje mě svým stínem. Kecnu zadkem do vlahé hlíny. Po sevřeném poupěti pivoňky stepuje podivuhodný pavouk. Nastavím mu prst a nechám ho lézt - je zelený jako kulička hrášku. Jak si ho předávám z prstu na prst a točím přitom rukou, vystopuje mě podle pohybu táta. Na sobě má tričko se sepraným nápisem Pink Floyd a na hlavě legrační látkový klobouček v trendu Billie Eilish.
Rozhrne pivoňky a kouká na mě dolů trochu vyjeveně. „A já že kam ses vytratil. Co tam děláš?“
Přemýšlím nad tím, k čemu jsi mi vlastně dobrý. Do kondice bych se možná zvládnul dostat i sám. V úkrytu se můžu nadechnout a zažehnout racionálno.
„Sem jsi naposledy zalézal, když...“
Když jsem se chtěl ztratit před světem, fungovalo to v šesti letech, osmi, devíti, funguje to teď, akorát mi nohy trčí ven a vršek hlavy nejspíš taky, ať ohýbám záda sebevíc, takže nejsem nenalezen. Pavouka vypouštím zpátky do zeleně a dávám hlavu mezi kolena.
„Co ti je, Jéňo?“
Táta usedá vedle mě. Není tu dost místa pro oba a pár pivoněk mu padne obětí. Ale je to příroda – zase se vzpamatuje, staré výhony nahradí nové, mravenci si znovu prorazí své původní stezky.
Položí mi ruku na záda a drbe mě po ohnuté páteři. Když hlavu nezvedám, víská mě ve vlasech. Jako bych byl zase malý kluk. Nechávám se takhle hladit několik minut, nic neříkáme, to je ta mlčenlivá mužská sounáležitost.
„Jsi šťastný?“ Pokrčím rameny. Asi ani ne. Zamilovaný? Rozhodně ano. Být zamilovaný a nešťastný je ta nejhorší kombinace, a rodičům se s ní přiznat nemůžu. Stejně jako s večery, kdy usínám s úzkostí, jestli ráno ještě budu mít své věci v naší skříni nebo sbalené v kufrech, s úzkostí, jestli znovu nepřijdeš po půlnoci v oblaku lihu z místního výčepu a neřekneš mi s předloktím opřeným o můj ohryzek syrovou pravdu, že jsem dobrý jen jako díra na šoustání. Žehlení průserů v tvém podání sice vždycky stojí za to, jsou to pompézní kytice, víkendy v Benátkách a víkendy v drážďanských galeriích, mazlivé noci v pětihvězdičkových hotelích, drahá vína otupující paměť a rozčarování, ale je to prostě kolorit, se kterým se rodičům svěřit nedá. Vysvětluju si to tak, že ne pro krásu, ale pro lásku se musí trpět.
Louisové, Torčíkové a Titlbachové tohle nenapíšou. Jejich postavy jsou gayové kladní a příkladní a vnější svět je vždycky zlý – ale to ve mě bují hniloba jako prašivá houba, a bují i v tobě, a tím pádem bují i v našem vztahu. A nikdo nahlas nevysloví, jak v područí zrůdné maskulinní sexuality ubližujeme sobě navzájem.
Odpočívám; mé tělo se najednou cítí nekonečně unavené a chce regenerovat. Najednou mi chybí být milován a hýčkán. Naše spojení, to jsou večery a večery tvrdého sexu bez keců a bez vydechnutí, a tak se nadechuji až tady, s tátovou vlídnou rukou na zátylku, a soustředím se na jemné hlazení, nevinné škrabkání po zádech prostoupené bezpodmínečnou rodičovskou láskou.
Opřu se mu o rameno a osmózou k němu odkládám trochu starostí. Tam v bujné zeleni jsme stínem kropenatí jako dalmatini.
„Máš trápení? Máš nějakej průšvih?"
„Ten mám hlavně u mámy a už nastálo, ne?“
Jsem v nemilosti od rozchodu. Máma zbožňovala K. a ještě teď ho občas zve na nedělní oběd. Vím, že se vídají, třeba o víkendech, kdy já sedím doma sám, protože ty máš na práci důležitější věci než mě, a tak se krčím nad klávesnicí a píšu tyhle debilní litanie.
„Ale prdlačky. Pro mámu je prostě těžký zvyknout si na změnu. To, že jsi nám svýho novýho přítele ještě ani nepřivedl ukázat, tomu taky nepomáhá. Asi má pořád pocit, že jsi propad prostýmu úletu.“
„A to bych ve svým věku už neměl, viď?“
Chvíli je zticha. „Neříkám tak ani tak.“ A pak: „Není to úlet, že ne?“
Je to strašnej úlet, tatínku, ten největší, říkám mu očima a potom ústy: „Ne. Ale je to s ním složitý, vždyť víš, váženej, s děckama a tak. Ale jednou se na nějaký návštěvě určitě domluvíme a pak možná i máma dojde klidu.“
Zvedám se a sápu ven. Z pivoněk ještě jednou vystřelí ruka a chytne mě za zápěstí. Pak se z příšeří vynoří i mluvící obličej.
„Jendo, ale kdyby se něco dělo, jako vážně dělo, povíš mi to, viď?"
Usměju se na tátu a pomůžu mu na nohy. „To víš, že jo,“ zalžu. Hlavní je lhát s bezstarostným úsměvem. Pravdu samozřejmě nepovím nikdy – ještě bych je zadusil radioaktivním spadem a vším, co v našem vztahu dlí.
„Pojď, ten strom se sám nezasadí. A máma už stejně stepuje kolem tý jámy. Moc se jí nepozdává, že to ještě nemáme.“
Pak, jak vyrážíme vstříc slunci, posekanému trávníku, odloženému náčiní a sladké svačince, se nám s rukou nad očima dívá v ústrety. Mávám na ni. Je mi trochu líp. Asi.

Fotografie

Čistím počítač a při procházení složek narazím na tvou fotografii. Zapomněl jsem, že ji mám – je to vůbec první tvá fotka, kterou jsem pořídil. Závěrka cvakla následující den od našeho tělesného seznámení, zvěčnil jsem si tě v úděsu, že už tě třeba nikdy neuvidím.
Na fotografii stojíš v dešti (kapky ti kolem hlavy vytváří črty své trajektorie, vypadáš jako zachycený v komiksovém poli) a díváš se přímo na mě, potažmo přímo mně do objektivu.
Kdyby k té fotce měl být přiřazen popisek, nejspíš by na něm stálo: na snímku je muž ve středním věku, stojí venku v dešti a usmívá se. Ale to by nebylo přesné. Přesně to je: na snímku je muž ve středním věku, stojí venku v dešti a cení zuby jako uštvané zvíře, oči se neusmívají, vlastně jsou spíše odevzdané.
Myslím, že už tenkrát jsi věděl, žes byl lapen, že jsi strčil nohu do pasti, ze které není úniku, leda by sis ji uhryzal. A abych opět byl přesný: nestrčil jsi do té pasti nohu, ale masíčko na svém těle nejdelikátnější, svůj pohlavní úd, a nestrčil jsi ho předešlé noci do želez, ale do mého podbřišku, vypustil jsi tam semeno a teď budeš přihlížet, co z něj vzklíčí. Protože levoboček to sice nebude, ale nic dobrého taky ne. Budeš sklízet, co jsi zasel, a na té fotografii už to víš, nahlížíš do čočky jako do křišťálové koule a vidíš v ní svou budoucnost.
Přejedu po monitoru prsty a pohladím tvůj portrét po tváři. „To bude dobrý,“ říkám ti to, co už jsem ti chtěl říct v naší vydýchané mnišské cele, když s posledními záškuby při orgasmu přišlo i prozření a nahlížení do propasti. Ta propast nahlédla zpátky do tebe, viděla dílek krutosti a spiklenecké pomrknutí požitkáře, a neřekla tenkrát nic.

Žena: Barvy, plumérie a tuberóza

Pasadena je město jako mřížka. Po mřížce se jako hrací figurka posouvá žena. Je to pořád jedna a ta samá, ale mění barvy – jednou prochází pod našimi okny celá v zářivě modré, jindy je rudá jako plamen běsnící neúnavně ve vyschlé stepi. Někdy ji potkáváme v blízkosti kampusu – je fialová, žlutá, zelená jako lesní mech po vydatných deštích. Vlasy nosí rozpuštěné a nenávidím ji za to. Stačí si představit, jak hebce se asi obtáčejí kolem prstů, jak se pod jejich tíhou sladce potí na předlouhé, opálené šíji, s jakým zalíbením bys tu vlhkou šíji líbal.

Pokaždé se za ní otočíš; já ti tisknu dlaň a větřím pachovou stopu, která se za ní táhne jako stuha. Vůni znám a nedává mi spát, že ji nedokážu pojmenovat; proslídím na ten popud nejbližší parfumerii jako ohař a nacházím. Je to Narciso Rodriguez. Barvy: růžová a černá. Plumérie a tuberóza v hlavě.
Znovu ji potkáváme na odpolední kávě v centru města: sedí bokem od nás a prohlížet si ji můžeme oba. Kolem úst a očí už má pár vrásek, studentka to tedy není, ale určitě je místní – kůže nese patinu celoročního opálení. Sedí rovně a pevně; sjíždí snad pravidelně dolů k severním plážím Los Angeles a utužuje svalstvo na surfovacím prkně?
Nevšímá si tě, samozřejmě, ale ty z ní nemůžeš spustit oči. Dokonce si kávou pobryndáš košili a já se musím natáhnout a palcem setřít kapku kávy z tvé vystouplé brady. Překládám: spíš se ti tím dloubnutím snažím smáznout z tváře ten debilní, nepřítomný a mně neznámý úsměv. Jako bys byl tělem usazený proti mě, ale myslí mezi jejíma nohama. Je tohle úsměv, který patří ženskému klínu? A proč se takhle přiblble (přiblble láskou) nikdy neusmíváš na mě?
Hýbeš chřípím, já hýbu chřípím, oba to cítíme. Plumérie a tuberóza.
Do bytu, kterému dočasně říkáme domov, tě nechám jít samotného. Šlapeš to pěšky, člověk přece musí mít co nejvíc přirozeného pohybu, říkáš. Překládám pro sebe: přirozeného pohybu třeba v misionářské poloze, že?
Mířím znovu do parfumerie a už vím, po čem se dívat. Flakón je růžový a černý. Tu vůni kupuji.
Večer ke mně čicháš. Říkáš, že zajímavě voním, přímo před zápěstím však cukneš. Ve vzorci je něco špatně, a to špatně je plumérie a tuberóza tam, kde očekáváš vůni kouře a vetiveru. Ta vůně je na mě zcela nevhodná, připadám si jako stará madame s tlustým nátěrem šupinatějící rtěnky, ale vidím, jak ti v hlavě něco šrotuje. Rozepneš si poklopec (bzzrrm, rajská hudba) a přitáhneš si moji voňavou ruku do teplíčka vevnitř.
Nikdy bych si nepomyslel, že budu vlastnit dámský parfém – a přece! Tak vidíš, co kvůli tobě dělám. Jak se kvůli tobě ponižuju.

Motely & vousy

Mikropovídka pro Kleio. Už je květen, tudíž volnost pro prsty, počet slov si nekontroluji!

18+

Motely & vousy

Motely, hotely a hostely. Moje oblíbená místa. Na každém se může odehrávat trošku jiný příběh.
Vousy a chlupy, moje nejoblíbenější část muže. No dobře, druhá.
Cesta Arizonou je dlouhá a jsme už oba trochu opotřebovaní. Neholil ses pár dní, ale nikdo toho nedbá – máme přeci volno! A co lépe ilustruje svobodu, než nekonečné americké pláně a trochu zanedbaná hygiena.
Na pravé čelisti se ti kroutí výrazný černý vír. Když se soustředíš na řízení, můžu se mu nerušeně věnovat. Můj prst je moucha, která na něj zas a znovu neúnavně usedá. Když ho letmo políbím (protože odolat se nedá), píchá jako kaktus.
Na noc kotvíme v Rose’s Motel. Prsty ohledávám nové prostředí, dočasné útočiště. Je tu všechno co potřebujeme, a s patinou zašlosti navrch! Interiér jak z devadesátkového nízkorozpočtového filmu, ale mínus švábi, doufám. Postel vrže a houpe tak, že se tomu musím zasmát nahlas.
Chvíli bojujeme o koupelnu (je opravdu jen pro jednoho a sprchový kout připomíná spíš krabičku na panenku Barbie), ale vyhrávám. Stěžuješ si, že se potřebuješ oholit.
„Opovaž se,“ říkám ti. Začínáš se mi líbit víc než kdy dřív.
Když vylezu, čekáš na posteli, trochu upocený. Říkáš, že jsi byl obhlédnout okolí – v našem perimetru je jedna sympatická jídelna, posilovna, odstaviště pro kamiony, pohoří na dohled a taky celé stádo stepních běžců. Pak mě strhneš k sobě. Na bílém povlečení udělám mokrého andělíčka.
Rychle mě zpacifikuješ na všechny čtyři. Nebo spíš do polohy psa s nadšeně vystrčeným zadkem – jako jo, rozhodně si chci hrát!
Uznávám, někdy dělám mylná rozhodnutí. Když mi vrazíš ústa mezi hýždě, skoro vyjeknu. Tvůj jazyk mě sice tiší (a těší, moc), ale drhnutí strniště sem a tam je jako obzvlášť rafinovaná mučící technika.
Přímo proti posteli je úzké zrcadlo. Příšerně to škrábe. Kombinace slasti a opravdového utrpení. Ale když v zrcadle pozoruju, jak se ti tvář ztrácí mezi mými půlkami (je to umělecká kompozice podle mého gusta), převažuje to první. Chytnu si ptáka a začnu ho honit. Proboha. Příšerně to škrábě.
Ke konci už se kroutím jako had, ale držíš mě pevně. Když mě začneš milosrdně prstit (a díváš se na své počínání jako soustředěný vědec), nemůžu než se samou úlevou udělat. Na bílém povlečení vytvořím mokrou loužičku. Paní Rose nás asi nepochválí.
Snažíš se mě políbit, ale uhýbám. Víc utrpení už nesnesu.
„Půjdu se oholit,“ oznamuješ mi, vítězně.
Já, ztýraný, ale také zvalchovaný orgasmem: „Běž.“
Uznávám, vyhrál jsi. Ale i tak: vousy jsou moje nejoblíbenější část muže. No dobře, druhá! Ale o té první zase někdy příště.