Pivoňkové blues

Všem dobrým taťkům a hlavně tomu mému, i když si to nikdy nepřečte.

Dostaneme do ruky dva rýče, džbánek citronády a alou pracovat ven. Když už nezvedený syn jednou za čas přijíždí domů, musí se toho náležitě využít. Táta mě vede k místu, kam máma určila vetknout rodinný platan. Ukazuje, že až povyroste, bude jim od západu vrhat pěkný stín do míst, kde pod kuchyňským oknem stojí stůl s lavicí a proutěným křeslem, a buď tam pořád něco čtou nebo si jen tak v tichosti hoví u láhvinky vína. Říkají tomu „stín na důchod“.
A bude tu stát i pro nás, pro děti a nevyřčené děti dětí. Naivní, přetrvávající naději na vnoučata ve vzduchu pořád cítím viset jako neviditelné poletující pavučiny babího léta.
Máma nám naplánovala práci na hodinu největší výhně, ale ženy rodu je někdy třeba beze zbytku poslouchat, zvláštně když jste v nemilosti, a tak oba svorně ohýbáme hřbety před pálícím odpoledním sluncem a na přeskáčku hloubíme v hlíně. Táta se přirozeně zadýchá dřív než já, tak ho posílám do stínu na lavičku a nalévám mu citronádu.
„Dal bych si radši pivo,“ říká. Já koneckonců taky. Přináším dvě ledová, která krátce před prací uložil do mrazáku. Protože není žádný velký pivař a je zcestovalý, má ho rád tak, jak se pije na jihu Evropy, hodně studené a z namražených sklenic.
Sedíme tam jen v kraťasech.
„Vypadáš dobře,“ konstatuje.
Říkám mu, že už víc než rok pravidelně cvičím jógu a že ty mě vedeš (někdy spíš nutíš) k pravidelnému pohybu. Běháme a chodíme spolu plavat.
Pokyvuje hlavou. „Tak aspoň k něčemu je ten tvůj nový chlap dobrý,“ zasměje se krátce a nervózně, nebo možná kriticky. Cítím, že je naočkovaný matkou – neznají tě sice, ale odsoudili tě hned. To K. byl jejich miláček, a tak slova mezi námi od doby našeho rozchodu váznou.
Táta je zalitý potem, tváře mu jen hoří. „Dojdu si pro triko a pro něco na hlavu.“
Vypadá tam ve stínu a svlečený do půl těla staře a seschle, a je to vůbec poprvé, co ho tak vnímám, i když má na hlavě pořád tu svojí šviháckou kštici vlasů po ramena, ale trochu povolená prsa se mu stáčejí k bříšku a když zvedá sklenici piva k ústům, na pažích se mu houpe volná kůže. Oblečený přitom vypadá pořád stejně dobře jako vypadal ve čtyřiceti. Stále ještě unese koženého křiváka.
Máme stejná ústa a bradu, a oběma nám úplně stejně nerostou vousy. Tátovi se nad horním rtem dere z kůže pár milimetrových pichlavých štětin a já vím, že je to výsledek třítýdenního úsilí. Měl to tak už i jeho táta a možná i praděd a další předtím. Rodinný rys. Máma ho vždycky plácá po tváři hladké jako dětská prdýlka a říká: „Vždyť je to dobře.“ Na rozdíl ode mě nemá ráda vousatý chlapy. Skoro jako bych po tátovi zdědil všechno a po mámě nic.
Odchází. Otevřeným oknem slyším mámu, jak mu láskyplné nadává do starých pošetilců a mluví o hrozícím úpalu, a využívám té chvíle osamocení k úniku do končin zahrady, kde to žije vlastním životem. Mám rád tuhle malou džungli: víc svlačce než trávy, pampelišky se tu nechávají volně kvést, větve staré jabloně sahají až k zemi. Vzadu u plotu ještě stojí rezavý skelet starého skleníku. Z jeho útrob na podzim prorůstají obří trsy fialových a bílých astřiček.
Sestra si kdysi o trčící rozbité sklo nepoužívaného skleníku rozřízla předloktí, to když jsme se jako divá zvěř nepříčetně honili zahradou, a vystouplou, bílou jizvu tam má doteď. Po té události upadl skleník v nemilost skoro jako v té hře Grahama Greena. Rodiče sklo vymlátili, důkladně vysbírali střepy a kovovou konstrukci nechali volně porůstat.
Před místem, kde byla prolita krev, planě a divoce bují růžové pivoňky. Jak omamně voní, vlezu si mezi ně a vzrostlý zlatý déšť, který mi nad hlavou vytváří slunečník a maskuje mě svým stínem. Kecnu zadkem do vlahé hlíny. Po sevřeném poupěti pivoňky stepuje podivuhodný pavouk. Nastavím mu prst a nechám ho lézt - je zelený jako kulička hrášku. Jak si ho předávám z prstu na prst a točím přitom rukou, vystopuje mě podle pohybu táta. Na sobě má tričko se sepraným nápisem Pink Floyd a na hlavě legrační látkový klobouček v trendu Billie Eilish.
Rozhrne pivoňky a kouká na mě dolů trochu vyjeveně. „A já že kam ses vytratil. Co tam děláš?“
Přemýšlím nad tím, k čemu jsi mi vlastně dobrý. Do kondice bych se možná zvládnul dostat i sám. V úkrytu se můžu nadechnout a zažehnout racionálno.
„Sem jsi naposledy zalézal, když...“
Když jsem se chtěl ztratit před světem, fungovalo to v šesti letech, osmi, devíti, funguje to teď, akorát mi nohy trčí ven a vršek hlavy nejspíš taky, ať ohýbám záda sebevíc, takže nejsem nenalezen. Pavouka vypouštím zpátky do zeleně a dávám hlavu mezi kolena.
„Co ti je, Jéňo?“
Táta usedá vedle mě. Není tu dost místa pro oba a pár pivoněk mu padne obětí. Ale je to příroda – zase se vzpamatuje, staré výhony nahradí nové, mravenci si znovu prorazí své původní stezky.
Položí mi ruku na záda a drbe mě po ohnuté páteři. Když hlavu nezvedám, víská mě ve vlasech. Jako bych byl zase malý kluk. Nechávám se takhle hladit několik minut, nic neříkáme, to je ta mlčenlivá mužská sounáležitost.
„Jsi šťastný?“ Pokrčím rameny. Asi ani ne. Zamilovaný? Rozhodně ano. Být zamilovaný a nešťastný je ta nejhorší kombinace, a rodičům se s ní přiznat nemůžu. Stejně jako s večery, kdy usínám s úzkostí, jestli ráno ještě budu mít své věci v naší skříni nebo sbalené v kufrech, s úzkostí, jestli znovu nepřijdeš po půlnoci v oblaku lihu z místního výčepu a neřekneš mi s předloktím opřeným o můj ohryzek syrovou pravdu, že jsem dobrý jen jako díra na šoustání. Žehlení průserů v tvém podání sice vždycky stojí za to, jsou to pompézní kytice, víkendy v Benátkách a víkendy v drážďanských galeriích, mazlivé noci v pětihvězdičkových hotelích, drahá vína otupující paměť a rozčarování, ale je to prostě kolorit, se kterým se rodičům svěřit nedá. Vysvětluju si to tak, že ne pro krásu, ale pro lásku se musí trpět.
Louisové, Torčíkové a Titlbachové tohle nenapíšou. Jejich postavy jsou gayové kladní a příkladní a vnější svět je vždycky zlý – ale to ve mě bují hniloba jako prašivá houba, a bují i v tobě, a tím pádem bují i v našem vztahu. A nikdo nahlas nevysloví, jak v područí zrůdné maskulinní sexuality ubližujeme sobě navzájem.
Odpočívám; mé tělo se najednou cítí nekonečně unavené a chce regenerovat. Najednou mi chybí být milován a hýčkán. Naše spojení, to jsou večery a večery tvrdého sexu bez keců a bez vydechnutí, a tak se nadechuji až tady, s tátovou vlídnou rukou na zátylku, a soustředím se na jemné hlazení, nevinné škrabkání po zádech prostoupené bezpodmínečnou rodičovskou láskou.
Opřu se mu o rameno a osmózou k němu odkládám trochu starostí. Tam v bujné zeleni jsme stínem kropenatí jako dalmatini.
„Máš trápení? Máš nějakej průšvih?"
„Ten mám hlavně u mámy a už nastálo, ne?“
Jsem v nemilosti od rozchodu. Máma zbožňovala K. a ještě teď ho občas zve na nedělní oběd. Vím, že se vídají, třeba o víkendech, kdy já sedím doma sám, protože ty máš na práci důležitější věci než mě, a tak se krčím nad klávesnicí a píšu tyhle debilní litanie.
„Ale prdlačky. Pro mámu je prostě těžký zvyknout si na změnu. To, že jsi nám svýho novýho přítele ještě ani nepřivedl ukázat, tomu taky nepomáhá. Asi má pořád pocit, že jsi propad prostýmu úletu.“
„A to bych ve svým věku už neměl, viď?“
Chvíli je zticha. „Neříkám tak ani tak.“ A pak: „Není to úlet, že ne?“
Je to strašnej úlet, tatínku, ten největší, říkám mu očima a potom ústy: „Ne. Ale je to s ním složitý, vždyť víš, váženej, s děckama a tak. Ale jednou se na nějaký návštěvě určitě domluvíme a pak možná i máma dojde klidu.“
Zvedám se a sápu ven. Z pivoněk ještě jednou vystřelí ruka a chytne mě za zápěstí. Pak se z příšeří vynoří i mluvící obličej.
„Jendo, ale kdyby se něco dělo, jako vážně dělo, povíš mi to, viď?"
Usměju se na tátu a pomůžu mu na nohy. „To víš, že jo,“ zalžu. Hlavní je lhát s bezstarostným úsměvem. Pravdu samozřejmě nepovím nikdy – ještě bych je zadusil radioaktivním spadem a vším, co v našem vztahu dlí.
„Pojď, ten strom se sám nezasadí. A máma už stejně stepuje kolem tý jámy. Moc se jí nepozdává, že to ještě nemáme.“
Pak, jak vyrážíme vstříc slunci, posekanému trávníku, odloženému náčiní a sladké svačince, se nám s rukou nad očima dívá v ústrety. Mávám na ni. Je mi trochu líp. Asi.