Fotografie

Čistím počítač a při procházení složek narazím na tvou fotografii. Zapomněl jsem, že ji mám – je to vůbec první tvá fotka, kterou jsem pořídil. Závěrka cvakla následující den od našeho tělesného seznámení, zvěčnil jsem si tě v úděsu, že už tě třeba nikdy neuvidím.
Na fotografii stojíš v dešti (kapky ti kolem hlavy vytváří črty své trajektorie, vypadáš jako zachycený v komiksovém poli) a díváš se přímo na mě, potažmo přímo mně do objektivu.
Kdyby k té fotce měl být přiřazen popisek, nejspíš by na něm stálo: na snímku je muž ve středním věku, stojí venku v dešti a usmívá se. Ale to by nebylo přesné. Přesně to je: na snímku je muž ve středním věku, stojí venku v dešti a cení zuby jako uštvané zvíře, oči se neusmívají, vlastně jsou spíše odevzdané.
Myslím, že už tenkrát jsi věděl, žes byl lapen, že jsi strčil nohu do pasti, ze které není úniku, leda by sis ji uhryzal. A abych opět byl přesný: nestrčil jsi do té pasti nohu, ale masíčko na svém těle nejdelikátnější, svůj pohlavní úd, a nestrčil jsi ho předešlé noci do želez, ale do mého podbřišku, vypustil jsi tam semeno a teď budeš přihlížet, co z něj vzklíčí. Protože levoboček to sice nebude, ale nic dobrého taky ne. Budeš sklízet, co jsi zasel, a na té fotografii už to víš, nahlížíš do čočky jako do křišťálové koule a vidíš v ní svou budoucnost.
Přejedu po monitoru prsty a pohladím tvůj portrét po tváři. „To bude dobrý,“ říkám ti to, co už jsem ti chtěl říct v naší vydýchané mnišské cele, když s posledními záškuby při orgasmu přišlo i prozření a nahlížení do propasti. Ta propast nahlédla zpátky do tebe, viděla dílek krutosti a spiklenecké pomrknutí požitkáře, a neřekla tenkrát nic.