Kapitánské zkoušky jsi skládal kdysi v chorvatských vodách, jsou zrezivělé možná jako dávno potopená kotva, ale stejně si věříš. Stejně se cítíš. Mám strach? Trochu. V autě se s tebou cítím dobře, ale kormidlovat loď jsem tě ještě neviděl. Oceán je toho dne klidný (před bouřkou?), ale kdoví, jaké nepropátrané podmořské proudy se hlavou honí tobě.
Loď si pronajímáme na celé odpoledne, protože za něco se přece utrácet musí. Voda v maríně páchne trochu žlukle, ale na otevřeném moři je přesně taková, jaká má být: svěží, slaná a hutná. Když si lehnu na záda, stačí mi ke štěstí jen dýchat mořské vlhko a sledovat modrou oblohu. Z její barvy se před očima dělají mžitky. Je to jako opilost.
Zavírám oči, cítím se znovu jako v kolíbce. Zespodu to trochu chladí, seshora opéká, ale hřejivost slunce není v mořském vánku cítit. Důvěřivě nastavuju kůži, tvář, nechám vysychat rty a svrbět tenká víčka. Houpe to, omamně. Ke střízlivé opilosti se přidává slastná tíha okamžiků těsně před spánkem. Představuju si tmavomodré hlubiny pod sebou, rejdí v nich život. Představuju si krakena, krakatici nebo alespoň metrové tuňáky. Představuju si, jak vytahuješ metrového tuňáka nalitýma rukama, na pokraji sil, ale vítězně, a ještě na lodi ho vyvrhuješ. Palubu zalévá nečekané množství tmavé krve. I maso je tmavé, zdravé a šťavnaté. Představuju si, že uvězněni v bezvětří uprostřed oceánu ho napůl šílení jíme syrové, chladné, chutné, nakrájené na tenké plátky po způsobu sashimi.
Slunce je nízko a pableskuje na vlnkách nesmírné hladiny jako úsporné tahy pointilistických maleb, když mě budí chladný dotyk. Natíráš mi tělo tišícím mlékem.
„Usnul jsi na slunci,“ říkáš.
Bolí to. Au, dělám, prohlížím si trup, který je jako selátko pečené na rožni. Nepoznávám ho, ale asi ke mně patří, pořád je k hlavě připojený krkem, a tak s ním teď budu muset žít v bratrství bolesti a utrpení. Po zásluze potrestán za lenost a zahálku.
Prosím tě, ať mě nemažeš, nedá se to vystát, jediné, co si teď dovedu představit, je skočit do vody a navěky se vznášet ve vodním stavu beztíže. Pohled se ti zatemní barvami podmořských hlubin a mezi prsty mi sevřeš spálené bradavky. Oči máš šílené. Dívám se, jak se kůže mezi tvými prsty zvedá od masa. Vím, žes to myslel dobře. Vím, že mám být vděčný za každý kousek péče, a tak jen kňourám jako štěně, kterého někdo vytřásá za kůži. Není to daleko od pravdy. Neměl jsem si stěžovat.
Když se snažím zvednout, uchopíš mou hlavu do dlaní a díváš se mi do očí. Ty tvoje jsou šílené a černé jako očka toho nepopsatelného krakena, kterého jsem viděl ve snu.
Trochu mi s ní udeříš o palubu. Hlava nepraská jako vajíčko, lebka je pevná a nedobytná, myšlenka mi zalétne domů, neboj, maminko, nic to není, jsem v pořádku a vím, za co to je. Pak se postavíš, chvíli mě ještě tiskneš pohledem k zemi a hodíš mi tričko. Přilepí se k mastnému tělu.
Večer už zase ležíme v posteli vedle sebe. Foukáš mi na červený hrudník a a říkáš, ať zavřu oči. Nevím, jestli mám, nechce se mi, důvěra byla pro dnešek narušena a znovu se zregeneruje zase až se spánkem. Nakonec to však udělám – začneš mi po po břiše jemně přejíždět prstem a kreslit tvary. Jsou to souhvězdí, pupík je měsíc v úplňku, pod ním se klidně pohupují vlnky.
Jaké asi je topit se ve slaném oceánu?
Žádné komentáře:
Okomentovat