Vyprávění o Alžířanovi

Psáno na zadání "Poslední vlak domů". 

 

Drabbles předcházející:

 

Náramek z Alžíru 

 

Šmuk, a přitom nadělal divy.
Náramek z Alžíru.
Ninino pozvání přijal. Klábosili spolu jako znovushledaní sourozenci. Ochlazení nastalo s příchodem manžela. Očima by stáhl Daniela z kůže, kdyby mohl, a naservíroval místo pečeného kohoutka.
„Zveš si odteď pánské návštěvy?“
Stal se svědkem úzkostlivého vysvětlování a konejšení.
V pozdním slunci se zaleskl jeho náramek – odbočka pro Ninu. Přesunula k němu exaltovanou pozornost.
„Ten musel stát jmění!“
„Jen taková cetka,“ pohladil ho Daniel prstem. „Dostal jsem ho od bývalého přítele z Alžíru.“
Vynucené přiznání. Radši nechával své soukromí soukromím, ale manžel přestal cenit zuby. Zvíře bylo zkroceno, scéna zažehnána.
Ani to nebolelo.

 

Modré hortenzie

 

Chytil ji pod krkem a zlehka s ní praštil o zrcadlo. Na sklo se obtisklo trochu tvářenky.
Ráno nebyl nejpyšnějším manželem na světě, ale ještě nikdy ho tak neponížila. Odešel z domu brzy a přinesl jí kytici modrých hortenzií. Snad přivoní a ucítí z nich jeho péči.

Nina se objevila před zavírací dobou. Pomohla mu sklidit stolky z chodníku, k poslednímu se pak usadili.
„Děje se něco?“
„Nic,“ zablýskla úsměvem, pořád jako ze škatulky. Daniel si nemohl pomoct – pod slupkou hebké kůže byla dnes jaksi otřesená.
Popadla ho za ruku. „Vyprávěj mi o tom Alžířanovi. Ale musí to být romantické.“

○●

Sedí na okraji náměstí a přesto osamocení. Nikdo neposlouchá, jen Nina je ve své zvláštní melancholii jedno ucho.
Baristka Magda je tak hodná, že jim předtím, než z cukrárny odejde, oběma přinese espresso. Daniel ji požádá ještě o dvě skleničky a láhev apúlijského červeného, kterou schovával v kuchyni za komínkem utěrek.
„Já bych asi neměla pít,“ protestuje Nina. Víno je téměř fialové a už teď ví, že jí zbarví rty, které si kouše.
Korková zátka v Danielově zatnuté pěsti tiše lupne.
„To máš teda smůlu, má milá. Jsou to dvě skleničky pro každého.“
Slunce se odráží od žulových kostek, ošoupaných doleskla od kavalkády podrážek, jako by se odráželo od mokré hladiny moře.

Jsme tedy u moře, stačí přivřít oči. Cítí to tak i Nina. Na hladinu příkře dopadají ptáci – jsou to holubi slétávající na náměstí, ale klidně by to mohli být albatrosi vrhající se střemhlav pro hejna rybek. Vše je jen o představivosti.

Alžířan má jméno Taha. A Daniel vypráví.
Taha byl takový cvok. Cvoček. Člověk přehnaně činorodý. Někdo by řekl člověk renesanční, ale on neměl žádné z ušlechtilých nadání, jen spoustu koníčků, které prožíval více či méně intenzivně. Daniel ho poznal jako maséra (tím se živil), amatérského hrnčíře, začínajícího bubeníka s obzvláštní zálibou v dřevěných afrických nástrojích djembe a bubíncích tam-tam. Později se stal i modelářem (dělal primitivní hliněné figurky připomínající démony – docela naháněly hrůzu) a bylinkářem.
„A jak jste se vůbec poznali?“ vyzvídá Nina a konečně poprvé přikládá sklenku k ústům.
„Na masážním lůžku.“
U cukrařiny bolí záda. Ač se Daniel snažil hlídat si rovný postoj, ohýbal se až moc; při delikátním zdobení vršků pralinek nebo odlévání křehkých čokoládových tabulek sehnutý vždy k ploše pracovní linky jako stvol zvonku zatížený kapkami po prudkém dešti. Jednou za měsíc a půl se šel položit na masážní lůžko a dopřál si úlevu.
Taha mu poprvé dal pěkně do těla, ale protáhl ho se zručností řemeslníka naladěného na anatomii lidského těla. Pěkný chlap s velkýma, hranatýma rukama, Daniel na břiše; slintající do voňavého ručníku nemohl nemyslet na to, jestli by ho dovedl tak dobře protáhnout i jinak.
Dohromady je dal oční kontakt, který probíhá jen mezi muži stejného vyznání. Na další masáž se objednal o něco dříve a Taha ho jako náhodou napsal na hodinu pozdní (Mohl by ho vzít až v devět, nevadí to? – Nevadí. – Bude poslední. Pak už končí. – Tím lépe.). Masérské studio opouštěli společně, byla už tma, a vyšlápli stejným směrem. Ten směr byl k Danielovu bytu; stejně jako si okružní parník razí svou cestu poklidně a jistě předem danými zastávkami, i Taha následoval Daniela ulicemi Prahy krok za ním, přilepený k němu jako stín, nebo jako jeho stalker, a v soukromí bytu, sotva se za nimi zavřely dveře, ho samou doutnající vášní téměř přepadl.

Z náhodného přepadení se však brzy stala pravidelná dostaveníčka a Daniel konečně mohl Nině přednést trochu té požadované romantiky.
„Rozuměli jsme si v kuchyni. Taha byl velký gurmán a se stejnou vervou a zápalem jídla připravoval. Znal spoustu národních kuchyní, ale to jeho severoafrické dochucování, to bylo jako z jiné dimenze."
Tahovo kolečko světem bylo spletité.
Narodil se v Alžírsku, ale vyrostl na Korsice. V jeho rodičích ještě proudila krev (byť trochu vyšeptalá) afrických beduínů, protože putovali, ale drželi se vždy v teplých, vyprahlých krajinách. Na Korsice vydrželi nejdéle – Taha odtamtud měl celé dětství, vynikající francouzštinu a stejně dobrou korsičtinu, kterou mluvil s ostatními výrostky v ulicích. Vyrostl tam trochu jako divoký pes, děti kromě školy nad sebou měly pramálo dohledu a jediná autorita na dosah byli ve žhavých odpoledních staří sousedé v jejich čtvrti, usazení na plastových židlích v milosrdném stínu stísněných uliček, temena hlav zaražená v přebujelých muškátech.
Z Korsiky zamířili jeho rodiče logicky do Francie; až země sýru, vína a revoluce ho opracovala do podoby slušného mladého muže. Společenský řád moderních, rychlých měst vyklepal z obleku člověka to vlčí štěně. Taha najednou nechtěl být pouličním sígrem, chtěl být vzdělancem, zajímal se o možnosti studia, o stipendia, pomýšlel na vzdálenou budoucnost na Université Grenoble-Alpes či snad na Sorbonně. Po těžkém úrazu svého mladšího bratra na kole v městském provozu se však začal zajímat o lidská těla, jejich bolístky a uzdravování dotekem, a stal se masérem.
„Byl to muslim?“ doptává se Nina.

„Jeho rodiče byli muslimové.“
Taha samotný před Danielem vždy vypil spousta piva. Říkal: chmel je zdravý. Daniel oponoval, že Alláh nepovoluje alkohol. On na to, že tohle má s Alláhem srovnané a usmíval se jako liška podšitá.
„Myslím, že nikdy nebyl věřící, a to ani v dětství, když to při společných modlitbách s otcem musel předstírat. To prostě klekal na kobereček, protože to tak dělal jeho děd, otec i bratr, a protože ho to naštěstí nijak zvlášť neobtěžovalo. Děti jsou tvárné.“
Byl z Alžírska vytržen příliš raný – jako byste ze země vytáhli mrkev ještě tenkou a hladkou, nepoznamenanou vráskami růstu a prstýnky hlíny. Víru z něj opláchly vody Tyrhénského moře.
V něco však Taha přeci jen věřit začal, a to byla posilující a léčebná moc bylin.
Přišel k té nové zálibě po cyklu obskurních, ezoterických přednášek o českém bylinkářství v jakési bránické tělocvičně.
S Danielem v době květu projel České středohoří, Český les a Kokořínsko, a sbíral, trhal, sklízel a sušil vše, čemu staré herbáře přikládaly nějaký zajímavou léčebnou nebo posilující esenci. Po zimě měl svůj malý byt na Smíchově plný svazků sušených bylin visících vzhůru nohama, tinktur v lihu a podomácku zpracovaných čajů v papírových sáčcích. Pil maralí kořen na potenci a sílu a Danielovi svářel listy ginkga biloby. Z nějakých drobných neduhů léčil téměř všechny své klienty na masážním lůžku.
Ke konci už se Tahova posedlost bylinami začala Danielovi zajídat.
„Víš, já jsem možná až přehnaně čistotný člověk, ale v jeho bytě to už bylo prostě k nevydržení. Všude samá řezanka, stébla a odrolená hlína, nedalo se lehnout si do postele a nevstát s heřmánkem ve vlasech.“

Připadal si tam spíš jako v nějaké zemljance báby kořenářky. Příjemně to tam vonělo, to ano, ale v zapálení pro věc rezignoval Taha na všechno ostatní: v kuchyni byl nepořádek, ve vaně rez a vodní kámen, pod postelí se jako stepní běžci válely nezametené chomáče jeho stále rostoucích vlasů.
Bylo mu třicet, když vášeň pro léčitelství jen logicky přesáhla i na půdu jeho domoviny. Čím dál častěji o Alžírsku vypravoval. Musím tam jet a mluvit o tom s lidmi, říkával. Mluvíš ještě vůbec arabsky? pochyboval Daniel. Taha začal cosi láteřit ve svém mateřštině, zvedal přitom pěst, s tím jazykem se v něm probouzela arabská krev a touha dominovat těm, co by je snad chtěli umenšovat.
„Když se tyhle dvě věci – volání domoviny a touha po poznání dalšího, lokálního léčitelství – spojily dohromady, nebylo cesty zpět. Poznal jsem, že Praha už je Tahovi malá. A komu by taky nebyla.“
V pražských knihovnách se ponořil do studia Alžírska, do cestování prstem po mapě, očima po řádcích textu a myslí po zemi, která byla náhle o tolik lepší než všechny krajiny Evropy.
Všechno pak nabralo rychlý spád. Většinu svých bylin a tinktur rozprodal na internetu, zbavil se statků a odprodal vybavení masážního salónu nějakému svému následovníkovi. O tyhle věci je vždycky zájem.
„A představ si, vydal se do Alžírska vlakem! Nasedl v Praze na Hlavním nádraží a odjel do Vídně. Ve Vídni přestupoval na noční vlak do Bolzana, kde chtěl pár dní pobýt. Stihl to jen tak tak, protože ten spoj hned potom zrušili. V kupé dostal jako pozornost drah skleničku sektu a později mi napsal, že to bylo naposledy, co pil alkohol. Taková symbolická tečka za Evropou. Poslední vlak domů, poslední sklenka pití.“
Daniel sarkasticky cinkne svou skleničkou o tu Nininu. Už svítí lampy a je jim trochu zima, klenutá klenba blízkého podloubí mezi domy vydechuje vlhko a studeno téměř sklepní, ale vypravování se chýlí ke konci. Ostatně byl to pouhý jeden milenec z mnoha. Není třeba věnovat mu přemíru času.
„V Itálii se přesunul do Salerna a ze Salerna dojel lodí do Tunisu. To už měl domov za humny.“
Z tónu jeho hlasu si Nina odvodí, že pak už se nikdy neviděli.
„No a jak jsi přišel k tomu náramku?“

Je to prostý kroužek na zápěstí s orientálním vzorem. Nina už ví, že dokonce ani není ze zlata, i když cetka to je tedy velice zdařilá. Podvodníci v Alžírsku si zřejmě ještě pořád dávají na své práci záležet.
„Ten mi poslal, když tím posledním vlakem konečně dorazil domů. Říkal, že jako příslib dalšího shledání, ale byl to dárek na rozloučenou. A vidíš – cetka. Ani ne pravé zlato. V té době už mu na mě nezáleželo a neměl ani nejmenší úmysl se se mnou znovu vidět."
Daniel si pomyslí něco o těle již prozkoumaném, větách jich vyřčených; neměl mu co nového nabídnout. Kdežto Alžírsko ano. Alžírsko bylo neprobádané, domovina zvoucí do svých teplých dun a spletitých starých měst, pohostinných příbytků starých muezínů, na okraje stepí a dávných oáz zapomenutých v krajině, v krajině ševelící šepotem křehkých, neprobádaných bylin.
Podle Tahových dopisů se tam za úplňku daly sbírat květy věčného mládí a v jílovitých píscích vyhrabat i jakási hlíza vypuzující z těla nenarozené dítě a mstící křivdu a zrazenou lásku v dospělých.
„Nějaký rulík zlomocný? Vraní oko?“ vyzvídá Nina pátravě. Očima visí Danielovi na rtech.
Popisy byly stále poetičtější a listy chodily zřídka (však měly přes moře dlouhou cestu a nic a nikdo z teplých krajů příliš nepospíchá). Když se Taha odmlčel úplně, Danielovi se vlastně ulevilo. Jeho latinku bylo stále náročnější přečíst a text se stával záhadným a temným. Téměř vždy popisoval sběr za nejhlubší noci a studium receptů, které připomínaly spíš pochybné alchymistické odvary a zaklínadla.
„Zcela tomu propadl. Nevím, nakolik se v Alžíru živí prostou prací a nakolik těmi svými rostlinnými čáry. Představuju si ho teď trochu jako postavu žijící v alternativní realitě a snad šťastně. Tak mi po něm zbyl tenhle náramek,“ zacinká o něj ploskou nehtu, „a to mi vlastně stačí.“
Mohl by vyprávět jako Šeherezáda, tisíc a jednu noc, kdyby nemusel zítra brzy ráno zase rozehřát kuchyň a otevřít Sladkému sladké skřivanům toužícím po ranní kávě a ranním přídělu cukru.
„Pojď. Dovedl bych mluvit dál, ale teplé letní večery ještě nenastaly. Uklidíme ten poslední stolek a ty – ty půjdeš pěkně zpátky domů.“