West Hollywood

Nikdo se neptá, co se stalo před výletem na moře, a přesto vám to řeknu. Tázající, která ve skutečnosti neexistuje a jestli existuje, tak nechce být tady, je znuděná tlustá holka a dosadila ji sem vyšší moc, deus ex machina. Nadlidsky rozměrná ruka ji spustila z nebe a usadila proti mě. Tak, teď si představ, že je to tvoje přítelkyně a svěř jí všechno. Vypadá zpruzeně, ale možná je to jen tím pacifickým vedrem. Je pravé poledne a nikdo se tu netváří nadšeně.
Zženštilý číšník na stůl mezi nás postaví dvě daiquiri, které si nikdo neobjednal. Když odchází, kroutí zadkem. Pozoruju ho se zděšením a náhlým zábleskem sebereflexe, že takhle vykrouceně vypadám i já sám (myšlenka jako červotoč: jak mě někdo může mít rád???).
–Tak co tomu všemu předcházelo? Moje nová zpovídající je netrpělivá.
–Co tomu předcházelo? No pohádali jsme se, to tomu předcházelo. Pronajatý byt nám najednou byl moc malý. Měl jsem v kapse hotovost (jeho), tak jsem vyrazil ven s touhou po pomstě a nastoupil do prvního taxíku. Poručil jsem si, že jedeme dolů do LA. Jako pán.
–Tohle děláš často?
–Spíš vůbec.
–Tak proč tentokrát? Nemohli jste si to prostě vyříkat?
Heleme jí, hlas rozumu. Jestli by se neměla starat spíš o sebe. Pak mi ale dojde, proč sem byla dosazena.
–Ne. Musel jsem ho nějak potrestat, tak jsem řidiči řekl, až mě vezme rovnou na Santa Monica Boulevard. Byla to docela příjemná noční jízda se staženými okénky. Z rádia mu hráli The Doors, míjeli jsme palmy vyrůstající přímo z betonu jako tykadla přírody. Divnosti, na kterých by člověk mohl oči nechat. Povídal si se mnou o tom, odkud jsem (z Prahy, zalhal jsem trochu, ale udělalo to na něj vážně dojem – Evropa je pro většinu Američanů exotická, starodávná, mystická), co tu dělám (jeho otázka: you staying for a bit of hustle?) a kam mám namířeno potom. Klidně bych mohl jezdit celou noc, jenom abych se vyhnul T. doma. Radši být s tímhle pohodovým chlápkem, který se dálnicí dolů do LA proplétal jako úhoř. Klouzali jsme po proudu a s proudem vstříc světelnému jezeru, a kdyby to se mnou střihl na nejbližší odbočce doprava a dovezl někam na Mullholand Hills, zaplatil bych mu s dýškem a ještě mu ho tam na vyhlídce pod volantem vyhonil.
–Ale chtěl jsi do West Hollywoodu.
–Jo. A tam jsme taky dojeli.
–A proč tam?
–Je to čtvrť duhových vlajek. (ty blbá, chce se mi dodat, ale neudělám to) Všechny bary dělané jako pro to, aby do nich zaplul korzující chlap. Jako dělané pro anonymní sex beze slov.
Nakysle zkroutí rty, ale tím daiquiri to není. Je lahodné. Cítím potřebu se obhajovat.
–Nikdy jsem to nedělal. Chtěl jsem si to aspoň jednou zkusit. Jen tak brázdit ulice, vymetat bary, hledat kořist, hledat chlapy, kterých bych se neptal na jméno, ale v kabince na záchodech jim z kalhot vytáhl péro. A kdy jindy než po hádce. Prostě upustit páru, potrestat svýho muže, postříkat Los Angeles.
Nechutný, fuj, říká očima, ale začíná být duchem přítomná. Lidi milujou, když se můžou zhnusit.

–A... a jak to šlo?
–Chvíli jsem se opíral o bar v klubu XY. Vypil jsem tam jeden koktejl, protože byly příšerně předražené, zaplatil a šel dál.
–Koukal jsi po chlapech?
–Pořád. I na ulici. Jenže mě si nikdo nevšímal. Lidi tam většinou chodili po dvojicích nebo skupinách. Po chvíli jsem si připadal trapně. Zalezl jsem do dalšího baru. Byl čas se líznout a dostat kuráž. Klub to byl trochu nevkusný, ale natřískaný až po okraj. A byli tam jen samí chlapi, ani jedna žena na dohled. Vmáčknul jsem se na bar a dal si gin s tonikem.
Vzpomenu si na ten útok na smysly: pil jsem v zalykavém teple mužských těl, které se na mě tlačily zleva i zprava, v prostoru duněla hlasitá hudba (ne zrovna podle mého gusta) a vzduchem voněl výrazný mix pachů – sloučenina parfémů a čerstvě zpoceného mužského podpaží.
–Pak si vedle mě objevil jeden osamocený, natáhl se pro láhev piva a přitom se mi druhou rukou opřel o záda. Když už se mnou navázal fyzický kontakt, rovnou se dal do řeči.
–To jsi přece chtěl.
–Byl jsem nadšením bez sebe. A vzrušením. Ta dlaň na mých zádech pálila.
–Konečně se to povedlo.
–Konečně se to povedlo.
–Byl to aspoň pěkný chlap?
–Na tom toho večera nezáleželo. Cílem bylo najít si temný zákoutí, sáhnout si do teplíčka cizích kalhot, načichnout cizí vůní, prostě vrátit se domů nad ránem jako mrouskavej kocour a pomstít se T. za to, jak mě okázale přehlížel.
–Sáhnul sis?
Holka lačně upije ze svého daiquiri a mezi stoličkami rozkouše led. Skřípe to a zornice se jí rozšíří – nevím, jestli to způsobuje očekávání sprosťáren nebo náhlá bolest skloviny.
–Zrovna tak. Jenom sáhnul.

Vzpomenu si na zklamání. Hodně jsme toho vypili a společně se prosmýkli do úzké chodbičky vedoucí na toalety. Nebyli jsme tam sami – lidé postávali skoro všude, protože v pátek v noci to ve West Hollywoodu zkrátka žije jako v bzučícím úlu. Líbali jsme se. Rozepnul jsem mu poklopec a strčil ruku dovnitř. Párkrát jsem si pohladil a potěžkal jeho ptáka. On se mi smál, že jsem moc hrr a začal mě mírnit. Vytáhl mi ruce ven a držel je celou dobu, co mě líbal na krku. Chtěl jsem, aby mě sál a udělal mi korále cucfleků. Cucfleky jako švestičky.
Holka si na židli naproti mě poposedne. Je našponovaná na krajíčku a buclatými předloktími se opírá o kovový stolek. Zaznívá k nám nikdy neutichající hukot provozu, losangelské perpetuum mobile, a někdo kolem nás projíždí na kvílivém bicyklu. Holka naklání hlavu, aby jí neuniklo ani jedno slovo, ale dělá to rafinovaně – předstírá se, že se tahá za velikánskou kruhovou náušnici.
–Jako švestičky, zaculí se. Asi se jí to líbí. –Udělal ti je?
Mám pocit, že všechny ženské jsou nakonec stejné: až chorobně zvědavé, když dojde na páření dvou mužů.
–Ne, řeknu a smutek nemusím předstírat. Vážně jsem si je moc přál. T. je v tomhle velice opatrný. Někdo nás pak vyrušil, když naše počínání před záchodky hlasitě komentoval. Můj chvilkový milenec se odtáhl a dovedl mě zpátky na bar. Držel mě za ruku a to byl náš poslední fyzický kontakt; ale nakonec aspoň zatáhl účet.
Pak už jsem jen prolézal město jako krysa. Poslouchal jsem hudební výběr z otevřených dveří klubů – z každého domu se ven na ulici vylévalo něco jiného, reggae, house, Donna Summer –, viděl denní opiátovou směnu střídat v ulicích noční perníkářskou směnu, poslal jsem pár vzdušných polibků, ale jak jsem šlapal nekonečným městem, přecházela mě kuráž a chuť dotýkat se dalších částí cizích těl. Hluboko nad ránem jsem se viděl v jednom zrcadle za barem, vypadal jsem nevábně, ale navázal jsem ještě jeden oční kontakt. To už jsem pil vodu s citrónem. Ten chlap se dal hned do pohybu, přišel a zeptal se, jestli nepotřebuju někde přespat. Byl viditelně mladší než já, ale nechyběla mu kuráž, jakou já v jeho věku neměl. S díky jsem poděkoval a odmítnul.
–To byl konec? Šel jsi domů?
Zní zklamaně. Působí to antiklimaticky. Ono to taky antiklimatické bylo – velké noční dobrodružství skončilo obyčejným muckáním. Takhle jí to i přiznám.
–Považuješ to za nevěru? zeptám se jí.
Holka kouká a diplomaticky neříká nic. Já sám dosud nevím. Vždyť přece skoro k ničemu nedošlo.
–Domů jsem se vrátil nad ránem, vyčerpanej a smradlavej. T. to probudilo. Běsnil a bylo na něm vidět, že moc nespal. To mi udělalo radost – nejspíš ho to přeci jen celou noc sžíralo. Na telefonu jsem od něj měl osm zmeškaných hovorů. Byl příšerně nasranej, ale já si pro sebe uzmul trochu nadvlády. Tak tady to máš, nemůžeš mě ovládat vždycky, jsem svým vlastním pánem a ty se s tím teď srovnej. Neudělal a neřekl skoro nic, ale věděl jsem, že tiše pění. Zatímco já si šel lehnout, on odcházel pracovat.
–Zvítězil jsi, řekne ona a dikcí to zní jako poslední věta knihy. Ale já se musím zeptat: zvítězil jsem?