Vyprávění o Alžířanovi

Psáno na zadání "Poslední vlak domů". 

 

Drabbles předcházející:

 

Náramek z Alžíru 

 

Šmuk, a přitom nadělal divy.
Náramek z Alžíru.
Ninino pozvání přijal. Klábosili spolu jako znovushledaní sourozenci. Ochlazení nastalo s příchodem manžela. Očima by stáhl Daniela z kůže, kdyby mohl, a naservíroval místo pečeného kohoutka.
„Zveš si odteď pánské návštěvy?“
Stal se svědkem úzkostlivého vysvětlování a konejšení.
V pozdním slunci se zaleskl jeho náramek – odbočka pro Ninu. Přesunula k němu exaltovanou pozornost.
„Ten musel stát jmění!“
„Jen taková cetka,“ pohladil ho Daniel prstem. „Dostal jsem ho od bývalého přítele z Alžíru.“
Vynucené přiznání. Radši nechával své soukromí soukromím, ale manžel přestal cenit zuby. Zvíře bylo zkroceno, scéna zažehnána.
Ani to nebolelo.

 

Modré hortenzie

 

Chytil ji pod krkem a zlehka s ní praštil o zrcadlo. Na sklo se obtisklo trochu tvářenky.
Ráno nebyl nejpyšnějším manželem na světě, ale ještě nikdy ho tak neponížila. Odešel z domu brzy a přinesl jí kytici modrých hortenzií. Snad přivoní a ucítí z nich jeho péči.

Nina se objevila před zavírací dobou. Pomohla mu sklidit stolky z chodníku, k poslednímu se pak usadili.
„Děje se něco?“
„Nic,“ zablýskla úsměvem, pořád jako ze škatulky. Daniel si nemohl pomoct – pod slupkou hebké kůže byla dnes jaksi otřesená.
Popadla ho za ruku. „Vyprávěj mi o tom Alžířanovi. Ale musí to být romantické.“

○●

Sedí na okraji náměstí a přesto osamocení. Nikdo neposlouchá, jen Nina je ve své zvláštní melancholii jedno ucho.
Baristka Magda je tak hodná, že jim předtím, než z cukrárny odejde, oběma přinese espresso. Daniel ji požádá ještě o dvě skleničky a láhev apúlijského červeného, kterou schovával v kuchyni za komínkem utěrek.
„Já bych asi neměla pít,“ protestuje Nina. Víno je téměř fialové a už teď ví, že jí zbarví rty, které si kouše.
Korková zátka v Danielově zatnuté pěsti tiše lupne.
„To máš teda smůlu, má milá. Jsou to dvě skleničky pro každého.“
Slunce se odráží od žulových kostek, ošoupaných doleskla od kavalkády podrážek, jako by se odráželo od mokré hladiny moře.

Jsme tedy u moře, stačí přivřít oči. Cítí to tak i Nina. Na hladinu příkře dopadají ptáci – jsou to holubi slétávající na náměstí, ale klidně by to mohli být albatrosi vrhající se střemhlav pro hejna rybek. Vše je jen o představivosti.

Alžířan má jméno Taha. A Daniel vypráví.
Taha byl takový cvok. Cvoček. Člověk přehnaně činorodý. Někdo by řekl člověk renesanční, ale on neměl žádné z ušlechtilých nadání, jen spoustu koníčků, které prožíval více či méně intenzivně. Daniel ho poznal jako maséra (tím se živil), amatérského hrnčíře, začínajícího bubeníka s obzvláštní zálibou v dřevěných afrických nástrojích djembe a bubíncích tam-tam. Později se stal i modelářem (dělal primitivní hliněné figurky připomínající démony – docela naháněly hrůzu) a bylinkářem.
„A jak jste se vůbec poznali?“ vyzvídá Nina a konečně poprvé přikládá sklenku k ústům.
„Na masážním lůžku.“
U cukrařiny bolí záda. Ač se Daniel snažil hlídat si rovný postoj, ohýbal se až moc; při delikátním zdobení vršků pralinek nebo odlévání křehkých čokoládových tabulek sehnutý vždy k ploše pracovní linky jako stvol zvonku zatížený kapkami po prudkém dešti. Jednou za měsíc a půl se šel položit na masážní lůžko a dopřál si úlevu.
Taha mu poprvé dal pěkně do těla, ale protáhl ho se zručností řemeslníka naladěného na anatomii lidského těla. Pěkný chlap s velkýma, hranatýma rukama, Daniel na břiše; slintající do voňavého ručníku nemohl nemyslet na to, jestli by ho dovedl tak dobře protáhnout i jinak.
Dohromady je dal oční kontakt, který probíhá jen mezi muži stejného vyznání. Na další masáž se objednal o něco dříve a Taha ho jako náhodou napsal na hodinu pozdní (Mohl by ho vzít až v devět, nevadí to? – Nevadí. – Bude poslední. Pak už končí. – Tím lépe.). Masérské studio opouštěli společně, byla už tma, a vyšlápli stejným směrem. Ten směr byl k Danielovu bytu; stejně jako si okružní parník razí svou cestu poklidně a jistě předem danými zastávkami, i Taha následoval Daniela ulicemi Prahy krok za ním, přilepený k němu jako stín, nebo jako jeho stalker, a v soukromí bytu, sotva se za nimi zavřely dveře, ho samou doutnající vášní téměř přepadl.

Z náhodného přepadení se však brzy stala pravidelná dostaveníčka a Daniel konečně mohl Nině přednést trochu té požadované romantiky.
„Rozuměli jsme si v kuchyni. Taha byl velký gurmán a se stejnou vervou a zápalem jídla připravoval. Znal spoustu národních kuchyní, ale to jeho severoafrické dochucování, to bylo jako z jiné dimenze."
Tahovo kolečko světem bylo spletité.
Narodil se v Alžírsku, ale vyrostl na Korsice. V jeho rodičích ještě proudila krev (byť trochu vyšeptalá) afrických beduínů, protože putovali, ale drželi se vždy v teplých, vyprahlých krajinách. Na Korsice vydrželi nejdéle – Taha odtamtud měl celé dětství, vynikající francouzštinu a stejně dobrou korsičtinu, kterou mluvil s ostatními výrostky v ulicích. Vyrostl tam trochu jako divoký pes, děti kromě školy nad sebou měly pramálo dohledu a jediná autorita na dosah byli ve žhavých odpoledních staří sousedé v jejich čtvrti, usazení na plastových židlích v milosrdném stínu stísněných uliček, temena hlav zaražená v přebujelých muškátech.
Z Korsiky zamířili jeho rodiče logicky do Francie; až země sýru, vína a revoluce ho opracovala do podoby slušného mladého muže. Společenský řád moderních, rychlých měst vyklepal z obleku člověka to vlčí štěně. Taha najednou nechtěl být pouličním sígrem, chtěl být vzdělancem, zajímal se o možnosti studia, o stipendia, pomýšlel na vzdálenou budoucnost na Université Grenoble-Alpes či snad na Sorbonně. Po těžkém úrazu svého mladšího bratra na kole v městském provozu se však začal zajímat o lidská těla, jejich bolístky a uzdravování dotekem, a stal se masérem.
„Byl to muslim?“ doptává se Nina.

„Jeho rodiče byli muslimové.“
Taha samotný před Danielem vždy vypil spousta piva. Říkal: chmel je zdravý. Daniel oponoval, že Alláh nepovoluje alkohol. On na to, že tohle má s Alláhem srovnané a usmíval se jako liška podšitá.
„Myslím, že nikdy nebyl věřící, a to ani v dětství, když to při společných modlitbách s otcem musel předstírat. To prostě klekal na kobereček, protože to tak dělal jeho děd, otec i bratr, a protože ho to naštěstí nijak zvlášť neobtěžovalo. Děti jsou tvárné.“
Byl z Alžírska vytržen příliš raný – jako byste ze země vytáhli mrkev ještě tenkou a hladkou, nepoznamenanou vráskami růstu a prstýnky hlíny. Víru z něj opláchly vody Tyrhénského moře.
V něco však Taha přeci jen věřit začal, a to byla posilující a léčebná moc bylin.
Přišel k té nové zálibě po cyklu obskurních, ezoterických přednášek o českém bylinkářství v jakési bránické tělocvičně.
S Danielem v době květu projel České středohoří, Český les a Kokořínsko, a sbíral, trhal, sklízel a sušil vše, čemu staré herbáře přikládaly nějaký zajímavou léčebnou nebo posilující esenci. Po zimě měl svůj malý byt na Smíchově plný svazků sušených bylin visících vzhůru nohama, tinktur v lihu a podomácku zpracovaných čajů v papírových sáčcích. Pil maralí kořen na potenci a sílu a Danielovi svářel listy ginkga biloby. Z nějakých drobných neduhů léčil téměř všechny své klienty na masážním lůžku.
Ke konci už se Tahova posedlost bylinami začala Danielovi zajídat.
„Víš, já jsem možná až přehnaně čistotný člověk, ale v jeho bytě to už bylo prostě k nevydržení. Všude samá řezanka, stébla a odrolená hlína, nedalo se lehnout si do postele a nevstát s heřmánkem ve vlasech.“

Připadal si tam spíš jako v nějaké zemljance báby kořenářky. Příjemně to tam vonělo, to ano, ale v zapálení pro věc rezignoval Taha na všechno ostatní: v kuchyni byl nepořádek, ve vaně rez a vodní kámen, pod postelí se jako stepní běžci válely nezametené chomáče jeho stále rostoucích vlasů.
Bylo mu třicet, když vášeň pro léčitelství jen logicky přesáhla i na půdu jeho domoviny. Čím dál častěji o Alžírsku vypravoval. Musím tam jet a mluvit o tom s lidmi, říkával. Mluvíš ještě vůbec arabsky? pochyboval Daniel. Taha začal cosi láteřit ve svém mateřštině, zvedal přitom pěst, s tím jazykem se v něm probouzela arabská krev a touha dominovat těm, co by je snad chtěli umenšovat.
„Když se tyhle dvě věci – volání domoviny a touha po poznání dalšího, lokálního léčitelství – spojily dohromady, nebylo cesty zpět. Poznal jsem, že Praha už je Tahovi malá. A komu by taky nebyla.“
V pražských knihovnách se ponořil do studia Alžírska, do cestování prstem po mapě, očima po řádcích textu a myslí po zemi, která byla náhle o tolik lepší než všechny krajiny Evropy.
Všechno pak nabralo rychlý spád. Většinu svých bylin a tinktur rozprodal na internetu, zbavil se statků a odprodal vybavení masážního salónu nějakému svému následovníkovi. O tyhle věci je vždycky zájem.
„A představ si, vydal se do Alžírska vlakem! Nasedl v Praze na Hlavním nádraží a odjel do Vídně. Ve Vídni přestupoval na noční vlak do Bolzana, kde chtěl pár dní pobýt. Stihl to jen tak tak, protože ten spoj hned potom zrušili. V kupé dostal jako pozornost drah skleničku sektu a později mi napsal, že to bylo naposledy, co pil alkohol. Taková symbolická tečka za Evropou. Poslední vlak domů, poslední sklenka pití.“
Daniel sarkasticky cinkne svou skleničkou o tu Nininu. Už svítí lampy a je jim trochu zima, klenutá klenba blízkého podloubí mezi domy vydechuje vlhko a studeno téměř sklepní, ale vypravování se chýlí ke konci. Ostatně byl to pouhý jeden milenec z mnoha. Není třeba věnovat mu přemíru času.
„V Itálii se přesunul do Salerna a ze Salerna dojel lodí do Tunisu. To už měl domov za humny.“
Z tónu jeho hlasu si Nina odvodí, že pak už se nikdy neviděli.
„No a jak jsi přišel k tomu náramku?“

Je to prostý kroužek na zápěstí s orientálním vzorem. Nina už ví, že dokonce ani není ze zlata, i když cetka to je tedy velice zdařilá. Podvodníci v Alžírsku si zřejmě ještě pořád dávají na své práci záležet.
„Ten mi poslal, když tím posledním vlakem konečně dorazil domů. Říkal, že jako příslib dalšího shledání, ale byl to dárek na rozloučenou. A vidíš – cetka. Ani ne pravé zlato. V té době už mu na mě nezáleželo a neměl ani nejmenší úmysl se se mnou znovu vidět."
Daniel si pomyslí něco o těle již prozkoumaném, větách jich vyřčených; neměl mu co nového nabídnout. Kdežto Alžírsko ano. Alžírsko bylo neprobádané, domovina zvoucí do svých teplých dun a spletitých starých měst, pohostinných příbytků starých muezínů, na okraje stepí a dávných oáz zapomenutých v krajině, v krajině ševelící šepotem křehkých, neprobádaných bylin.
Podle Tahových dopisů se tam za úplňku daly sbírat květy věčného mládí a v jílovitých píscích vyhrabat i jakási hlíza vypuzující z těla nenarozené dítě a mstící křivdu a zrazenou lásku v dospělých.
„Nějaký rulík zlomocný? Vraní oko?“ vyzvídá Nina pátravě. Očima visí Danielovi na rtech.
Popisy byly stále poetičtější a listy chodily zřídka (však měly přes moře dlouhou cestu a nic a nikdo z teplých krajů příliš nepospíchá). Když se Taha odmlčel úplně, Danielovi se vlastně ulevilo. Jeho latinku bylo stále náročnější přečíst a text se stával záhadným a temným. Téměř vždy popisoval sběr za nejhlubší noci a studium receptů, které připomínaly spíš pochybné alchymistické odvary a zaklínadla.
„Zcela tomu propadl. Nevím, nakolik se v Alžíru živí prostou prací a nakolik těmi svými rostlinnými čáry. Představuju si ho teď trochu jako postavu žijící v alternativní realitě a snad šťastně. Tak mi po něm zbyl tenhle náramek,“ zacinká o něj ploskou nehtu, „a to mi vlastně stačí.“
Mohl by vyprávět jako Šeherezáda, tisíc a jednu noc, kdyby nemusel zítra brzy ráno zase rozehřát kuchyň a otevřít Sladkému sladké skřivanům toužícím po ranní kávě a ranním přídělu cukru.
„Pojď. Dovedl bych mluvit dál, ale teplé letní večery ještě nenastaly. Uklidíme ten poslední stolek a ty – ty půjdeš pěkně zpátky domů.“

Sběratel - prolog

Často to takhle dělali – navzájem si vybrali nejpěknější oblečení a pak si vyrazili ven držíce se za ruce nebo zavěšeni jeden do druhého, aby je nikdo neobtěžoval. Když večeřeli u venkovního stolečku, krmili se navzájem, jako kluk a jeho holka, holka a její kluk, čerstvě zamilovaní. Když jste čerstvě zamilovaní, chcete, aby to viděl celý svět. Oni jen někdy chtěli, aby jim celý svět dal pokoj.
 
Milenecké mimikry nemohly zmást Sběratele. Znal podobné motýlky. Všiml si jich poprvé, když chlapec dívce podával k ústům na vidličce napíchnuté hranolky. Ta dívka, jinak velice krásná, s dlouhými zdravými vlasy, pokaždé rozevřela rty a ven se vynořila řada křivých, od sebe oddělených zubů. Jako by si s každým soustem cestu z jejího nitra prorazila ošklivost a zvířeckost. Byl to kontrast tak šokující, že už z nich nedovedl spustit oči.

Mnohem později, to je ještě pořád sledoval, tančili v horkém, zapařeném klubu, nerozluční jako často bývají dvojčata. On ji držel za ramena jako milence a ona jeho za bedra jako milenec přidržuje neodolatelnou ženu, všechno na nich bylo nesprávně a převráceně, přesto se za zvuků hudby vlnili usilovně a neúnavně jako podmořské řasy. Děti noci, navyklé za tmy žít a za světla spát.
Chtěl si je pořídit, koupit, ať už zelenými papírky nebo láhví nejdražšího šampaňského. Založit si je do sbírky. Podnební tomu přálo. Čím pustější země, tím prodejnější a hladovější lidé. Rád se toulal vnitrozemím a mimo velkoměsta. Radost i zhnusení ze života tu byly nefalšované, autentičtější. A všichni tu měli žízeň.

Líbili se mu oba. Jestli k holce nutně patří i kluk, byť s nudně uspořádanými zuby, pak nebude diskriminovat. To se v moderní společnosti přece nedělá.

A jako Albert Petrie

Poutníku, tohle je první povídka do světa příběhu Mezi poledníky. Rozvíjí nápady, které jsem si předestřel v drabblech napsaných pro letošní Duben měsíc drabble. A jsi-li poutník úplně náhodný, doporučuji ti se s drabbly obeznámit tak, jak jdou od začátku do konce.

Tato konkrétní povídka rozvíjí známost mezi Tommym a amatérským básníkem (a stálým zákazníkem) Bertem. Proč? Nevím. Prostě se mi pro začátek chtělo psát zrovna tohle.

Hlavními hrdiny Poledníků jsou kluk a holka, kteří se živí dobrovolnou prostitucí; a pár dalších postav orbituje kolem nich. Text, čekající na vás pod zalomením, je rozhodně 18+. Chtěl jsem psát věci tak, jak jsou a nebrat si moc servítky. Ale víc varování ode mě rozhodně nečekejte.

Drabbles napsaná pro DMD 2023

Nešťastník v poušti
(zadané téma: Čí vzpomínky to jsou?)

Poušť je měděná, silnice přímá jako střela, v dáli se chvěje placaté město.

Poprvé takhle šlapal po krajnici v žáru odpoledne, když ho uprostřed ničeho znenadání vyhodil ten chlap a dupl na plyn. Plahočil se tenkrát v mučivém vedru třináct mil do nejbližšího města. S rozpíchaným zadkem a šílenou žízní. Fakt bobánek.

Kráčí a pomýšlí si na pár stovek a třeba drahý hodinky.

Ty vzpomínky patřily jeho dávnějšímu já. Teď už podobně odlehlá místa vyhledával; teď už mu hlavu chránil klobouk a ústa šátek. Ve všité kapse džínové bundy si lebedila malorážka Walther.

Nešťastníkovi v poušti vždycky nějaký dobrák zastaví.

Dobrý skutek
(zadané téma: Inter arma silent Musae - lat. Ve válce múzy mlčí.)

Kam se poděl jeho dar slova?
Do čelisti ho tlačila hlaveň pistole; ledově se potil, myslel na prchlé múzy a existenci Boha.
Svezením stopaře chtěl vykonat dobrý skutek.
„Hodím tě do Melrose.“
„To bude super.“ Zněl vděčně a z úst mu voněla mátová žvýkačka.

Odvoz nestačil. Chtěl „Prachy, mobil, hodinky. Dělej.“
Pohledem prozradil koženou brašnu, která ukrývala to všechno a ještě víc. Dar slova, vzpomněl si, nechal zavřený tam v podobě rukopisu čerstvé knihy.
„Tohle mi neber.“

V jednom rozhovoru tvrdil, že by se za své dílo rval. Ale ten kluk zbraň nikdy nesklonil.
„Tady zastav, fešáku. A zas upaluj.“

Ve zdravém těle hříšný duch
(zadané téma: Černá ovce a bílá vrána)

Bert byl jeho oblíbenec. Takhle v posteli na zádech vypadal jako králík stažený z kůže, ale dobře platil a krásně o něm mluvil.
Narazili na sebe docela náhodou a jedno si ujasnili hned. Když nebudeš škudlit, udělám cokoliv chceš. Cokoliv. Udělám tě šťastným.
„Jsi hotová chodící dichotomie,“ rozplýval se básník Bert, a tak se mu Tommy vystavoval před oknem a vpíjel do sebe lichotky a kaskády slunce. Nevěděl, co to slovo znamená, ale i tak po něm přes rameno mrskl pohledem jako zelenooký kocour slízávající smetanu. Víc.
„Ve zdravém těle hříšný duch. Nebeský Belzebub. Duše černé ovce v těle bílé…“

Žízeň po svobodě
(zadané téma: Svobodný duch)

Nebyl jeho biologickým otcem, dokonce ani prvním otcem nevlastním. Ženská se přistěhovala, když bylo Tommymu sedm a pak je oba opustila. Kluk ani jednou nezaplakal. Možná už tenkrát hluboce chápal to, co sám zdědil – matčinu dravou žízeň po svobodě.

Ve třinácti se vracíval po víkendu, prachem obalený.
V sedmnácti po týdnu, ještě v potácivé kocovině.
V jednadvaceti po několika měsících, s vyraženým zubem, ale šťastný, že prožil východní pobřeží. Bůh ví, co tam dělal. Bob to rozhodně vědět nechtěl.
Jednou se možná nevrátí vůbec, pomyslel si. Prostě jen chtěl mít doma syna, ale mustangům to taky nejvíc slušelo na prérii.

Vidět oceán
(zadané téma: Namaluj mi svět)

Malá Gina za ním chodila, když už si večer sednul k televizi a otevřel pivo.
„Namaluj mi svět, táto,“ říkala. Její nejoblíbenější motiv. Pastelky a papír měla připravené.
Tátovo vidění světa bylo jednoduché: domky s ploty, stromy, kulatá louže, která představovala oceán, zvířata jako baňky na nohou.

Velká Gina zatím znala jen tohle vyprahlé místo mezi poledníky. Lidé plížící se ve stínech podél domů, na dvorech místo květeny ševelící palmy, kvádr nočního klubu, ve kterém pracovala jako tanečnice a společnice. Kam oko dohlédlo, odstíny okrové. Doufala, že jednou uvidí oceán, že bude šťavnatě azurový a že nebude vypadat jako louže.

Dopis na rozloučenou
(zadané téma: Vrásky z lásky)

V pátek ho v poštovní schránce klubu překvapila obálka. Nejspíš se před nikým neutajilo, že tam pingluje.

Milý Tommy,

už se dál nemůžeme scházet. Došlo mi, jaký jsem zoufalec, když ti říkám, že tě miluju. Máš ze mě akorát legraci – vidím ti to na očích, na způsobu, jakým se kolem mě pohybuješ. Jako šelma nakračující kolem raněné kořisti. Musím se vrátit do reality: jsi šlapka a já nekonečně, naivně trapný.
Bert

Tommy zažehl růžek staromódního dopisu zapalovačem a připálil si papírem cigaretu.
„Co ti píše?“ zeptala se Gina vystrkující chodidla z lehátka na sluníčko.
„Že jsem mu zlomil srdce.“
„Debil.“


Nesmrtelný
(zadané téma: Bujaré strkanice)

Standardní klient. Mladý, průměrně upravený chlap. Trochu nervózní. Normální práce. Ale když Tommyho přivedl na motelový pokoj, čekali tam další tři.

*
Gina panikařila. Zavolal jí uprostřed noci, trochu otřesený, a poprosil o odvoz. Dorazila úplně nepříčetná. Není ti nic, musíš do nemocnice, do hajzlu zkurvenýho, ty teda vypadáš.

Ráno vypil kafe a pohlédl do zrcadla. Byl jen trochu přiškrcený, opuchlý a bolest břicha pominula v nočním spánku. Měl výborný pud sebezáchovy.
„Neboj se o mě, já jsem nesmrtelný,“ řekl Gině pyšně.

*
„Těpic, takhle jdeš do práce?“ komentoval to Walter za barem. „Co se ti stalo?“
„Jen taková... strkanice s kamarády.“

Adrenalin do žil
(zadané téma: Neslučitelné se životem)

Otisky rukou na krku se slily do nachového šálu. Zavře se na pár dní do svého opuštěného pokojíku v Bobově bungalovu a bude si lízat rány. Nesnesl, když se na něj lidé dívali s lítostí.

„Jak dlouho takhle budeš žít?!“ řval Bob, než je oddělily dveře.
Dokud bude každá šleha adrenalinu do žil tak skvělá, chtělo se mu odpovědět. Dokud mu každý sex s cizím chlapem rozbuší srdce. Dokud se mu z každého přepadeného řidiče na prázdné silnici roztočí hlava.

Uložil se na kanape s posledním lupem. Štos papírů nadepsaný Richard Vozniak – Neslučitelné se životem.
Bezpochyby to nejpodivnější, co kdy ukradl.

Fata morgána
(zadané téma: Generátor náhodných slov)

„Nabral jsem ho, vypadal ve fata morgáně jako bludička, chvíli jsem myslel, že vjíždím do vody a on tam jen tak levituje, přízrak z žízně, ale to jenom klamal tělem, jenže ona ta vidina vody, víte, mě nějak oblažila a v dobrém naladění jsem prostě chtěl pomoct.“
Policisté si vyměnili pohledy. Nehnul se vzduch v kanceláři, prsty nad klávesnicí ani jejich tváře. Už si nebyli jistí, že sepisují loupežné přepadení.
„Znovu. Nabral jste ozbrojeného stopaře a on vám ukradl knihu.“
„Počítač, disk, vůbec všechny cennosti. Ale hlavně rukopis.“
„A můžete nám ho popsat jinak než… jako bludičku ve fata morgáně?“

Vznášet se ve vodě
(zadané téma: Kde se vidíte za 5 let?)

Obcházeli blikajícím, třeštícím lunaparkem. Chtěla tam klofnout kunčofta, ale Tommy trval na tom, že budou mít celý večer pro sebe. Projeli strašidelným palácem (Tommy se smál, ona vřeštěla), snědli cukrovou vatu, vystřelil jí plyšového brontosaura. Měl skvělou mušku, ale „Musel to být dinosaur?“. Radši by toho boubelatého medvídka.
Před půlnocí ho dovlekla do stanu mexické věštkyně. Prohmatala jim dlaně, promíchala karty. Seděli tam natěšení jako děti před cukrárnou.
„Kde budeme za pět let?“ dožadovala se Gina budoucnosti.
„Cesta bude trnitá, ale všechny starosti pominou. Vidím vás vznášet se ve vodě.“
Oceán, dojala se. Určitě to je oceán, milovaný a azurový.


Barakuda
(zadané téma: Poznávací znamení)

V Bel Air je nová kočka, rozkřiklo se rychle. Blonďatá, nohatá, pihy na tvářích jako skořicí posypaný kopeček vanilkové.
Jazykem umí šlehat jedovatě jako kobra, tradovalo se mezi chlapy. Ráda hodný, vymydlený kluky.
Ale když si padnete do noty, vysaje tě jak pijavice, říkali.
A když se budeš znát s tím jejím hošanem, tím líp, radili si. Zařídí ti u ní dostaveníčko pěkně pronto.
Gina, klasická kráska, sama reinkarnace Sharon Tate. Jen ty zuby. Zuby má jako barakuda, přiznávali ti nejupřímnější.
Gina nedokonalé zuby ukazovala málo. Její persóna byla svůdná kočka, nebezpečná kobra, žíznivá pijavice. Tajemné femme fatale se nesmějí.

Další pivo
(zadané téma: Paralýza výběrem)

Přišel do baru v brzkou hodinu – vždyť venku ještě pálilo slunce – a objednal si pivo. Mladý kluk, mlíko mu teklo po bradě. Panic, zhodnotil ho Tommy a podal mu vychlazený budweiser.
Držel se své třetinky jako záchranného lana a pořád se otáčel přes rameno a pokukoval po holkách. Dvě se líně pohupovaly na nízkém pódiu a zbytek lelkoval s mladými vojáky kolem jukeboxu.
„Která se ti líbí?“ prohodil zběžně Tommy.
Kluk zarazil pohled do země.
„Když za nějakou půjdeš, hlavu ti neukousne.“
Otočil se podesáté, fascinován. Otřel si zpocené dlaně, dojemný a ztracený, a zamumlal:
„Radši si dám další pivo.“

Kořisti
(zadané téma: Hoď ho do hrnce)

Šoustal ho na zádech a Tommymu se celou věčnost před očima houpal zlatý medailon portrétující Pannu Marii v umných detailech. Nejspíš považovaná rodinná svátost.

*
Vískal ho ve vlasech. Hladil šíji sluncem zabarvenou do odstínu železité půdy. Prsty zajížděl pod tenký řetízek; párkrát zavadil o zapínání, ale to už platící milenec téměř spal.

*
Skrýš ležela v Bobově bungalovu, v lince pod umyvadlem, v hrnci zastrčeném vzadu ve tmě. Bob vaření neholdoval a zloději se nedívají pod pokličky... Pod touhle pokličkou se schovávaly poklady nejcennější. Nebyly na prodej. Byly to Tommyho kořisti - protože každý z těch chlapů si zasloužil o něco přijít.

Bermudský trojúhelník mezi poledníky
(zadané téma: Výlet do prázdna)

Vyrazil si na výlet do pouště. Tam, do bermudského trojúhelníku mezi poledníky, kde se to stalo. Kde jeho knihu, dítě, rukopis sotva na svět přivedený, křehký organismus, uchvátil Hajzl.
S sebou vozil baseballovou pálku a paralyzér. Dovede je použít? Dozví se.
Ale poznal by ho?
Pamatoval si: zbrusu nový stetson v barvě slonoviny, oči mrkací panny, vůni mátové žvýkačky, postavu překvapivě útlou, postavu zdánlivě slabého kusu - postavu poťouchlého škůdce, úskočné kolčavy.
Pamatoval si: hlaveň na spánku.
Dokonalé rekvizity a figurína moderního desperáta.
Byly to ještě skutečné vzpomínky nebo už filmová scéna?
A tak jen jezdil a jezdil. Prázdnem, truchlením, šílenstvím.

O matkách, koních a Italech
(zadané téma: Omyly moderní drezury; double drabble)

Moje máma měla vždycky velký sny. Středozápad jí nikdy nebyl dost dobrej. Nechtěla zkysnout na farmě s ovcema a koňma a nasáknout do hlasu buranskej přízvuk arkansaskejch kopců, tak frnkla do New Yorku, jako by tam snad už na ní na nádraží čekal liftboy v červenym a na Long Islandu načančaná vila.

V Brooklynu se zbláznila do prťavýho Itala, kterej ze všeho nejvíc chtěl s touhle dlouhonohou blonďatou gazelou syna. Upnuli se teda na společnej cíl a ona si myslela, že ho může zkrotit, vychovat, uklidnit, jako nějakýho koně, na kterýho vytáhnete udidlo, bič a lonži a uděláte z něj zvíře věrný na doživotí. Měla už sice jednu kabelku Coco Chanel a lodičky s červenou podrážkou, kterýma jí Ital obdaroval, když výjimečně trhnul balík na sázení, ale ta farma v ní prostě zůstala. A přes děcko je k zotročení chlapa nejlepší cesta, no ne?

Nakonec prásknul do bot, když mi nebyl ani půlrok, ale ještě před mým narozením si vydupal, že se budu jmenovat po něm, Tommaso Fioretti. Rodinná linie nebo tak něco. Víckrát jsem o něm neslyšel. A tak mi zůstalo zpropadený, nesmyslný italský jméno a ani jeden rodič, protože pro oba dva jsem se ukázal být životním omylem.

Bonus: Plakát
Zadané téma: Na vlnách

Šampion
(zadané téma: Páka)

Nováček v armádě, zelenáč v baru. Nejspíš se dal zlákat na první nedělní tah; tvářil se upjatě a dobírání štamgasty nesl těžce. Největším troufalcem se nechal uvrtat do páky. Porazil ho, pak druhého, třetího. Holky z něj byly nadšené; osahávaly mu svaly a chtěly zvedat do vzduchu. Prováděl to bez emocí.

Ve tmě roztál, usmíval se dokonce, ještě chutnal po soli a citrónu.
Jeho vystříhaná hlava byla drsný samet a pták zase masité hadí tělo vyhřáté z lenošení na slunci. Tommy nevěděl, čeho se dotýkat dřív. Nemohl se nabažit ani jednoho.
„Kolik se ti platí?“
Scestná otázka.
„Šampioni neplatí nic.“

Vojín Brannan
(zadané téma: Známka punku; double drabble)

Vojín Brannan, tak mu říkali, „vojíne“, a jemu se to líbilo. Armáda ho formovala do podoby rovného, zoceleného muže, jakým vždy chtěl být. Archetyp, kterého si tolik považovali jeho dědeček i otec. Slýchal o tom od malého kluka. Služba vlasti, služba vlajce. O čem dalším může chlap snít? Doma mít synka, krásnou ženu, vyhlédnout z okna a vidět hvězdy a pruhy třepotat se ve větru. Tak ho to učili.

Měl ale i nového učitele. Někdy podléhal jeho hanebným svodům.
„Pojď, pochčijeme auto cajtům,“ vyzýval ho Tommy a už si rozepínal kalhoty a hrozně se tomu smál. Nebo: „Udělám ti to tady v tom průchodu,“ a roztouženě ho táhl do ztemnělého prostoru, kterým sice nikdo neprocházel, ale mohl by. Žádný vzor pro mládež.

„Někdy bys měl fakt udělat něco punkovýho,“ nabádal svého vojína s jointem mezi rty. „Prostě se bavit a být a nehledět na ostatní.“ Mluvil mistr svého oboru.
Leželi za městem v rozvalině dávné hospodářské fincy, pozorovali mračna a obláčky kouře, které bafali do vzduchu.
„Pojď se mnou příští neděli na večeři k našim.“
Tommy na něj pohleděl s absolutním despektem. „To je podle tebe projev punku?“
Vojín Brannan pokrčil rameny. Ani nevíš jakej.
Pak už Tommyho víckrát neviděl.


Hledání žaber
(zadané téma: Hluk ticha)

Zajel do vody hladce jako nějaký obojživelný tvor. Když se vynořil, Tommy k němu udělal pár temp - musel ho osahat a zjistit, jestli někde nemá žábry. Hledal ve vlasech za ušima, na krku, kde se zdvíhaly tepny. V jamkách podpaží byly jen chomáčky chlupů a žebra taky nebyla žábry. Možná leží v ohanbí, napadlo ho, ale našel tam jen tuhnoucí penis.
Vojín zasténal do nočního ticha a Tommy ho umlčel dlaní.
Unisono pohlédli ke spícímu domu. Voda cizího bazénu kolem nich šeptavě pleskala a okna se nerozsvěcela. Nicnetušící, neznámá rodina zřejmě spala dál, a tak mohl pokračovat v hledání žaber.

Propad do hlubin
(zadané téma: Držte mě!)

Kdybyste se Spisovatele zeptali, co viděl, řekl by vám: Přece jeho. Ďábla. Oči se mu zaleskly jako hlavy nezralých makovic a pleskla přes ně řada řas. Pohled uživatele opia. Flashback do nejhoršího dne jeho života.
Začal ho bít hlava nehlava, až klukovi ulítnul klobouk a jeden nebo dva zuby do prachu cesty. Prostovlasý měl kudrny černé jako noc, pomádou naleštěné. Mexičan, jakých tu je plno.
„Hovado,“ syčel na něj jeden z chlapů, co už ho drželi za ramena.
„Debile, přeskočilo ti," zase druhý. Oznámení.Kdybyste se Spisovatele zeptali, co viděl, řekl by vám: Jen přízrak měnící podobu. Můžete mě pustit.

Chtěla by být kluk
(zadané téma: Držte mě!; double drabble)

„Chtěla bych být kluk,“ řekne a pozoruje strop. Není na něm nic zajímavého. Ale kdyby pohlédla Tommymu do tváře, rozplakala by se, protože se na ni dívá s něhou, kterou si nezaslouží. Hladí ji po vlasech, drží za ruku. Jako vždy voní mýdlem a deštěm. Gina zavírá oči a oddává se čichovým vjemům, aby se ztratila svým myšlenkám. Nefunguje to.
„Je jednodušší být kluk?“ ptá se ho.
Pokrčí rameny.
„Co kdyby to byl kluk?“
Je hladová a vystrašená a chtěla by být kluk. Už ať ji uspí. Nedovede myslet na nic jiného než fazoli ve svém břiše.
„Drž mě.“
Nepouští ji.

*
Cítí se čile, ale bere si volno. Walter pro to má pochopení; je to homosexuál s měkkým srdcem a všechny své kurtizány si považuje jako rodinu. I Tommy je pořád u ní. V posteli pod peřinou se k sobě tulí jako sourozenci bojující proti nočním děsům.
„Co kdyby to byl kluk?“ ptá se pořád, hlavně sama sebe.
Tommy místo odpovědi zašustí v rukou pár papíry. „Čtu teď tuhle knížku, je to fakt dobrý.“
Asi ji chce rozptýlit a daří se mu to. Představa Tommyho jako zapáleného čtenáře literatury ji rozesmívá.
„Dobře, tak čti,“ poručí mu. „Ale drž mě, jo?"


Jdi už
(zadané téma: Poslední zhasne)

Scéna: sledujeme prostý pokojík, obléká se v něm muž a dává si na čas, podle liknavosti pohybů se mu nechce odejít. Na lůžku, zády ke kameře, leží nahá postava, podle úzkých boků a hranatých ramen také muž. Za okny tma, ale i pár neonových klikatic.

Muž na lůžku: „Jdi už.“

Polooblečený se nahýbá nad postel, rád by ještě jeden polibek, ten úplně poslední, rozlučkový.

Muž na lůžku se ožene. Najednou vypadá, jako by zestárnul nejméně o deset let. „Přestaň na mě civět jako na svatej obrázek.“ Pohlíží nyní přímo do kamery. „Vypadni, slyšíš? Copak už jsi neviděl dost? A zhasni.“

Mezi poledníky... a jak si to představuje autor

Kdesi na cestě přesně mezi dvěma poledníky, v zemi tvrdé, vyprahlé a béžové, stojí fádní město a na okraji toho města žije vlastním životem noční klub s nepatřičným jménem Bel Air. Je to motel, bar a nevěstinec v jednom a levně a dobře se tam pije; je proslulý mezi kamioňáky, cesťáky, místními, ale i zbloudilci z dálav a vojáčky z nedaleké základny.

Každý tam dělá, co umí a může, a někdy i co ho baví.
Zasněná Gina, podle kunčoftů samotná reinkarnace Sharon Tate, na adrenalinu závislý Tommy, vyšňořený majitel klubu papá Walter, dojímavý básník Bert nebo Mario, anděl strážný všech kurtizán. Kolem se povaluje pár pistolí, v jednom nenápadném bungalovu celá hromada nakradených cenností a pouští korzuje nadějný spisovatel a hledá odcizený rukopis své poslední knihy.

Drabbles a headcanon jsou inspirovány obrazy, které mi v hlavě už roky maluje hudba Lany Del Rey a nebo úžasně campy videoklipy Orville Pecka. A protože muzika je pro mě opravdu velikou součástí psaní, přikládám i playlist.