Říkám ti „Opouštím tě“, nebo možná „Rozcházím se s tebou“; nebo je to spíš „Víš co, di do prdele, ty kriple“? Nasedám do auta, potřebuju jet. Kabina je jako kapsule záchranného vesmírného modulu. Naplním ji skladbou Giorgio by Moroder. Pohybuju se mlhou na rychlých kolech, chystám se objet svět. Jak dlouho trvá objet svět? Giorgio by Moroder má devět minut čtyři vteřiny. Jsem dobrý řidič. I v té mlze. Robotickou srnu nelze srazit a zabít – jen zase přeskládat a vylepšit. Určitě stihnu objet svět za devět minut čtyři vteřiny. Možná krát čtyři. Možná krát čtyři sta. Čtyři je každopádně mé oblíbené číslo; je totiž hranaté jako symbol blesku, je hranaté jako mužská brada. Jen hranatou bradu považuju za dostatečně dobrou.
Objet svět trvá dlouho, dávám ti tedy spoustu času stát se lepším člověkem.
Unaveně ležím v horké vaně, když mi voláš. Je to už počtvrté – předchozí tři hovory jsem nezvedl. Jednička, dvojka a trojka nestojí za nic. Zablikají světla na stěně, to se svět duchů vlamuje do toho našeho. Zahýbu tělem a hladina vody tiše zapleská do stěn vany. Doufám, že to do sluchátka slyšíš – můžeš si představovat, že voda omývá břehy lesního lomu, nebo třeba tělo uložené v obří tubě formaldehydu.
Ptám se tě, co chceš. Podržet mi hlavu pod vodou?
Hraješ strašně překvapeného. Přece vidět tě. Přece usínat s tebou. Jak vůbec můžu pokládat takové otázky.
Hloupé, doplnil bych, ale ty to slovo samozřejmě elegantně obcházíš.
Chtěl jsem o tobě psát – o tom, jak jsi mě vzal na koncert do Rudolfina a tam ve tmě ti hořely oči, když ses nedíval na křídlo a klavíristu, ale jenom na mě; o tom, jak jsi mě v unifikované záplavě asijských posluchačů pyšně držel za ruku, jak sis pak po noční cestě Prahou nesundal oblek a drink jsi mi v našem pokoji naléval tou nejvybranější cestou, tedy ze svých úst přímo do mých, a žádný kazatel etikety s tím nemohl nic dělat. Chtěl jsem o tobě psát samé hezké věci a ty to všechno takhle zkazíš. Místo psaní o věcech, které jsme spolu prožili, píšu o věcech, které si představuju. Jak se zhmotňuješ z naleštěné baterie jako džin. Jak si zakládáš ruce na prsou. Stojíš ve vaně, shlížíš na mě dolů, potřebujeme si mezi sebou zase jednou vyjasnit hierarchii. Nick Cave do mikrofonu řve „I let love in!“.
Zvuk se od holých stěn koupelny odráží jako pingpongový míček.
„Jsi ve vaně?“ ptáš se zaraženě.
„Jo.“ Znovu zašplouchám nohama jako ploutvema.
„Máš tam pěnu?“
„Ne.“
„Popiš mi, co vidíš pod hladinou.“
Vzdychnu. Dívám se na bledého utopence před sebou, prsty tlačím na vodovodní baterii. Palce by potřebovaly vzít pemzou, ale teď plní svou funkci – zacpávat otvor, hlavně nepustit džina ven.
„Prostě lidské tělo. Nic, co bys neznal.“
„Chtělo by to lidské tělo dotyk?“
Když neodpovídám, protože nedovedu lhát, začneš mi líčit, co bys mi dělal pod vodou.
Živě si tvou ruku představuju – je obalená perličkami vody, jako bys sahal do minerálky, namočené ochlupení černé, vodotěsné hodinky pořád spolehlivě ukazují čas. Už mám zpoždění.
Oznamuju ti, že to nechci poslouchat.
„Přece nemůžeš utíkat ke svým rodičům.“
Ale já jsem nikam neutekl, já objíždím svět. Tohle je akorát zastávka za účelem osobní hygieny.
„Leží mi v hlavě sloka jedný písničky,“ řeknu ti jen a víc ze mě nedostaneš.
Do you look into the mirror to remind yourself you're there? Or has somebody's goodnight kisses got that covered?
Tak dík. Stejně jsem se zrovna dneska chtěl cítit na hovno.
Nemůžu projíždět lesem ani pouští, protože na obou místech jsme čas trávili společně. Pobřežní krajina nepřichází v úvahu. V horách se bojím uváznout bez benzínu. Nemůžu už ani mimo Zemi – letenky na první komerční let na Mars jsme plánovali zakoupit spolu. Možná stačí jen udělat kolečko po Středočeském kraji. Každý vztah obsahuje trochu zdravé šikany, neříkejte mi, že ne.
Ve dveřích se ti probírám šedivými vlasy. Něco se stalo. Naši sousedé jsou mrtví, náš dům splňuje všechny nejpřísnější emisní normy. „Jak dlouho jsem byl pryč?“ pláču, protože jsi za tu dobu tak zestárnul. To nemohlo být devět minut čtyři vteřiny. Chufuova pyramida se rozpadla v prach, všechna žijící zvířata nahradila fauna robotická. Robotický pejsek nikdy neupadne, ani když mu s partou kamarádů snaživě podkopáváte nohy.
Vrátil jsem se, miláčku. Objímám tě, ohmatávám, hltám rukama, tolik let odloučen od živé vody, nemůžu se tě nabažit a snažím se vzadu na krku nebo někde podél páteře najít tlačítko ON/OFF. Každá verze lepšího člověka má jedno implantované. Slibovali to ve zprávách.
Hraješ strašně překvapeného. Přece vidět tě. Přece usínat s tebou. Jak vůbec můžu pokládat takové otázky.
Hloupé, doplnil bych, ale ty to slovo samozřejmě elegantně obcházíš.
Chtěl jsem o tobě psát – o tom, jak jsi mě vzal na koncert do Rudolfina a tam ve tmě ti hořely oči, když ses nedíval na křídlo a klavíristu, ale jenom na mě; o tom, jak jsi mě v unifikované záplavě asijských posluchačů pyšně držel za ruku, jak sis pak po noční cestě Prahou nesundal oblek a drink jsi mi v našem pokoji naléval tou nejvybranější cestou, tedy ze svých úst přímo do mých, a žádný kazatel etikety s tím nemohl nic dělat. Chtěl jsem o tobě psát samé hezké věci a ty to všechno takhle zkazíš. Místo psaní o věcech, které jsme spolu prožili, píšu o věcech, které si představuju. Jak se zhmotňuješ z naleštěné baterie jako džin. Jak si zakládáš ruce na prsou. Stojíš ve vaně, shlížíš na mě dolů, potřebujeme si mezi sebou zase jednou vyjasnit hierarchii. Nick Cave do mikrofonu řve „I let love in!“.
Zvuk se od holých stěn koupelny odráží jako pingpongový míček.
„Jsi ve vaně?“ ptáš se zaraženě.
„Jo.“ Znovu zašplouchám nohama jako ploutvema.
„Máš tam pěnu?“
„Ne.“
„Popiš mi, co vidíš pod hladinou.“
Vzdychnu. Dívám se na bledého utopence před sebou, prsty tlačím na vodovodní baterii. Palce by potřebovaly vzít pemzou, ale teď plní svou funkci – zacpávat otvor, hlavně nepustit džina ven.
„Prostě lidské tělo. Nic, co bys neznal.“
„Chtělo by to lidské tělo dotyk?“
Když neodpovídám, protože nedovedu lhát, začneš mi líčit, co bys mi dělal pod vodou.
Živě si tvou ruku představuju – je obalená perličkami vody, jako bys sahal do minerálky, namočené ochlupení černé, vodotěsné hodinky pořád spolehlivě ukazují čas. Už mám zpoždění.
Oznamuju ti, že to nechci poslouchat.
„Přece nemůžeš utíkat ke svým rodičům.“
Ale já jsem nikam neutekl, já objíždím svět. Tohle je akorát zastávka za účelem osobní hygieny.
„Leží mi v hlavě sloka jedný písničky,“ řeknu ti jen a víc ze mě nedostaneš.
Do you look into the mirror to remind yourself you're there? Or has somebody's goodnight kisses got that covered?
Tak dík. Stejně jsem se zrovna dneska chtěl cítit na hovno.
Nemůžu projíždět lesem ani pouští, protože na obou místech jsme čas trávili společně. Pobřežní krajina nepřichází v úvahu. V horách se bojím uváznout bez benzínu. Nemůžu už ani mimo Zemi – letenky na první komerční let na Mars jsme plánovali zakoupit spolu. Možná stačí jen udělat kolečko po Středočeském kraji. Každý vztah obsahuje trochu zdravé šikany, neříkejte mi, že ne.
Ve dveřích se ti probírám šedivými vlasy. Něco se stalo. Naši sousedé jsou mrtví, náš dům splňuje všechny nejpřísnější emisní normy. „Jak dlouho jsem byl pryč?“ pláču, protože jsi za tu dobu tak zestárnul. To nemohlo být devět minut čtyři vteřiny. Chufuova pyramida se rozpadla v prach, všechna žijící zvířata nahradila fauna robotická. Robotický pejsek nikdy neupadne, ani když mu s partou kamarádů snaživě podkopáváte nohy.
Vrátil jsem se, miláčku. Objímám tě, ohmatávám, hltám rukama, tolik let odloučen od živé vody, nemůžu se tě nabažit a snažím se vzadu na krku nebo někde podél páteře najít tlačítko ON/OFF. Každá verze lepšího člověka má jedno implantované. Slibovali to ve zprávách.
Žádné komentáře:
Okomentovat