Zavřít oči nemohu

Hodně chodím v černé. Mám pocit, že by mi to mohlo pomoct projít si rychleji všemi pěti fázemi truchlení. V černé se vídám s mužem, který se živí jako masér. Je to vidět na první pohled – má rozložité ruce plné vystouplých žil, je to hmatový orgán výraznější než u ostatních lidí. Jeho ruce tápou prostorem a světem a vytvářejí tajemná zaklínadla; co já obyčejně a bezmyšlenkovitě chytnu, on prozkoumává mimořádně vnímavými bříšky prstů. Bříška jeho prstů jsou kojenecky růžová a čáry v dlaních hluboké jako vrypy nebo prastaré vrásnění kůry.
Vídám se s ním, protože on o to usiluje, ale taky si ho držím od těla.
Usiluje i o to, abychom se políbili, ale já se bojím, že u toho prvního polibku nebudu moct zavřít oči – protože když zavřu oči, uvidím T., po kterém jediném toužím.

Až se jednou naše těla setkají ve sprše, nebo v letním dešti – budeme nazí u úplně opuštěného rybníku –, budu moct přitisknout čelo přesně na jeho šíji. Zeptám se, jestli spolu vůbec můžeme chodit oficiálně. „Budou se nám posmívat. Budou nám přezdívat 'malej' a 'velkej'.“
On řekne: „Já myslel, že se ti líbí velký chlapi.“
„To rozhodně.“ Ale dlouho jsem s žádným nechodil. Zvyknul jsem si, že T. byl taky nízký a že Joaquín byl dokonce menší než já, ten baskický horský kozlík.
Ale jestli se to stane, tak v době, kdy budu už zase nosit barvy. A taky v době, kdy si položím otázku „Jak se vlastně cítí tělo?“ a budu moct odpovědět, že tělu je docela prima.

Milá Eleno, jak vidíš, přeskočil jsem celé vyprávění o tobě. Jako bych se pořád odhodlával, rozhoupaný na hraně jednoho schodu. Uprostřed schodiště je neutrální území. Směrem dolů je sklep (sklep: černé, vlhké místo, které obývají pavouci, stínky a monstra) a směrem nahoru je půda (půda: to je místo, kde čeká z krovu pověšená oprátka). Ty bys to ale řekla asi takhle: sklep, to je místo, kde uchováváme potraviny, které nás pak živí; půda, to je místo plné vzpomínek, voní dřevem, prach tam tančí v tenkých paprscích slunce. Je to jako s tou sklenicí napůl prázdnou a napůl plnou.
Chtěl bych o tobě mluvit, ale ještě nevím jak. Říkám si, co by si pak o mně lidé asi pomysleli (odpověď: nepomysleli by si nic, protože nikoho nezajímám). Pomalu si sepisuju vzpomínky – ve všech je hodně soli, oslepení sluncem a taky chuť ovoce. Nejčastěji vzpomínám na to, jak pro nás vaříš a my tě, hladovi, pozorujeme oděnou do kraťasů a té kuchyňské zástěry, jak obracíš na grilu maso a zeleninu potíráš tukem a bylinkami. Někdo by jistě řekl, že jsi byla vystavenu nadřazenému, usurpátorskému pohledu mužů, ale já u toho stolu seděl a vím, že náš pohled byl pohled zbožný. Vím, že ti ten okamžik, kdy jsi připravovala večeři při tři hladové mužské krky, lichotil, že tě těšil. Bylo ti to vidět v očích. Tvoje černé oči normálně pohlcují veškeré světlo, ale tenkrát světlo vypouštěly. Bylo to světlo z tvého vnitřku.
Taky jsi osoba, která jako první nalomila moje pouto k T. Vím, že tenkrát, když jsi mě pozvala na pár nocí k vám do města, ale jeho ne, se ho to velice dotklo. Nedal nic najevo, ale myslím, že to poprvé jako jemné tremory zachvělo jeho neměnným místem v mém světě. Byl pak zkrotlý jako beránek a vydrželo mu to celé září.

Takhle rozbité jsou moje myšlenky. Chvíli je v nich moje E(va), téměř pořád je v nich T., denně se vracím k rozhovoru s mámou, kdy jsem jí do sklenky doléval víno a řekl jí o všem, co se stalo. Jedině dobře, že slova jsou pomíjivá – co se řekne se časem i zapomene. Co se zapomene, to se vlastně možná ani nestalo. Co se napíše, zůstává navždy. Některé věci nemůžu napsat, protože by se staly pravdou. Lituju toho, co jsem řekl mamince; od určitého stáří by rodiče měli být zproštěni trápení svých dětí.

Často, když zavřu oči a propadnu se do spánku, vidím T. nade mnou, jak zvedá kladivo nebo cihlu proti mému obličeji. Pak se probouzím. A pořád po něm toužím.

Querida Elena (III)

Querida Elena,
nevím, jestli tohle je dopis nebo spíš deníček.

Někdy nám ťafku dají úplně irelevantní věci pronesené nečekanými hlasy. Jako by mě někdo chytnul za flígr a lupnul mi zezadu pohlavek. Přečíst si jedinou větu a uvědomit si o sobě strašnou pravdu. Sebevědomí v pátek nastoupilo do výtahu a sjelo do suterénu. Po strašně dlouhý době (měsících? letech?) brečím. Brečím, jak se nesnáším, takže to není úlevný. Chlap v tomhle věku už by měl být srovnanej sám se sebou, no a podívej na mě. Ale každý ví, že ty nejhorší stavy zhruba po dvaceti minutách odcházejí. Zvuk hammondů a basy mě trochu povznáší na duchu.

Dobrá sobota. Chystal jsem se na ponurý den, depresi dopředu naordinovanou. Nakonec jsem sobotu strávil u kuchyňské linky a čtyř kil pekingského zelí na kimchi. Nečekaná souhra v kuchyni. Zábava. Dlouhé, dobře nabroušené nože. Chlap, který umí dobře nabrousit nože, je chlap do divočiny. Chlap pro život, ne? Ne? Kdyby s námi spadlo letadlo v Andách, odkrojil by nejdřív ze svého masa? 
Nechal mě, ať z obýváku rozduním svojí oblíbenou deskou. Přípitek k narozeninám (dreaded!), ale až po naložení zeleniny. Nejprve zatěžkat poklici a umýt se mýdlem. Rukama od chilli nechceš sahat do očí a na sklenici. Růžový prosecco. Haha, přesně pro mě (řekl bych: buzeranta zkurvenýho vypíčenýho, ale ovládám to). Je drahý, takže je dobrý. Myslím, že je fakt koupené bez postranních úmyslů a skrytých vzkazů.
Nebylo to tak strašný, jak jsem čekal.

Výtka: Přestaň být ohnutej jako kreveta. Jako by na tebe někdo stoupnul.
Tak já přestanu být jako kreveta. Fakt. Vynasnažím se, dušuju se před ním. Ale připadám si jako před devatenácti lety, jako když jsem čerstvě po maturitě zabloudil hned ten první večer v londýnském metru a dojel na úplně špatnou adresu – ztracený s vědomím, že zpáteční letadlo domů mi letí až za půl roku. Malý človíček s křečemi v břiše.

Nebudu kreveta, pošlu ten výtah zase nahoru. Aspoň do přízemí.

J.

Objet svět zabere devět minut čtyři vteřiny

Říkám ti „Opouštím tě“, nebo možná „Rozcházím se s tebou“; nebo je to spíš „Víš co, di do prdele, ty kriple“? Nasedám do auta, potřebuju jet. Kabina je jako kapsule záchranného vesmírného modulu. Naplním ji skladbou Giorgio by Moroder. Pohybuju se mlhou na rychlých kolech, chystám se objet svět. Jak dlouho trvá objet svět? Giorgio by Moroder má devět minut čtyři vteřiny. Jsem dobrý řidič. I v té mlze. Robotickou srnu nelze srazit a zabít – jen zase přeskládat a vylepšit. Určitě stihnu objet svět za devět minut čtyři vteřiny. Možná krát čtyři. Možná krát čtyři sta. Čtyři je každopádně mé oblíbené číslo; je totiž hranaté jako symbol blesku, je hranaté jako mužská brada. Jen hranatou bradu považuju za dostatečně dobrou.

Objet svět trvá dlouho, dávám ti tedy spoustu času stát se lepším člověkem.

Unaveně ležím v horké vaně, když mi voláš. Je to už počtvrté – předchozí tři hovory jsem nezvedl. Jednička, dvojka a trojka nestojí za nic. Zablikají světla na stěně, to se svět duchů vlamuje do toho našeho. Zahýbu tělem a hladina vody tiše zapleská do stěn vany. Doufám, že to do sluchátka slyšíš – můžeš si představovat, že voda omývá břehy lesního lomu, nebo třeba tělo uložené v obří tubě formaldehydu.

Ptám se tě, co chceš. Podržet mi hlavu pod vodou?
Hraješ strašně překvapeného. Přece vidět tě. Přece usínat s tebou. Jak vůbec můžu pokládat takové otázky.
Hloupé, doplnil bych, ale ty to slovo samozřejmě elegantně obcházíš.

Chtěl jsem o tobě psát – o tom, jak jsi mě vzal na koncert do Rudolfina a tam ve tmě ti hořely oči, když ses nedíval na křídlo a klavíristu, ale jenom na mě; o tom, jak jsi mě v unifikované záplavě asijských posluchačů pyšně držel za ruku, jak sis pak po noční cestě Prahou nesundal oblek a drink jsi mi v našem pokoji naléval tou nejvybranější cestou, tedy ze svých úst přímo do mých, a žádný kazatel etikety s tím nemohl nic dělat. Chtěl jsem o tobě psát samé hezké věci a ty to všechno takhle zkazíš. Místo psaní o věcech, které jsme spolu prožili, píšu o věcech, které si představuju. Jak se zhmotňuješ z naleštěné baterie jako džin. Jak si zakládáš ruce na prsou. Stojíš ve vaně, shlížíš na mě dolů, potřebujeme si mezi sebou zase jednou vyjasnit hierarchii. Nick Cave do mikrofonu řve „I let love in!“.

Zvuk se od holých stěn koupelny odráží jako pingpongový míček.
„Jsi ve vaně?“ ptáš se zaraženě.
„Jo.“ Znovu zašplouchám nohama jako ploutvema.
„Máš tam pěnu?“
„Ne.“
„Popiš mi, co vidíš pod hladinou.“
Vzdychnu. Dívám se na bledého utopence před sebou, prsty tlačím na vodovodní baterii. Palce by potřebovaly vzít pemzou, ale teď plní svou funkci – zacpávat otvor, hlavně nepustit džina ven.
„Prostě lidské tělo. Nic, co bys neznal.“
„Chtělo by to lidské tělo dotyk?“
Když neodpovídám, protože nedovedu lhát, začneš mi líčit, co bys mi dělal pod vodou.
Živě si tvou ruku představuju – je obalená perličkami vody, jako bys sahal do minerálky, namočené ochlupení černé, vodotěsné hodinky pořád spolehlivě ukazují čas. Už mám zpoždění.
Oznamuju ti, že to nechci poslouchat.
„Přece nemůžeš utíkat ke svým rodičům.“
Ale já jsem nikam neutekl, já objíždím svět. Tohle je akorát zastávka za účelem osobní hygieny.
„Leží mi v hlavě sloka jedný písničky,“ řeknu ti jen a víc ze mě nedostaneš.

Do you look into the mirror to remind yourself you're there? Or has somebody's goodnight kisses got that covered?
Tak dík. Stejně jsem se zrovna dneska chtěl cítit na hovno.

Nemůžu projíždět lesem ani pouští, protože na obou místech jsme čas trávili společně. Pobřežní krajina nepřichází v úvahu. V horách se bojím uváznout bez benzínu. Nemůžu už ani mimo Zemi – letenky na první komerční let na Mars jsme plánovali zakoupit spolu. Možná stačí jen udělat kolečko po Středočeském kraji. Každý vztah obsahuje trochu zdravé šikany, neříkejte mi, že ne.

Ve dveřích se ti probírám šedivými vlasy. Něco se stalo. Naši sousedé jsou mrtví, náš dům splňuje všechny nejpřísnější emisní normy. „Jak dlouho jsem byl pryč?“ pláču, protože jsi za tu dobu tak zestárnul. To nemohlo být devět minut čtyři vteřiny. Chufuova pyramida se rozpadla v prach, všechna žijící zvířata nahradila fauna robotická. Robotický pejsek nikdy neupadne, ani když mu s partou kamarádů snaživě podkopáváte nohy.
Vrátil jsem se, miláčku. Objímám tě, ohmatávám, hltám rukama, tolik let odloučen od živé vody, nemůžu se tě nabažit a snažím se vzadu na krku nebo někde podél páteře najít tlačítko ON/OFF. Každá verze lepšího člověka má jedno implantované. Slibovali to ve zprávách.

Querida Elena (II)

Querida Elena,
neměli jsme sklizeno ze stolu a zůstali jsme tam nad talíři a vyloupanými krevetami sami, když ses mě ptala, proč jsem opustil svého manžela. Je to bolavé místo, taková nezhojitelná píštěl, o které nerad mluvím; pořád myslím, že jsou věci, které by si muž měl prožívat sám. Nejsme na světě proto, abychom si stěžovali a litovali se, nikoho to nezajímá. Copak ty bys vydržela s Joaquínem tak dlouho, kdyby byl bolestínek? Nemyslím si.
Nikdy jsem nepřestal svého manžela mít rád, ale taky mu nikdy nezapomenu, jak nepřítomný byl u umírání svého otce. On zaujal roli pozorovatele, já prožíval všechno z první linie: o mém osudu bylo rozhodnuto, zatímco jsem ještě ležel perplex z toho oznámení. „Táta umírá, ale v nemocnici být nechce. A na LDN ho nenechám. Vezmeme si ho domů.“
Posledních pár dní, těch nejhorších, jsem už ani neopouštěl jeho pokoj. Snažil jsem se mu dávat přesnídávky, brčkem podávat ovocné šťávy. Samozřejmě nepozřel nic, ale člověk ze sebe chce mít dobrý pocit. Spal jsem vedle něj v křesle. Ošetřoval jsem mu proleželý, na kusy se rozpadající zadek. Lidské tělo vypadá strašně, když umírá na rakovinu slinivky. Než umřel, byl pořád studený; přikrýval jsem ho těžkou péřovou pokrývkou a obkládal ho zahřívacími láhvemi. Z postele mu čouhala jenom hlava a byla to špičatá hlava lysého ptáčete, které slepé vykukuje z hnízda a čeká na nepřilétající matku. Taky jsem mu četl, ale četl jsem knihy od Flannery O’Connorové, a to teda nejsou veselé příběhy. Stále někdy přemýšlím, jestli jsem tím jeho duši spíš nepřitížil.
K. se mě nikdy nezeptal, jestli to dělat chci (nechtěl jsem) a dodnes vlastně nevím, proč se uchýlil k téhle variantě, když peníze nebyly problém. Mohl tátovi platit 24/7 ošetřovatelku, věděl, že bych jí vytvořil zázemí jako novému členu rodiny, ale neudělal to.
Já všechny své muže miluji velmi oddaně, Eleno. Takže když mi oznámil, že si tatínka bereme domů a budu se o něj starat, ani mě nenapadlo protestovat. Ani pípnout; akorát žaludek jako by mi zasypal hlínou. Vlastně mám pocit, že zatím každý chlap, který mi byl nejbližší, mě vždycky akorát pořádně knockoutoval. Jenže jen pár vyražených zubů láskou neotřese, říkal jsem si.
Pro tchána jsem samozřejmě nebyl žádný cizinec. Měli jsme spolu dobrý vztah, ale i tak bylo na té  situaci všechno zrůdné. Měl říkat „Kájo“ a držet svého syna, ale říkal „Jendo, ty jsi tu se mnou zůstal“ a zkřehlou, flekatou ručičkou se mě vděčně pokoušel hladit. Ale pokaždý, když otevřel ty vodnatý oči, se v nich bleskla kapička zklamání, že tam jsem já. Zase mu u postele seděl nesprávnej chlap.
A pak jsem jednou přes ptačí zoban přetáhl peřinu a pak byl pohřeb a všechno se vrátilo tak nějak do normálu, ale tu špičatou tvář jsem viděl pořád. A cítil smrad posraných plen. Není to jako dětský hovínko, víš – když se posere starej, umírající člověk, smrdí to hrozně.
K. truchlil, ale ne dlouho a vyšel z toho vlastně úplně v pohodě. Veď hej, veci sa dejú. Staří rodiče odcházejí. Pár týdnů po pohřbu jsem ho upřímně nenáviděl a ztratil jsem k němu notnou část respektu. Jevil se mi jako bezcitná zrůda. Myslím, že za mou nevěrou s T. stál jen z poloviny sexuální pud – z poloviny to byla potřeba pomstít se K. za martyrium, do kterého mě uvrhl. Udělat na něj prostředníček, taky mu trochu zakroutit nožem v ledvinách. Mnohem snazší však je přiznat, že jsem jenom nevěrník, a ten zbytek zase bezpečně zaklopit pod žulové víko.
Od tý doby je můj život takový kutálení z kopce, pod kterým hoří pruh suché meze. Chvíli se řítím dolů, žaludek skrčenej v krku, pak se na okamžik zaseknu na plochým plácku mezi trsy trávy a tam je mi dobře, protože se zrovna dívám do modrého nebe nad sebou. Ale jak se znovu rozkutálím dolů, ždíme mě to jako buben v pračce. A můj T. je dlažební kostka, která mě v tom bubnu otlouká.
Je to pryč. Odpustil jsem mu, ale nezapomněl. Nedoptávej se mě na detaily. Pořád jsou věci, které mám schované ve své třinácté komůrce (to je podobný blanitý vak, jako mají kapři nebo dorady – v češtině je to el alma – ale tohle mají lidé a ukrývá se tam všechno černé a hlenovité) a nesmějí se zhmotnit na papíře.

J.

PS: Hledám z bubnu cestu ven. A neříkej, že ven vede jen jedna a je zcela nepřehlédnutelná. Není.

Slečna Modré nehty

lipstick on my pillow via my cheek
the full moon's glowing yellow
and the floorboards creek
c'est horrifique!

18+

Zranit, utěšit, pofoukat

Hurt/comfort. Pro jistotu ten pojem googlím, následně na stránce Fanpolis čtu (a nejsem jediný – je to v Trending Pages) definici:

Hurt/comfort je specifický žánr především fanfikční tvorby. Jeho název sestává ze dvou anglických slov - hurt (bolest, poranění) a comfort (útěcha, pohodlí). V záhlaví či shrnutí fanfikcí se používá také zkrácená podoba H/C či dokonce H/c, chce-li autor naznačit, že zraňovací partie bude převládat.
Jedná se o fanfikce, jejichž zápletka následuje dějovou linku, v níž je jedna z postav zraněna či je jí nějak ublíženo (ať už fyzicky nebo psychicky) a druhá se o ni stará a poskytuje jí útěchu. Obvykle tato zápletka vede k rozvinutí milostného vztahu. (...)

Tak tedy:

Tahle kapitola se odehrává na pláži. Možná je to větrná pláž podél Tarify, možná Venice Beach plná odpadků nebo třeba italské lido někde pod Benátkami. Na tom nezáleží.
Sedím na horké duně a sleduju, jak mi z řezu na plosce nohy vytéká krev. Palci jí vymačkávám víc, abych z rány vyplavil jemný písek. „Nebolí to?“ ptáš se, ale já nevím, co odpovědět. Zaplavuje mě jen pocit a cítit je dobré. Bolest spojená s pohledem na nekonečný horizont Pacifiku (nebo možná Gibraltarského průlivu nebo možná Jaderského moře) není bolest špatná, je to bolest, která do nervových receptorů a mozku ukládá jedinečné vzpomínky a o těch teď můžu psát. Vzpomínky na pableskující vodní plochu a tebe, starostlivě přešlapujícího kolem mě. V tvých očích tyhle pochyby: přeskočilo mu? jdou na něj mdloby? můžu nějak pomoct?
Dvě ženy, procházející kolem, sledují loužičku krve v písku, jako bych tam zanechával kontaminovaný materiál. Jedna se tváří štítivě. Nemůže se mě to dotknout – nebyla by to první žena, která dává najevo, že jí moje krev nahání strach.
Z baru na dohled přinášíš kelímek tekutiny, vítězoslavně. Je to vodka, dokonce s ledem. Sehnal jsi epesní dezinfekci. Poliju si s ní ránu (tohle je ten hurt?) a zbytek na slunci vypijeme (tohle je ten comfort?).
„Radši se obuj,“ radíš mi. Koukáme na boty, které jsem upustil do písku. Jsou to jenom korkové pantofle. Začneš si rozvazovat tkaničky na svých botaskách. „Stejně je máš plný písku,“ odmítnu a oba víme, že mám pravdu. Toho gesta si každopádně cením.
„Tak mi vlez na záda.“ Nastavuješ mi hřbet. Když se na tebe vyškrábu a ty mě vepředu chytneš pod koleny, uděláš hrrmpff jako dobře naložená mula.
Do ruky bereš ještě i rozbitou láhev, na kterou jsem šlápl. Skrytá v písku tam možná čekala na někoho, kdo ji objeví, vyleští a vyvolá džina. I když je to jen láhev od piva.
Tak tedy vyvolávám svou krví džina. Džine, tohle jsou má tři přání: chci být dorianovsky mladý, ale bez toho zahnívajícího plátna, chci se stát se kometou C/2023 A3 a prolétat si hvězdokupami, chci aby mi T. bolístku pofoukal.
Pak se narovnáš a statečně vykročíš kupředu, písek se pod každým krokem otevírá a propadá, jako by nás chtěl vtáhnout a pozřít. Jako Atreje a Artaxe. Brzy ti po zádech stékají potoky potu. Tohle je ten hurt. Vznášet se nad zemí a držet se tě kolem krku je příjemně potěšující, vrací mě to do dětství. Zataháním za ucho bych ti mohl určovat směr. Tohle je ten comfort.
Když mě na nejbližším chodníku spustíš zase na zem, tričko mám na břiše od tvého potu úplně mokré. V plážovém baru už nás vyhlížejí – takhle dopoledne tam není moc rušno a personál je rád za trochu vzrušení. Přátelský majitel má pro mě připravený balíček první pomoci – podává mi hrst čistých ubrousků a svitek leukoplasti. Mám teorii: tam, kde lidé vstřebávají dostatek slunce a denního světla, je mnohem příjemnější společně obývat jeden svět.
Ptá se, jestli jsme tu autem, říkáme že ne. Než nás nechá odejít, nalije nám šťopičku bylinného likéru na cestu, na posilněnou, na účet podniku. To znamená, že sem budeme muset přijít popít, jen co se mi rozříznutá noha trochu zatáhne. Pití je palčivé a v ocásku trochu sladké. Šklebíš se, protože chutná trochu jako becherovka a ty nenávidíš becherovku. Hurt a taky comfort, protože v žaludku přeci jen příjemně zahřeje.

Doma ránu znovu otevírám a vyplachuju čůrkem zrzavé dezinfekce. Zkoumám ji špičkou prstu, dokud mě u toho nenachytáš – chtěl jsem vědět, jestli nehet narazí až na kost.
„Co to děláš?“ děsíš se.
Vysvětluju, že dezinfekce by se měla dostat dovnitř.
„To není pravda. Na vyčištění by úplně měla stačit voda a pak to hlavně nechat být.“ Po chvíli: „Měl bys jet na chirurgii.“ Radíš dobře, ale odmítám; zahojí se to i bez šití. Klidně dokážu pár dní jen tak lelkovat na naší terase s nohama nahoře.
Odpoledne trávíme v posteli, protože když je venku velké vedro, siesta se prostě dodržovat musí. Čtu si James Tiptree Jr. a jsem zabraný povídky, kde posádku kosmického plavidla tvoří klonované ženy. Přikládáš si mojí nohu na ústa, symbolicky pusinkuješ bílý čtverec gázy. Comfort. Druhou nohu ti pokládám do klína a načechrávám látku bavlněných trenýrek. Hladíš mi lýtko, je to příjemné, v chodidle mi tupě tepe, ale i to je vlastně příjemné, když mi chladivě foukáš mezi prsty. Comfort, comfort, comfort. 

☄

Milý neexistující čtenáři, tento text byl napsán na zadání hurt/comfort v rámci Klišé binga.

Popadni a opanuj

Tajemství posmrtného života odhaleno! Je to lepší, než si myslíte! Čtěte, než to smažou!