A jako Albert Petrie

Poutníku, tohle je první povídka do světa příběhu Mezi poledníky. Rozvíjí nápady, které jsem si předestřel v drabblech napsaných pro letošní Duben měsíc drabble. A jsi-li poutník úplně náhodný, doporučuji ti se s drabbly obeznámit tak, jak jdou od začátku do konce.

Tato konkrétní povídka rozvíjí známost mezi Tommym a amatérským básníkem (a stálým zákazníkem) Bertem. Proč? Nevím. Prostě se mi pro začátek chtělo psát zrovna tohle.

Hlavními hrdiny Poledníků jsou kluk a holka, kteří se živí dobrovolnou prostitucí; a pár dalších postav orbituje kolem nich. Text, čekající na vás pod zalomením, je rozhodně 18+. Chtěl jsem psát věci tak, jak jsou a nebrat si moc servítky. Ale víc varování ode mě rozhodně nečekejte.

A jako Albert Petrie

Kotníky měl ponořené do vody a líně s nimi komíhal. Ležel opřený o lokty, sledoval hypnotizující kola na hladině, které svým pohybem vytvářel, a vdechoval sladkou vůni Ginina opalovacího krému. Na okraji bazénu stála v betonovém květináči obří palma a v jejím stínu oba dva leželi. Nepromluvili dobrých patnáct minut. Před půlhodinou se podělili o ubaleného jointa a ještě se neoklepali z letargie. Srpnové horko a marihuana je doslova srazily na lopatky.
„Hrozně bych šla do vody,“ zamumlala Gina konečně. Ruce a nohy do stran, ležela na osušce vedle něj jako pohozené tělo. „Ale nedokážu vylízt na sluníčko. Mám pocit, že jakmile to udělám, úplně mě sežehne. Shořim jak sirka.“
Uzavřené patio v prostoru mezi budovou baru a ubytovacím křídlem bylo jedním z mála prostorů, ve kterém se v horkém letním odpoledni dal takhle na periferii trávit čas. Před barem sice stály dva malé stolky se slunečníky, ale beton pod nohama pálil a výhled se nabízel jen jeden: na projíždějící vozidla, industriální Pacův Šťastný Autoservis, vždy otevřené Rosiino bistro a zabedněný sklad instalatérských materiálů. Bel Air tu stál už řadu let a za tu dobu do něj holky, které v něm tančily, šlapaly, stárnuly a trávily většinu nocí, natahaly spoustu květin ze svých vlastních domovů. Říkaly jim přebytečné a pokaždé je postavily na stinné místo na vnitřních dvoře. Dveře do všech motelových pokojíků byly z obou stran strážené nabobtnalými kaktusy, nevzrostlými palmičkami nebo celoročně kvetoucími sukulenty. Nejstarší rostliny pak vyhazovači pod dohledem majitele posouvali směrem do středu placu, k bazénu, kde svorně stály a sloužily za přírodní slunečníky.
Od zadního vchodu zázemí pro personál se blížila Melanie. Byla to Walterova sestra – Bel Air byl sourozenecký podnik –, střídala se s ním v dohledu nad klubem a obvykle chodila do práce brzy, protože se činorodě pouštěla i do úklidu pokojů a prostor, které to potřebovaly. Melanie připomínala bizona: místo vlasů měla na hlavě krátkou a neučesatelnou čupřinu, ramena vzpěrače a záda měla masivní a zakulacená. Pořád chodila trochu nahnutá dopředu, jako by chtěla zakrýt prsa a naopak ukázat šíři svých plecí.  
„Co se tady válíte jako mrtvoly?“ komentovala jejich odpolední odpočinek.
Na rozdíl od Waltera s měkkým srdcem a změkčilými gesty, byla Melanie cholerická, rázná a věčně nasraná.
Strčila do Tommyho špičkou boty. Šourala se kolem v prošlapaných žabkách Nike.
„Koukej bar otevřít na čas,“ hartusila, „nebo tě vyhodím a začnu v práci diskriminovat buzíky.“
Gina se pohoršeně posadila. „A lesby? Protože to už byste to tu teda rovnou mohli zavřít!“
„Seš nějaká hubatá, děvenko,“ zahrozila prstem, ale dál to nekomentovala. Nikdy neměla jazyk tak hbitý jako uštěpačný Walter. Gina se dívala, jak odchází zpět do kanceláře a za ní se ve vzduchu táhne odér laciné pánské kolínské.
„Stará bachyně,“ poznamenala zrovna, když se majitelka ve dveřích ještě jednou otočila a znovu svůj hněv zaměřila na Tommyho.
„A přestaň se tu válet v těch necudnejch slipech. Ještě tě uvidí zákazníci a přestanou sem za holkama jezdit. My jsme slušnej nevěstinec!“
Gina se zase položila na ručník, zavřela oči a unaveně povzdychla, jako by byla malé dítě a přepadla ji potřeba odpoledního šlofíku.
„Proč my tu vlastně pořád trčíme, Tommy?“ zeptala se ho zničehonic. „Proč to nezkusíme třeba v New Yorku, kde prší a když chceš k moři a na zmrzlinu, vyjedeš si na Coney Island.“
Tommy už o zkoušení štěstí v New Yorku něco věděl, hlavně z historek tradujících se o jeho navždy ztracené, toulavé matce, a tak tuhle trajektorii Gininých snů milosrdně ignoroval. Ne, uvědomoval si jejich limity. Jsou možná přespříliš krásní pro tuhle vyprahlou díru, ale pořád jsou jen maloměstské šlapky. Tady se můžou lesknout, zářit, povyšovat nad ostatní – Vegas, Los Angeles nebo metropole jako New York by je zařadilo do množiny jim podobných a ta množina by byla nekonečná a zklamání z vlastní fádnosti by je sežralo zaživa.
„A s těma nohama bys měl taky přestat,“ řekla po další chvíli ticha, kdy už to vypadalo, že v tom teple zdřímla. „Přímo pod náma je filtrovací odtok, kdyby z něj vyplavaly piraně, budou mít tvý paty rovnou před nosem. Vytáh’ bys nohy okousaný až na kost.“
„Kde by se tam asi tak vzaly piraně,“ zakroutil Tommy hlavou.
„Nikdy nevíš. Někdo z města je třeba může vypustit do vodovodního systému. Jednou jsem to viděla ve filmu. A když to napadne filmovýho režiséra, proč by to nemohlo napadnout i někoho odsud.“
„Filtrace není napojená na vodovodní systém,“ kontroval, ale nohy vytáhl, „nebo je?“ Chvíli uvažoval, jaká síť potrubí a šachet se pod jejich zadky vlastně nachází, ale nezajímalo ho to natolik, aby se tomu věnoval víc než pár vteřin.
Tohle je s Ginou odlišovalo od všech ostatních. Dokázali si vymýšlet nesmysly a s vážnou tváří pak o nich diskutovat dlouhé hodiny – věnovali tomu tolik úsilí, že se výmysly a lži před nimi zhmotňovaly a stávaly skutečností. Nikdo z ostatních rezidentů klubu téhle jejich zábavě nerozuměl, Tommy je dokonce podezíral, že na ně kvůli tomu někdy pohlížejí skrz prsty. Většina kurtizán měla doma děti, a mimo práci, ale i v ní, řešily jen praktické záležitosti. Neměly prostor na fantazírování. Těžko říct, jestli je pro to odsuzovaly nebo jim záviděly. Těch pár mužů, co tu vedle Tommyho pracovalo – druhý barman Quentin a vyhazovači Mario a Rod – byli nemluvní patroni a hleděli si jen své práce.
„Není lepší zaobírat se fantazií než vlastním posraným životem?“ řekl jednou Tommy; bylo to krátce poté, co se s Ginou seznámili a nebyli si ještě nijak zvlášť blízcí. Tímhle ji ale fascinoval. Stěhovala se vnitrozemím dlouho a setrvačně, od malička se s rodinou posouvala jako šnek, kus po kusu z Kentucky do Tennessee, z Tennessee do severní Alabamy, z Alabamy do nejjižnějšího cípu Oklahomy, ale musela dojít až sem do polopouště, aby potkala druhou polovinu své rozeklané duše. Bezbřehé souznění konečně dostálo lidské podoby – byl jí Tommy, malý kluk s krásně tvarovanými rty a náušnicemi v uších. Přesně takhle si vždycky představovala malé buclaté amorky s lukem a šípem, když vyrostou, zjistí, že jsem na kluky a zkazí je svět.
Natáhla ruku a probírala se Tommymu schnoucími vlasy. „Seš takovej můj amorek.“
Podíval se na ni. Bělma očí měla růžová a blábolila. Možná jí neměl dávat kouřit trávu takhle nalačno.
„Pojď do vody,“ zavelel, postavil se, na nic nečekal a zvednul ji do náruče. Naštěstí byla tak zkouřená a zpomalená, že se nestihla bránit. Sebral všechny síly a mrštil s ní do bazénu. V letu stihla nelidsky zavřeštět (snad kolem zrovna neprojížděj policajti, pomyslel si, napadlo by je, že tu vraždíme prostitutky) a pak už ho její dopadnutí na hladinu zkropilo sprškou studené vody. Už nebylo proč otálet – skočil za ní.
„Ty debile!“ ječela, když se znovu vynořila na vzduch a otírala si oči a nos. Rázem vypadala docela střízlivě. Přeplavali pak bok po boku pár délek a to jim dodalo potřebnou vzpruhu.
Z budovy znovu vylezla Melanie a nesla misku s melounem. V soukromí učinila pokus napomádovat své kartáčovité vlasy a přes nátělník si oblékla pracovní košili.
„To máte za to, že jsem na vás předtím byla tak hnusná.“ Položila jim meloun mezi osušky na zemi. „Ale až se vám bude chtít čurat, tak ne že to pustíte do bazénu!“
Nechali meloun melounem a plavali dál. Na chladivé vodě je vždy něco opojného – chytne vás do spárů a nechce pustit. Tommyho dostalo ven až vyzvánění telefonu.
Volal Bert, básník Bert, trousič lichotek.
Tommy se ohlásil v rozverné náladě, svlažený na přijatelnou teplotu a s vidinou další hodiny volna před otvíračkou baru. „¿Sí, señor? Call boy Tommy u telefonu. Dijame.“
„Co děláš?“
Slyšel Berta, jak se do telefonu usmívá, tenká ústa se prohýbají ve tvaru gondoly a ten tvar ovlivňuje způsob jeho mluvy.
„Jsem v klubu a válím se s Ginou u bazénu. “
„Hmm, to zní dobře.“
„A co děláš ty?“
„Sedím v korporátu, sepisuju report a potím se v obleku.“
Bert skutečně zněl jaksi sešněrovaně a Tommy si ho představil za kancelářským stolem, přiškrceného kravatou a zdánlivě nekonečnou pracovní dobou. Byl rád, že může být v plavkách a máčet si nohy ve vodě teploty dobře vychlazené limonády. Osychal s telefonem u ucha a na opálené kůži mu jako průsvitné pihy zůstávaly trčet osamocené kapky vody. Některé rozetřel a ještě, než to udělal, věnoval jim myšlenku, jak rád by tu teď asi byl Bert, namísto obleku taky jen v plavkách, a stíral je z jeho těla jazykem.
„Chci tě vidět. Můžeme se dnes sejít?“
Zvedl se z ručníku a odkráčel do stinného kouta patia. Nepotřeboval hovor vytrubovat do světa, zvláště ne před otevřenými dveřmi kanceláře. Cestou před sebou palcem kopal oblázek z palmového květináče.
„Dneska ne. Jsem na baru. Ale zítra jsem volnej jako pták.“
„Paráda,“ kvitoval to Bert slovníkem puberťáka. „Čím dřív, tím líp. Hrozně mi chybíš. Šlo by to v sedm v centru?“
„Když mi zaplatíš taxík…“
„Spolehni se.“
„A co si señor bude žádat? Nějaké speciality?“
Teď si Bert do telefonu povzdychl. Znělo to skoro smutně, jako by si ani nedomlouval schůzku za účelem sexu. „Uvidíme, co se nám bude chtít dělat, ne?“
Tommy zakroutil očima. Takhle to bylo pokaždé. Bert nedokázal vyslovit spojení jako „kouření bez gumy“ nebo „oboustrannej pich“. Nenapadlo by ho poručit si, aby Tommy přijel v krajkových kalhotkách pod texaskami nebo si přivezl bič a drezúroval ho jako koně. Představivost, která sexu předcházela, se u něj neujala. Ale možná ji všechnu vyplýtval na ty své básně.
„Jsi na zítřek… domluvený i s někým jiným?“ zajímal se Bert dál.
„Ne.“
„Dobře. Tak se prosím nedomlouvej.“ Následovala pauza, v níž bylo slyšet jen vzdálené vyzvánění telefonu a běžný ruch kanceláře. „Chci být první.“
Tommyho pobavil ten tón, se kterým bylo přání vysloveno. První už dávno nebude, to by se musel vrátit nějakých osm let do minulosti. Ledaže by sis sestavil stroj času, můj drahý Berte. Ale třeba si namlouval, že se Tommyho nevinnost každým ránem obnovuje a večer za ním na schůzku přijede jako panic, nezkušený, nedotknutý, se zadkem tak úzkým, že nebude možné se do něj dostat.
„Proč se směješ?“
„To nic. Gina na mě něco posunkuje.“
Dívka v bazénu zbystřila, když zaslechla své jméno.
„Určitě něco sprostého.“
„Ona je jenom sprostá,“ souhlasil Tommy. „Chceš mě na hodinku, nebo si señor ráčí celou noc?“
„Nevím,“ zaváhal Bert, jako by ho snad někdo nečekaně vyrušil. Byl ticho nezvykle dlouho. „Asi jako vždy.“
Takže hodinka nebo dvě. Ceny už znal.
Nadiktoval mu místo setkání a ujistil ho, že pokoj zajistí; Tommy si tedy nemusí vůbec s ničím dělat starosti a může se poklidně vrátit do vody.
Klient značka ideál.
Rozloučili se a Tommy ulehl zpět na své vyhřáté místo. Pořád ještě měl hodinu do otvíračky.
K bazénu vylezli i krátkodobí nájemníci z čísla 11. Byla to rodina se dvěma dospívajícími dcerami a ubytovali se na noc, než se vydají na cestu dál, snad do Arizony. Rodiče si navzájem mazali ramena krémem a ty dvě holky už se pohupovaly na vodě. Každou chvíli se dívaly Tommyho směrem, na placaté břicho a bouli v plavkách, tak akorát do velké mužské dlaně, a špitaly jedna druhé do ucha.
Rozhodl se, že se ještě vystaví slunci a nejen jemu na okraji bazénu. Spustil nohy zpátky do vody.
Ty piraně jsou stejně strašná blbost.

____

Otevřením baru v pět mu začala rušná a vyčerpávající směna.
Příliš mnoho hostů se opilo příliš rychle a Tommy a Mario byli celou noc jako na trní. Nejvíc  ze všech ale nesnášely dusno v baru holky. Ty, co zrovna nesouložily na pokojích a potloukaly se na place, byly z dotěrných a sprostých pijáků pěkně nervózní. Tommy na ně podvědomě pořád dával pozor, i když náplní jeho práce to nebylo. Bývalo však jednodušší hlídat bezpečí holek, než zákazníkovi při chuti dostatečně něžně vysvětlit, že už měl dost a že mu další skleničku už opravdu nenalije.
Než doma zapadl do postele, udělal ještě Bobovi snídani a horkou kávu. Proseděl poslední temnou hodinu před svítáním u televize a sledoval z DVD Mlčení jehňátek. Čekal, až Bob vstane. Pak se ho zeptal, jestli chce vajíčka nebo párky a Bob řekl: „Radši kafe a cigáro.“
Tommy vypnul film, stejně nepotřeboval takhle po ránu vidět paruku z dívčího skalpu, a umíchal vajíčka a opekl párek. Servíroval mu na vratký plastový stolek na malé verandě, kde už Bob vychutnával první chod v podobě tabáku.
Bob nebyl jeho táta. Nebyl to dokonce ani první otčím. Byl až čtvrtým v řadě, ale zároveň posledním. Když si jeho máma sbalila kufry a práskla do bot, protože už nepotřebovala trávit jediný další večer s nemožným chlapem a děckem, co nikdy nechtělo včas do postele, zůstali si navzájem. Když se teď občas ráno v bungalovu potkali, usmažil mu Tommy vejce, protože Bob to pro něj dělal dlouhá léta předtím.
Přisedl k němu a upil kávu. Sousedi naproti nakládali děti do aut a odváželi je do škol. Tommy se nacházel v předsálí limbu a myslel jen na postel.
„Ty si nedáš?“ zajímal se Bob, který dvěma sousty zhltl polovinu vajec. Jako vždy je jedl polévkovou lžící.
Tommy zavrtěl hlavou. Večer má zákazníka, pomyslel na to, co před Bobem nikdy nevyslovil nahlas, a spolkl svou denní dávku pilulí: hořčík, PrEP(1) a tři kapsle psyllia.
Někdy ho zajímalo, co všechno o něm vlastně Bob ví a co si odmítá připustit. Muselo mu být jasné, že hotovost nenosí Tommy jen z baru, ale o mužích se u nich doma nikdy nemluvilo. Téma bylo uzavřeno příšerným výpraskem, který Tommy od Boba dostal ve čtrnácti letech, když u něj v pokoji našel pornografické časopisy plné svalnatých těl, zpocených podpaží a postavených penisů. Padlo nespočet ran, z plic byl vypuštěn bouřlivý příboj křiku, pak se Bob na tři dny zavřel ve své malé dílničce vzadu za domem, čtyřikrát se Tommymu omluvil a víckrát o jeho choutkách nebo výprasku řemenem nepadlo ani slovo.

Vyzvánění budíku ho probudilo v pět do absolutní tmy. Byl odpočinutý do sytosti, ale zpocený a hladový jako vlk. Nejedl už víc jak šestnáct hodin. Poslepu vytáhl venkovní rolety, zarachotilo to, jako by venku projíždělo popelářské auto, a oslepil ho proud jasného světla. Nenáviděl srpen. Bungalov byl v pět odpoledne jako rozpálená plechová krabice. Člověk vstal z postele a povinnou první zastávkou mu byla sprcha.
V kuchyni vypil půl litru vody s limetou a připravil si čerstvou kávu. Do téhle odpolední hodil velkou kostku ledu a nalil trochu mléka z lednice. Vykouřil cigaretu a vrhl se do do procesu hygienických úkonů.
Přistupoval k tomu metodicky a puntičkářsky, i když opláchnutí studenou vodou úplně na konec už si pak vyloženě užíval.
Vyložil na umyvadlo své náčiní v již stanoveném pořadí – pěnu na holení a holící strojek, kartáček na zuby, pastu, dentální nit, vazelínu na rty. Slyšel Boba šourat se kolem a otočil za sebou klíčem. Nepotřeboval, aby dovnitř vtrhl zrovna, když bude trávit svou povinnou čtvrthodinku střídavě ve sprše a na záchodové míse. Vždyť v případě nouze se může vymočit i na dvoře za domem.
Po martyriu s vyplachováním vyhladovělých útrob se pod sprchovou vydrbal tak, až měl kůži růžovoučkou a spařenou. Oholil si pichlavou bradu a stín pod nosem, vypucoval zuby (prevence lepší než účet za zubaře, který si teď nemohl dovolit). Měl rád finální výsledek – čerstvou vůni mýdla, zkrocené vlasy, hlaďoučkou tvář.
Na závěr se postříkal parfémem Cacharel(2), označeným jako unisex; chvílemi voněl jako omamná feminní vůně a chvílemi zavanul zase jako silná pánská kolínská. Gina mu říkala eau de děvka a vysvětlovala to tím, že takhle si představuje pach zapovězených boudoirů nóbl štětek ze starých časů, a když si takovou voňavku na sebe nastříká chlap, tak je to teda stoprocentní hošan a dává to najevo. V tom se možná nemýlila. Pak ale k Tommymu chodila každou chvíli čichat a povídala „To není špatný, to vlastně vůbec není špatný“ a po pár drincích i „Kdybych byla chlap, tak bych tě teda hrozně chtěla ohnout o stůl a strašně tě zprznit“. Tommy to bral jako lichotku, ale byl v těch okamžicích rád, že Gina není chlap.
„Jdeš ven?“ Bob ho musel cítit už zdáli.
„Jo.“
„Doufám, že máš kondomy,“ řekl zcela nečekaně a zastavil tím Tommyho ve dveřích. „Ne že přivedeš nějakou holku do potíží.“
Chvíli na něj ze vchodu zíral, jednou nohou přes práh, čekal, jestli ta abstraktní myšlenka bude mít i nějaké pokračování, ale když Bob mlčel, udělal jen „Ha-ha.“
Bobova tvář zůstala úplně kamenná. Jako by tím snad chtěl vyjádřit obecnou starost, ale nevěděl, jak přesně ji zformovat do slov. Tak řekl prostě to, co otcové synům říkávají, co ho naučila televize a seriály, a někde za lesklýma očima mu při tom ležel vzkaz „Ty už si to rozšifruješ. Seš šikovnej kluk“.

____

Taxík byl ukázkově klimatizovaný a dovezl ho do centra nečekaně rychle. Netrvalo to ani dvacet minut – jako by se dopravní zácpy, přicházející zákonitě s koncem pracovní doby celého města, před nimi rozestupovaly. I semafory jako na přání ukazovaly jen zelenou.
„My teda máme štěstí,“ kroutil řidič na předním sedadle nevěřícně hlavou a zatáčky sekal jako pirát silnic.
I Tommyho to těšilo. Rád chodil na schůzky se zákazníky vymydlený a v nejlepším stavu. V autě si několikrát poposedl a uhladil lněnou košili, aby si ji dlouhým sezením v jedné pozici příliš nepomačkal. Jako z krabice vybalený, pomyslel si a už věděl, že zrovna v takovém stavu dnes za Bertem přijede.
Vystoupil na San Fernando Street, dal taxikáři malé dýško a přehlédl bezdomovce, který k němu natáhl ruku s prázdným kelímkem od kávy. Nejspíš vypadal zámožně. Pohlédl na svůj odraz ve výkladu parfumerie: odrážel se na pozadí plakátu s obřími, rudě nalíčenými ženskými rty, a byl bílý a svěží, klobouk mu na hlavě seděl jako ulitý a zářil novotou.
Bert na něj měl čekat o dva bloky dál a Tommy se tu vzdálenost rozhodl dojít pěšky. Nespěchal, sunul se vycházkovým krokem po stinné straně ulice a mapoval území. Pokud bude s Bertem hotov brzy, může navštívit pár lepších podniků v okolí a zkusit štěstí jako osamělý zajda na baru. I proto si rád udržoval ten trochu laciný zjev hošana – nejistí a zvídaví chlapi ochotní platit preferovali možnost udělat první krok, uchovat si iluzi samectví, a image hošana je k tomu povzbuzovala. Když to zkusíte na kluka se dvěma náušnicemi, nejspíš pak u pisoáru na držku nedostanete.
Bert postával na druhé straně ulice na přímém slunci. Budova za jeho zády musela sálat nahromaděné teplo, protože na postupující pleši se mu perlila drobná pokrývka potu. Tommy na něj přes silnici zamával a potěšeně sledoval, jak za ním muž svižně a ochotně kluše mezi pomalu se sunoucími auty.
„Nakonec jsem se dost zdržel v práci,“ řekl, jako by tím chtěl omluvit brašnu přes rameno a uválený oblek. „Ahoj.“ Líbnul Tommyho na tvář a pohladil ho po hřbetu ruky. Hezky voněl. Bert patřil k lidem, kterým se nejspíš potila opravdu jen řídce porostlá hlava, ostatně jeho tělo neneslo žádný tuk a žádné svalstvo, nic, co by muselo zahřívat nebo naopak chladit. Byl tenký a jaksi bezkrevný a možná mu tedy chyběl i tělesný pot. Zato semene v něm bylo dost, to Tommy moc dobře věděl.
„Zamluvil jsi tu nějaký hotel?“
„Kousek odsud bydlím, tak dneska půjdeme ke mně.“ Bert mávnul rukou někam za sebe, do neurčitého směru i vzdálenosti.
To byla novinka a Tommy ožil. Drnklo to na strunu jeho zvědavosti. Jak asi vypadá ten dosud zapovězený byt? Nemohl se dočkat, až Bertovo království uvidí, a hlavou mu začal vířit rej fantazií, v němž se střetla představa strohé moderny s představou zavetešeného bytu stárnoucího teplouše. Nikdy nedovedl Berta zcela odhadnout – nosí doma hedvábné župany a trepky s vyšíváním? A najde něco, co bude stát za to ukrást?
„Tak fajn,“ řekl mdle. Nepotřeboval svou posedlost cizími domovy dávat najevo.
„Ale nejdřív pojďme na večeři,“ navrhl Bert nadšeně.
„Na večeři?“
Ta změna nálady se udála rychle a kolem Tommyho jako by se ochladilo – Bert si dokonce přitáhl klopy saka k sobě, i když slunce teď dopadalo do ulice v úhlu tak šikmém, že už nebylo kam se schovat. Pár liknavých kuřáků, vyplivnutých sem restauranty a kavárnami, postávalo v nedostatečných stínech stromů.
Bert to zkoušel dál. „Co-co by sis dal?“ Sledoval, jak se Tommy rozhlíží celou ulicí a jak mu ve tváří sotva znatelně cukají ty nejjemnější mimické svaly. Zatínala se mu čelist.
„Můžeme jít na mexický, mexický… nebo mexický. Skvělej výběr, ne?“
Bert ho letmo chytil za ruce, jako by snad uklidňoval milence. Nebo partnera. „Co je s tebou?“
Tommyho ta nejapná otázka trochu rozladila. Dorazil umytý, ještě svěží, zatím se nestihl zpotit, udělal si klystýr, protože z Berta nikdy nedovedl vypáčit, co si bude žádat. Ale byl stálý a dobře platící klient, tak mu nerozhodnost toleroval. Teď se tvářil poplašeně a Tommy si uvědomil, co dělá. Dělá scénu.
„Promiň,“ omluvil se a natáhl k němu. Byla řada na něm, aby projevil trochu náklonnosti. Musí se sebrat a chovat se jako profesionál. Nemůže jen tak říct: „Hele, samozřejmě jsem si kvůli tobě vyplách’ zadek, tak pojďme na věc a najíst se chci až po tom“. Krátce Berta políbil Berta na rty. Pár lidí se po nich podívalo a jedna mladá žena, skloněná pod vahou nákupu na pravém rameni, se dokonce otočila. Něco se jí mihlo tváří, mohl to být údiv, ale i úsměv. „Promiň, nevím, co to do mě vjelo. Asi jsem nečekal, že chceš ještě vyrazit ven.“
Podřídil se přání zákazníka a nechal ho, aby vedl. Zdálo se, že Bert nakonec přesně ví, kam jde a předešlá otázka na Tommyho chutě byla jen řečnická. Vše si promyslel předem. Typický Bert. Nikdy nechtěl vypadat moc iniciativně.

Vzal ho do nedaleké řecké restaurace. Cestou tam se nedrželi za ruce, ale šli bok po boku, téměř nalepeni jeden na druhého. Neokázalá blízkost, která Bertovi velmi vyhovovala. Když se vyhýbal chodcům v protisměru, mohl se k Tommymu přitisknout a letmo se ho přidržet za bedra.
Neběžela tam klimatizace a okna průčelí byla plně otevřená do ulice. Stínily je krátké rolovací markýzy, pruhované v barvě řecké vlajky, takže stolky přistrčené až k výlohám netonuly v nepřijatelném žáru světla.
Za dveřmi se jich ujal číšník se srostlým obočím a těsně padnoucí vestou. V restauraci bylo plno. Bert řekl, že si neudělali rezervaci a vyjádřil obavu, že se již nikam nevejdou, ale číšník je s uctivostí až přehnanou dovedl k poslednímu neobsazenému stolu. Byl právě pro dva a ležel u otevřeného okna, jak se Tommy obával. Usadili se však současně s poryvem vánku, který smetl nezatížené ubrousky a z Tommyho mysli obavy. Vklouzl mu pod košili i do nohavic, obkroužil záda kolem kříže a vydechl ven výstřihem rozepnutým na tři knoflíčky. Byl to zatím nejpříjemnější vjem dnešního dne a Tommy zadoufal, že Bert to v posteli něčím překoná.
Dostali jídelní lístky vázané v tenkých deskách a Bert hned objednal karafu vína. Zřejmě to tu už znal, neptal se na původ ani odrůdu, bylo to prostě zde podávané rozlévané víno. Řecké, syté, velmi husté, barvou až fialové. Doprovázel ho džbánek vody.
„Co si dáš?“
Tommy zíral do lístku, ale všechna jídla mu zněla cize a nevěděl, co si pod jejich názvy představit.
„Nevím. Něco objednej.“ Stejně neměl v plánu jíst.
Vlastní odevzdanost ho popuzovala, ale Bertovi zvláštním způsobem lichotila. Karty se obrátily – najednou byl světákem tenhle fádní úředníček, to on řídil scénu na jevišti. Tommy byl připravený poděkovat za cokoliv, co mu tu naservírují, stejně jako byl vždy připravený nastavit pusu nebo zadek, když si zákazník přál. Pro hrst dolarů vše.
Bert mluvil o své práci. Je teď v jednom kole, říkal, navzdory běžnému letnímu útlumu. Jiné srpny bývají spíš volnější. Když to popisoval, na čele mu vyskočila vystouplá žíla. Asi je vážně ve stresu, uvážil Tommy, a proto na schůzku tolik spěchal. Potřebuje upustit páru. Jinak byl v popisování korporátního zaměstnání nudný jako vždy. Bert byl zábavný jen ve skládání lichotek – to protože je měl Tommy rád a nikdy se jich nemohl nabažit. Přestával při nich vidět obyčejného kluka od vedle, jakým bezpochyby byl, ale stával se hvězdou hollywoodského rozměru. A kdo o tom kdy nesnil. Bert dokázal jeho fantazii probouzet a povzbuzovat živoucími popisy. Proto mu ho Gina tak záviděla. „Toho by sis měl hýčkat,“ mínila, „mně moji chlapi řeknou leda tak, že jsem kočka. Nebo ,Máš fakt dobrý kozy’.“ Tommy byl běžně jedním z Michelangelových smyslných andělů, nebeským Belzebubem, hříšným duchem ve zdravém těle.
Jenže před lidmi, v restauraci, kde byla hlava na hlavě, mu Bert ódy neskládal a byl z něj prostě jen nudný patron v obleku z konfekce.
Tommy často vytáčel hlavu k otevřenému oknu – ruchy z ulice upoutávaly jeho pozornost. Bert zůstával kostnatý a zkostnatělý, ale ulice se měnila. Ožívala. Stejně jako on koukal ven, koukali lidé dovnitř. Na talíře plné jídla, na hosty a orosené sklenice. Pohybovali se venku stejně svobodně jako ptáci létající nad městem. To jen on tu musel sedět přikovaný za stolem, čekat na talíř, o který neměl zájem a konverzovat s mužem, s nímž původně plánoval prostě jen souložit.
„Líbí se mi ty tvoje náušnice,“ řekl Bert a vyrušil Tommyho zrovna, když se soustředil na ženu přes silnici. Stála na zastávce autobusu a dívala se do dáli, zatímco ostatní kolem ní byli sklonění ke svým telefonům. Ona měla hlavu vztyčenou a kolem nohou jí povlávala barevně pruhovaná sukně.
„Cože?“
„Ty náušnice, teď, jak jsi byl natočený,“ vysvětloval a Tommy promnul mezi prsty tu, kterou měl zavěšenou ve spodní ze dvou dírek. Dosahovala na tenkém řetízku až k čelisti a na konci byl černý kámen vsazený do stříbrného kování ve tvaru kapky. Nechtěl to udělat, ale nedokázal ovládnout prsty. Jako by Bert dokázal vybraným tématem hovoru ovládat reakce jeho těla.
„Taková malá, nepatrná věc a jak se na ni člověku mění názor.“
„Co tím myslíš?“
„Napoprvé mě trochu šokovaly. Tady moc mužů nenosí náušnice a už vůbec ne v prostředí, ve kterém se pohybuju já. Tam to všichni považují za zženštilost, mě asi nevyjímaje. Ale postupem času se mi to začalo líbit. Teda na tobě. Patří to k tobě.“
„Byly mojí mámy,“ vysvětlil Tommy s bojovně vystrčenou bradou. Jako by říkal: už ani slovo.
„A tvoje maminka…?“
„Umřela před pár roky.“
„To je mi líto.“
Číšník se srostlým obočím jim přinesl jídlo. Bert objednal pro oba jehněčí souvlaki s pečenou zeleninou. Na nic nečekal a s gustem se pustil do večeře. Prvních pár soust zapil vydatnými doušky vína a jeho bezkrevným tvářím se začínalo dostávat barvy. Rozepnul si košili u krku.
Tommy posouval jídlo na talíři, sem tam něco nabral na okraj vidličky a strčil do pusy. Ochutnával jazykem šťávu a koření, vytvářel zdání, že se porce se zmenšuje. Měl hlad.
Další rozhovor byl banální a Tommyho nebavil. Připadal si tu jako zajatec ve zlatých okovech; zoufale chtěl být pryč, uhánět stopem třeba na sever, nechat se pozdním nočním jezdcem vyhodit u cedule Los Alamos, najít otevřený bar a vyvolat v něm rvačku. Cokoliv, jen ne sedět tady na talířem stydnoucího jídla a poslouchat nejnudnějšího muže na světě mluvit o tom, jak ho zklamalo investování do kryptoměn.
„Proč tohle vlastně děláš?“
„Cože?“
Ztratil se ve snění a náhle si uvědomil, že se téma hovoru změnilo. Ale kdy přesně? Vytvářel zrovna pozdvižení v Los Alamos a Bert se nějakou oklikou dostal k prostituci.
„Proč tohle děláš? Proč se… prodáváš?“
Tommy se zarazil. Nepamatoval, že by se ho kdo kdy takhle přímo zeptal, a vlastně neměl ani žádnou promyšlenou nebo hlubokou odpověď, a tak jen pokrčil rameny a řekl holou pravdu, byť věděl, že Berta příšerně zklame. „Prostě mám rád sex. A jsem v posteli dobrej, tak proč bych si za to nemohl brát peníze?“
„A máš– no víš… hodně zákazníků?“
„Uživit se tím dá, i když holkám určitě líp. Ale já si docela vybírám, neberu každýho klienta. Mám práci v baru a tohle je přivýdělek navíc a pro radost. Asi by ses divil,“ začal a přejížděl prstem po zatím nepoužitém noži, „ale spousta kluků, co tady ve státě eskortuje, se nechce nechat šukat. Takže v tomhle mám před konkurencí výhodu.“
Myslel si, že to takhle vyslovené Berta šokuje, ale jemu blýsklo v očích. Jako by ho přeci jen načalo to těžké řecké víno.
S jídlem rostla chuť – a také se v hlavě zjevně formovaly další otázky.
„Ale copak to není i nebezpečný? To jsi nenarazil na…“
Tommy očekával, co řekne. Úchyla?
„...hrubiána? Nebojíš se, že ti někdo něco udělá?“
Nechtěl si stěžovat, měl totiž jednu zásadu: nikdy nepomlouvej klienty před jinými klienty. Kdysi to udělal a zjistil, že žije ve vlastně úplně malinkaté zemičce. Vrátilo se to jako bumerang – a v podobě mužské pracky ho to do tváře udeřilo tak silně, že si ze strany prokousl jazyk.
Ale nic podobného už se naštěstí neopakovalo a co tě nezabije, to tě poučí. Navíc mu tenkrát bylo jen dvacet a dvacetileté tělo se hojí zázračně rychle. Nic z toho neměl v úmyslu Bertovi vyprávět, protože by to vedlo k nevyhnutelnému – litoval by ho, v šoku si překrýval ústa a říkal věci jako „Chudáčku! Doufám, žes to oznámil na policii!“. A Tommy nesnášel, když ho lidé litovali.
„Není to tak hrozný,“ odpověděl lakonicky a snědl kus rozpečeného sýra. Vážně to nebylo nijak špatné nebo násilné povolání. S žádným šílencem se ještě nesetkal a pokud věděl, tak ani holky z Bel Air ne. Sice se smál, když to Melanie nebo Walter říkali, ale skutečně to byl solidní podnik. Jako jediný šílenec si připadal on sám.
Šlapat znamenalo svobodu: Neexistovala na to smlouva nebo závazky. Klidně mohl prodávat své tělo v Los Alamos nebo v močálech Louisiany, stačilo jen zvednout kotvu, dobře nastavit mobilní aplikaci a mohl se hnout kamkoliv ho srdce táhlo. Ale ani to by Bert nepochopil. Holt zaměstnanec korporátu.
„Víš, jak jsem ti říkal, že chci být dnes večer první?“
„Hmm,“ udělal Tommy a zadíval se do stáda hlav v prostoru. Nechtěl už se o tom bavit, ale Bert se zdál být neodbytný. V očích mu žhnul zájem.
„Jsou i chlapi, co to mají naopak?“
Tak teda jo.
„Myslíš chlapy, co chtěj doject zbytky?“
„To jsi řekl ty, ne já. Já bych tě za zbytek nikdy nepovažoval.“
Sklopil hlavu k talíři, jako by se náhle kál za směr, kterým hovor navedl. Ale možná prostě jen jedl. Pustil se do masa, které se pod dotekem vidličky rozpadalo.
Tommy se na ten obraz na protějším talíři hladově díval, ale ovládal se. Po mase mu bude těžko. Když mu bude těžko, nebude se mu chtít souložit; bude líný, nepohyblivý, zpomalený jako slimák. V tom mučednickém odříkání ho přepadlo svrbivé nutkání trochu to Bertovi znepříjemnit. Trochu se mu pomstít. Měl strašný hlad. „Asi by ses divil, co všechno chlapi chtějí.“
Vzpomněl si na eskapádu, kterou provedl přesně podle klientova zadání, ale nijak zvlášť ho netěšila. Připadala mu nechutná a nevyprávěl o tom zážitku ani Gině.
„Jestli tolik prahneš po odpovědi na svojí otázku,“ začal a hltnul si fialového vína – už vypil dost, aby ztrácel zábrany, „tak jednou si mě našel chlap, co chtěl, aby tu noc přišel na řadu až jako poslední. Vyloženě na tom trval. Nabádal mě, abych před ním obrazil tolik chlapů, kolik dokážu, a nechal se od všech vyprcat.“
Při posledním použitém slově Bert trochu strnul – on používal výrazy jako milovat se a souložit –, zatěkal očima vpravo a vlevo a Tommy se zachvěl škodolibým potěšením.
„Bez kondomu, to je důležitý. Ale tenhle poslední, co si to objednal, ten se mnou nechtěl spát. Platil mi za to, že si to všechno v sobě pěkně podržím a on to ze mě vysaje. Po všech těch čtyřech chlapech. Chápeš?“
„Tommy…“
„Sednul jsem si mu na obličej a on to ze mě všechno vysrkal.“
Bert předtím váhavě zakrojil do lilku plněného kozím sýrem, ale sousto si rozmyslel. K ústům ho nedonesl. Rozhlédl se po hostech kolem. Viditelně se mu ulevilo, že je nikdo neposlouchá a v šoku neplive jídlo zpátky do talíře.
„Asi by ses divil, kolik chlapů tohle fakt rajcuje.“
„No, mě zrovna ne. Vždyť tohle už musí být nějaká parafílie!“ zvolal Bert pohoršeně. Tommy nevěděl, co to slovo znamená, ale viděl, jak se Bertovi rozčílením a zahanbením znovu rosí čelo. Tak, a teď si uvědomil, jak jsem ve skutečnosti zkažený, pomyslel si. Sedl na něj strach, že z dnešní schůzky a slíbené výplaty nic nebude. Že tenhle zdroj stabilních příjmů dočista vyschne. To všechno kvůli tomu, že se se skleničkou v ruce nedokázal ohlídat. Málokdy na schůze se zákazníky pil, nikdo si totiž nechce domů nebo na hotel přivést blábolící, potácející se eskort bez energie a motivace k sexu, ale víno bylo zrádné v tom, že klouzalo do krku jako šťáva. A on měl příšerné opice. Nikdy se při nich nesmál.
Teď s úlekem zjistil, že se dynamika mezi nimi jaksi převrací. Býval Bertovi za cudnou múzu – nikdy se spolu o sexu moc nebavili, prostě ho jen dělali, příjemný, ohleduplný, téměř partnerský sex.
„Mě taky ne,“ pípl, jako by tím mohl všechno uvést zase do pořádku.
„Není mi příjemný se bavit o tomhle,“ rozhodl Bert. „Neměl jsem se tě ptát.“
Tommy se omluvil od stolu a zapadl na toalety. Při močení opřel hlavu o studené dlaždičky nad pisoárem. Co to do něj vjelo? Znal Berta už spoustu měsíců a byl to jeho oblíbený zákazník. Pozorný, štědře platící, nekomplikovaný. Gina dokonce někdy říkala „Závidím ti ho! Já bych si ho nechala!“. Myslela tím, že kvůli chlapovi tak stálému by byla ochotná ukončit svou kariéru prostitutky. Užírala ho ta náhlá změna rovnováhy. Užíralo ho, že nad dnešním večerem nemá téměř žádnou moc. On měl nad Bertem vždy moc, vždy a tak to bylo správně.
Ach, Berte, ani nevíš, jakýho hada si hřeješ na prsou.
Opláchl si obličej studenou vodou. A ještě jednou. Musí se dát dohromady. Nic se přeci neděje.
Vrátil se do restaurace. Dá si pár soust vystydlého masa, dopije vodu z karafy, vyzve Berta, aby už zaplatil a poví mu, že už se vážně, ale vážně nemůže dočkat až ho bude mít jen pro sebe.

____

Vchodové dveře se rozevřely do malé předsíně. Nebylo v ní téměř nic, jen další chumel dveří, vysoké, úzké zrcadlo (akorát na to, aby pojmulo Bertovu pavoučí postavu) a skoro prázdný botník. Měl čtyři patra, ale byl v něm jen jeden pár botasek a jeden pár sandálů. Už v předsíni byl cítit pach přepáleného oleje z předchozího dne a také starého šustícího papíru; podobně to vonělo na předměstí v Milesově vetešnictví, kde polovinu obchodu v suterénu tvořil plesnivějící antikvariát.
„Promiň za ten smrad,“ začal Bert, jako by mu četl myšlenky, „nemám digestoř a kuchyně se mi hrozně špatně větrá.“
Do další místnosti ho uvedl dveřmi, na kterých byl zavěšený kůží oplétaný lapač snů, jaký se dal koupit na okraji navažské rezervace. Tommy se domníval, že to bude buď ložnice nebo obývací pokoj, ale ono to bylo obojí najednou. A žádné další dveře se tu už nevyskytovaly. Bydlení studenta zatíženého půjčkou, to první ho napadlo. Jako by Bert odklopil víko krabice od bot a zcela beze studu řekl „Vítej v mém paláci“. I Gina, která odmítala žít na periferii, a doplácela na to přehnaně vysokým výdaji na bydlení, měla větší byt než finančně zajištěný Bert.
„Je to malé, já vím,“ četl si už podruhé v téže minutě v jeho hlavě, „ale já k životu nic víc nepotřebuju. Stejně jsem buď v práci, nebo píšu.“
S tím uvedl chloubu a dominantu pokoje, široký stůl z masivu a uprostřed něj lesklý, restaurovaný psací stroj značky Blue Bird. Kolem ležely srovnané listy papíru s krátkými sloupci poezie. Tommy přelétl řádky očima a stroj obdaroval láskyplným pohlazením. Klávesy byly jako ze slonoviny a na studeném krytu se matně odrážela žlutá stropní světla.
„Kolik stojí takováhle věcička?“
„Hodně,“ zasmál se Bert. „Ani se neptej. Asi bys to nepochopil.“
„Stojí víc než já?“
„Ano.“
„Hmm, tak to asi budu muset zvednout ceny,“ zavrněl Tommy, nechal stroj strojem a pověsil se Bertovi kolem krku. Líbal ho na čelist a bradu a pokoušel se mu rty dostat za límeček košile. Přešlapovali chvíli na místě jako dva neobratní tanečníci a místností znělo jen tiché oddychování nosem a přešlapování podrážek na dlaždicích podlahy.
Tommy se odtáhl – přál už si být nahý.
„Můžu se u tebe trochu opláchnout?“
Bert ukázal do stísněné předsíňky, kterou předtím prošli. „Posluž si. Jsou to ty první dveře od vchodu. Vem si tam čistou osušku.“
Zapadl do koupelny; ve slabinách byl zpocený a vlhký a v rychlosti se namydlil od pasu dolů.  Použil Bertovo mýdlo a připadal si divně. Proud studené vody z něj alespoň omýval neprodyšnou blánu silného vína.
Stanul před zrcadlem a v úrovni očí měl malý hustý hřebínek na Bertovy prořídlé vlasy. Několikrát po jeho zubech přejel nehtem tam a zpátky, trrrr rrrrr, vydalo to příjemný zvuk. Zauvažoval, že ho ukradne, strčí do kapsy kalhot a Bert už ho víckrát neuvidí. Představil si ho, jak se následující ráno dívá se do skříňky za zrcadlem, zmateně nadzvedává ručníky v komínku a pak prochází celý byt a stejně se před cestou do práce učesat nestihne.
Usušil se čistým ručníkem (ještě voněl aviváží) a už se neoblékal. Z koupelny vyšel nahý a oblečení pohodil na zem doprostřed pokoje. Postavil se před nezatažené okno a snil o tom, že se z protějších budov dívá třeba ještě někdo další. Pózoval, předváděl se. Měla to být výzva. Bert byl jako uchvácen jen jeho penisem a předlouho trvalo, než byl schopný přeostřit na celek, na jeho tvář – a když už se mu to povedlo, vrhl se na něj jako pes na kost. Objal ho svýma tenkýma, šlachovitýma rukama, přitlačil ho na hranu stolu a začal ho líbat.
Jeho tvář patřila k těm, které se nikdy nedají zcela oholit. V podkoží zůstávala výrazně modrá a první vzpurné vousy si prorazily cestu ven na světlo do odpoledních hodin. Takže Tommyho nepřekvapilo, jak brutální polibek byl. Když se od sebe odtrhli, rty ho brněly jako by se oddělovaly od obličeje. Chudáček Bert, pomyslel si, zajatcem svých vlastních vousů.
Uvelebil se ve velkém proutěném křesle mezi okny, sáhl si do rozkroku a uvolnil koule ze sevření stehen. Bert si k němu klekl, oblečen ještě v košili a kalhotách – Tommy musel uznat, že takhle rozhodně vypadá lépe – a začal ho líbat všude kolem pohlaví, jen ne na něm. Napínal ho takhle hrozně dlouho, říkával tomu „trápení Tommyho“, každou chvíli k němu jako pták emu natahoval krk pro polibek na rty, a zase se vracel k jeho pupíku a čupřině chlupů pod ním. Když ho konečně začal kouřit, pustil se do toho s vervou, jakou by od něj jeho stejně suchopární kolegové z korporátu určitě nečekali.
Dřív mu pak také pokaždé zajel jazykem k zadku a hodoval na něm jako lítý masožravec. Bert byl amatérský básník a své básně, jakkoliv mohly být hloupé a banální (to Tommy neuměl posoudit), dokázal přednášet nahlas bez rozpaků nebo uzardění. Měl nebojácná ústa, co tvořila něžné verše, ale měla se i k nemravné práci.
Ne však dnes.
Tommy si přitáhl jeho hlavu k sobě a dlouze ho políbil. „To, co jsem ti říkal tam u večeře, se stalo už hrozně dávno.“ Podíval se na něj zkroušeně, téměř plačtivě. „Víš, že jsem ten nejčistší kluk na světě, viď?“  
Bert divoce přikývl. „Dokonce voníš mým sprcháčem. Jako bys tu se mnou žil.“
Pohladil ho po temeni hlavy jako hodného psa, co pánovi dělá jen samou radost. „Pojď,“ zašeptal mu do ucha horkým dechem, „připrav si svýho kluka.“
Bert mu jako zhypnotizovaný zvedl nohy do výšky a vrazil ústa do údolí mezi hýžděmi.
Tommy to zbožňoval. Dokázal by jeho slizkému jazyku a savé puse držet hodiny.

Nějak se přesunuli a padli do postele, aniž by při tom všem pohybu jejich ústa, ruce a genitálie ztratily vzájemný kontakt. Věnovali se vzájemné felaci v naprosté tichosti, otočeni hlavami proti sobě.
Tommy to ale ještě nechtěl ukončit. Chtěl Bertovi dopřát rozkoš kompletní, když už se při finančním vyrovnání chystal udělat, co se chystal udělat. Pustil ho z úst a přitulil se obličejem k jeho stehnu, aby ho nechal trochu vychladnout. Chvíli ho jen tak hladil po kostnatém boku, pak ho vmanévroval na záda, usadil se na něj jako do jezdeckého sedla a zasunul si jeho penis do konečníku. Zajel dovnitř jako prst do vláčného jílu.
Hopsal na něm v rytmu, který mu přinášel největší rozkoš. Zkušený jezdec by to nejspíš nazval pracovním klusem. Ke cvalu se dostanou, až si Bert poběží pro vyvrcholení.
Bert nebyl ani hezký nebo urostlý, nebyl ani charismatický nebo důmyslně vtipný, nebyl bohatý a ani neobvykle talentovaný, vždyť sice psal ty svoje básně, ale žádnou knihu poezie mu ještě nikdo nevydal. Měl však jedno štěstí – v božské loterii si vylosoval kolík, který byl přesně akorát a milování s ním dělalo Tommymu náramně dobře. Ani krátký a ani dlouhý, nijak zvlášť tlustý, na první pohled úplně obyčejný, nenápaditý penis, ale dosáhl tam vevnitř zrovna a rovnou přesně tam, kam dosáhnout měl.
Plivl si do dlaně a objal s ní svůj penis. Rád si to dělal sám, unisono s rytmem píchání. Části jeho těla – zatínající se stehna, vlnící se záda, pilné ruce – pracovaly jako přesně seřízený stroj. Bert mu zespodu nadšeně vycházel vstříc, tiskl mu v dlaních hýždě, přirážel a nadhazoval ho v sedle jako bujný roček, a Tommy vystříkl tak prudce, že proud semene dosáhl přes Bertův trup až do jeho rozevřených rtů. Tommyho samotného to překvapilo a na okamžik, kdy do něj orgasmus udeřil jako rozjetý náklaďák, si pomyslel: miluju svojí práci.
Bert se udělal jen chviličku po něm, když už Tommy nemohl dál a vyčerpaný a zlomený mu z úst líbal semeno připomínající teď jíšku. Potom pokrčil nohy, takže Tommy na něm spočinul zhroucený a zaklesnutý jako v nějaké lidské kolébce. Ani jednomu se nechtělo hýbat. Bert ho držel a hladil, foukal mu na zpocené čelo, odfoukával z něj horkost prožitého orgasmu. Jak se vše vracelo po bouři zase do normálu, i Bertův penis se scvrknul a povolil a vyklouzl z Tommyho ven. Teď by takhle mohl zůstat navěky, napadlo Tommyho, protože Bert ho drbal po zádech trochu přerostlými nehty a z nevinné slasti, kterou mu tím škrabkáním přinášel, Tommymu v nestřežené chvíli ukanula z koutku úst slina.
„Promiň.“ Rychle se narovnal a otřel si nejdřív rty a pak Bertovi krk.
Básník se tomu zasmál. „To přece nevadí.“
Ale to už byl Tommy pryč, nohu nad ním přehodil jako by seskakoval z ještě jedoucího bicyklu, a nechal za sebou jen náhlé a ne nepříjemné zvíření vzduchu. Podal Bertovi do postele krabici kapesníků a sám se jedním otřel mezi nohama.
Pán domu ještě chvíli oddychoval, nabíral síly. Vstal jen neochotně, raději by Tommyho stáhl na sebe a ještě jednou do osidel hříchu, ale natáhl si bílé trenýrky, políbil ho na tvář a řekl: „Počkej chvíli.“ Pak odkráčel do kuchyně.
Tommyho to osamění naplnilo dobrodružnou náladou. Měl smysl pro příležitost – z divokého cinkání kovu o sklo a porcelán poznal, že se Bert jal připravovat nějaké nevyžádané občerstvení. Ve spěchu na sebe naházel oblečení, které předtím bez ladu a skladu ponechal na podlaze, a kradmo začal obcházet jediný pokoj.
Malý prostor byl vyplněn neadekvátním množstvím věcí, hlavně knihami a haldami starých vydání časopisů, na které akorát usedal prach. Nebyly tam žádné květiny. Byt samotný byl položený docela vysoko a přes den sem určitě pronikalo mnoho světla; rozhodně by se tu v růstu dařilo chilli papričkám.
Postel byla jen tak ledabyle strčená v rohu – protože kam taky jinak s ní – a dominantou pokoje byl stůl s psacím strojem. Nebyl tu gauč ani konferenční stolek, a křeslo bylo jen jedno, jako by Bert nestál o žádné návštěvy. Měl vůbec nějaké přátele?
Ve dvou knihovnách si hověla velká várka knih. Walt Whitman, Ocean Wuong, M. Atwood, Sylvia Plath, Philip Roth, S. A. Cosby, Geraldine Brooks. Žádné z těch jmen neznal, ale pro Berta měli ti spisovatelé nejspíš větší hodnotu než obyčejní a živoucí lidé, které ve svém životě mohl mít, kdyby si pořídil alespoň to druhé křeslo.
Další dvě knihy, rozečtené, ležely na nočním stolku. Seamus Heaney, Richard Vozniak. Tohle jméno mu znělo povědomě, brnklo na určitou strunu v jeho mozku, ale nerozeznělo ji natolik, aby snad knihu otevřel a podíval se, o čem je. Pak stanul u stolu, přejel po něm prsty jako slepec, co poznává nějaký mystický oltář, a cvakl vypínačem lampičky. Kužel žlutého světla dopadl na lesklé tělo restaurovaného psacího stroje. Bylo na něm znát, jak je opečovávaný: pravidelně čištěný a leštěný. Tommy se zlehka, aby to nevydalo zvuk, dotknul klávesy M a sledoval, jak se v otvoru tvaru kovadliny zvedá kovová pacička. Chtělo se mu vyťukat svoje jméno (Byl jsem tu a dostal jsem za to 400. Tommy), ale neudělal to, protože věděl, jaký rámus vydávají mechanické psací stroje. Akorát by sem z kuchyně přilákal Berta, a to nechtěl. Musel by přestat slídit.
Plížil se stíny kolem nábytku jako přízrak, rejdil prsty v šuplících s ponožkami a prádlem, samá měkká a opraná bavlna, sahal na hřbety knih a tipoval, která tak může mít nejvyšší hodnotu peněžitou a která citovou, omakával dřevěné sošky aztéckých bůžků koupených někde na hranici, u zavěšeného růženínu ze světlého minerálu ho svrběly dlaně.
Suvenýr. Odnese si suvenýr.
Potřebuje suvenýr.
Protože od Berta ještě žádný nemá – a tohle byla jeho první a dost možná i jediná šance.
Neměl by. Vážil si Berta víc než těch ostatních. Ale bylo to silnější než on.
Dělá to přece pokaždé.
Mohl vzít cokoliv nenápadného: přisvojit si jeden z vystavených oblázků před hřbety knih, nezajímavé manžetové knoflíčky uložené v plastové krabičce, možná i absence té tenké, malé knihy úplně nahoře vpravo by zůstala roky nepovšimnuta. Ale jeho pozornost plně a palčivě zaujalo písmeno A na plastové klávese psacího stroje.
Mělo barvu jako jeho nový stetson, slonovinovou.
Narazil si klobouk na hlavu, aby ho tu snad nenechal, až bude v kvapu odcházet. Teď, když byl kompletní, vzal písmeno A mezi prsty a zkusmo zapáčil. Hypnotizovalo ho. Říkalo si o to.
Bert za stěnou bouchal dvířky skříněk, hledal podnos nebo možná brčka.
Udělá to. A udělá to bez výčitek a ohlížení zpět, ostatně jako vždy.  
Zabral vší silou. Udělalo to slabé „puk!“ a klávesa mu zůstala v dlani jako úlomek nějakého stalaktitu vytvářeného matkou zemí po staletí.
A jako Albert Petrie. A jako Autor básně Albert Petrie. A jako adrenalin.
Párkrát mu zadunělo ve spáncích – bum, bum, bum, to jak mu vzrušením a radostí zaplesalo srdce. Na to mu zahučelo v uších, jako by stál na okraji oceánu předtím, než se snese noc – žíly mu zalilo příjemné horko. Pak stroj s uctivou opatrností překryl papírem s jednou z Bertových básní. Jmenovala se Eskapista. Byl připravený vyhrknout „Jenom jsem si četl!“.
Láskyplně uložil klávesu A do kapsy kalhot. Bude tam pěkně v teplíčku a bezpečí.
„Už jdeš?“
Bert se objevil ve dveřích se skleněnou konvicí v jedné ruce a skleničkami ve druhé. Ve vodě se vznášely plátky pomerančů, citronů, okurky a snítky rozmarýnu. Do místnosti se vyvalilo napětí, jaké zaplavovalo rozpálené ulice města těsně před prudkou bouří. Nejspíš nečekal, že najde v pokoji Tommyho plně oblečeného.
„No… jo,“ rozhodil Tommy rukama. „Už je čas.“
„Nechceš zůstat? Udělal jsem něco malého k jídlu,“ pohodil bradou za sebe do předsíně, kde z kuchyně mdle vyzařovalo světlo, „přespíš tu a ráno společně zajdeme někam na snídani. A když budeš chtít, můžeme si zopakovat to, co jsme dělali na křesle.“
„Nedomluvili jsme se na celé noci. Jestli mě chceš na celou noc, musíš mi to říct předem, Berte. Za adekvátní sazbu, samozřejmě.“
Bert odložil svůj náklad na nejbližší volnou plochu. „No fajn. Jasně. Já vím. Však to je v pořádku. Nic se neděje,“ odříkával, jako by recitoval jednu ze svých básní. Rukama začal šátrat po saku, které předtím ledabyle pohodil přes věšák v rohu místnosti. „Byl to jen takový momentální nápad. Nic víc.“ Odpočítal z peněženky tři sta dolarů a podal je Tommymu. Bez dodatků a bez cavyků. Tommy od něj peníze přijal, ale neuklidil je hned.
„Ještě stovku.“
Bert zůstal zírat.
„Prosím?“
„Stovka je za každou hodinu navíc.“
„Aha,“ udělal Bert a začal trhaně podupávat pravou patou. „Myslel jsem… že tu večeři…“ při slově ,večeře’ mu z úst vylétlo pár kapiček slin a noha sloužila jako metronom, „že ji budeš brát třeba jako pozornost.“
„Berte…“ Tommy sklonil hlavu a podíval se na něj přes řasy jako klučík, který z rozpaků přešlapuje na místě. Hrál diplomata – hrát diplomata je důležité, když zákazníkovi odletují od úst sliny. „Moje práce začíná naší schůzkou.“
Podal mu stodolarovou bankovku a chystal se peněženku zase schovat. Podle výrazu v jeho tváři už nadobro.
„A ještě za ten taxík…“
Z tváře básníkovi zmizel jakýkoliv výraz – jako by byla zcela vygumovaná.
„A to bylo kolik?“
„Dvacet tři babek.“
Vtisknul mu do ruky čtyřicet a jeho prsty byly chladné. Už se ho nepokoušel políbit nebo obejmout na rozloučenou. Ale to bylo v pořádku, protože Tommy byl zase pánem situace. Mohl odejít spokojený, vyplacený a s kořistí. Teď mám něco tvého a ty nemáš nic.
„Ale užil sis, ne?“ řekl bezelstně.
Bertův úsměv už zase připomínal gondolu, ale gondolu s narušeným dnem, do které zatéká a jedna špička už se převažuje, naklání, zapichuje pod vodu. „Ale to ty přece taky.“

Seběhl schody jako vítr. Už aby byl pryč. Jen co za ním bouchly vchodové dveře, dovolil si na okamžik se zastavit. Napil se chladnoucího nočního vzduchu – teď byly v ulici cítit zelené listy stromů a slabý závan vlhkosti po kropícím vozu, který tudy projel. Tommy zalitoval, že ho nezastihl. Běžel by za tím umělým deštíkem a snažil se ho co nejvíc pochytat do vlasů a na tvář. Snad kdyby se vykašlal na to dohadování o penězích…
Vstoupil do temnoty a sledoval Bertovo okno. Pořád ho nezatáhl. Když se v něm objevil, stál před stolem a byla z něj vidět jen horní polovina trupu – úzký hrudník, ramena, krk jako stéblo trávy. Podle pohybu rukou porovnával básně, které Tommy předtím rozházel. Teď se to stane. Musí na to přijít a Tommy to nechtěl promeškat. Připadalo mu, že zrak se přizpůsobuje tmě, že jeho oči začínají fungovat jako oči kočičí, pohlcují do sebe každý dostupný kousek světla, jen aby lépe viděly.
Silueta v okně se začala eklekticky pohybovat. Trhala hlavou jako pták, šmátrala rukama v prostoru pod parapety. Přecházela za oknem sem a tam jako nervózní tygr v kleci. Dlaň otírala čelo a bezmocně svírala vlasy.
Viděl dost. Zarazil ruce do kapes (A tam pořád bylo, hranaté, hladké na pohmat, jeho), udělal vlevo vbok a dal se do pomalého klusu. Zpomalil až na konci ulice a jakmile zmizel za rohem, neměl už důvod spěchat. Zapadl do rozsvíceného bistra těsně před zavíračkou. Bylo tam prázdno, prodavač lelkoval u kasy s telefonem v ruce. Tkanice pruhované zástěry měl utažené kolem oplácaných boků, ale když si Tommy objednal pozdní večeři, dal se svižně do práce.
S tlustým, nacpaným burritem se Tommy postavil k úzkému pultíku u stěny.  Prodavač špatnou angličtinou houknul, že bude brzy zavírat.
„Vale, hombre, no te retendré mucho tiempo.”
Koukal do pestrobarevných kachlí, cpal se tlustým burritem, až mu šťáva z trhaného hovězího tekla po bradě dolů a kapala na zápěstí, a myslel na to, jestli ho Bert začal okamžitě podezírat. Rozešli se vlastně v dobrém nebo ve zlém? Zdál se naštvaný, ale dopadne to s ním jako s těmi ostatními – stejně bude chtít víc. Anebo si svého Blue Birdu cení víc než tělesných radostí a trochy lidské společnosti a zatouží po vendetě.  
Ale i kdyby, on už tu stejně dlouho nebude.
Zbývalo mu našetřit už jen pár tisíc na Bobovu operaci a pak vezme auto a Ginu a zamíří spolu  pryč a nebude to jen do Los Alamos. Los Alamos je cíl pro lidi bez představivosti. Oni vyrazí k oceánu.


Poznámky:

(1) PrEP – Pre-Expoziční Profylaxe; lék chránící před nákazou virem HIV

(2) Cacharel – je značka, která skutečně dělá parfémy, ale nevoní jako „eau de děvka“ :] Já jsem objevil doma jeden, který u mě kdysi nejspíš zapomněla moje sestra, byl velmi starý (už ona ho po někom podědila napůl vypotřebovaný) a určitě dávno za nejzazším datem spotřeby; voněl vážně divně a spíše špatně. Ta kombinace protichůdných čichových vjemů je však čistě můj výmysl.