Querida Elena (III)

Querida Elena,
nevím, jestli tohle je dopis nebo spíš deníček.

Někdy nám ťafku dají úplně irelevantní věci pronesené nečekanými hlasy. Jako by mě někdo chytnul za flígr a lupnul mi zezadu pohlavek. Přečíst si jedinou větu a uvědomit si o sobě strašnou pravdu. Sebevědomí v pátek nastoupilo do výtahu a sjelo do suterénu. Po strašně dlouhý době (měsících? letech?) brečím. Brečím, jak se nesnáším, takže to není úlevný. Chlap v tomhle věku už by měl být srovnanej sám se sebou, no a podívej na mě. Ale každý ví, že ty nejhorší stavy zhruba po dvaceti minutách odcházejí. Zvuk hammondů a basy mě trochu povznáší na duchu.

Dobrá sobota. Chystal jsem se na ponurý den, depresi dopředu naordinovanou. Nakonec jsem sobotu strávil u kuchyňské linky a čtyř kil pekingského zelí na kimchi. Nečekaná souhra v kuchyni. Zábava. Dlouhé, dobře nabroušené nože. Chlap, který umí dobře nabrousit nože, je chlap do divočiny. Chlap pro život, ne? Ne? Kdyby s námi spadlo letadlo v Andách, odkrojil by nejdřív ze svého masa? 
Nechal mě, ať z obýváku rozduním svojí oblíbenou deskou. Přípitek k narozeninám (dreaded!), ale až po naložení zeleniny. Nejprve zatěžkat poklici a umýt se mýdlem. Rukama od chilli nechceš sahat do očí a na sklenici. Růžový prosecco. Haha, přesně pro mě (řekl bych: buzeranta zkurvenýho vypíčenýho, ale ovládám to). Je drahý, takže je dobrý. Myslím, že je fakt koupené bez postranních úmyslů a skrytých vzkazů.
Nebylo to tak strašný, jak jsem čekal.

Výtka: Přestaň být ohnutej jako kreveta. Jako by na tebe někdo stoupnul.
Tak já přestanu být jako kreveta. Fakt. Vynasnažím se, dušuju se před ním. Ale připadám si jako před devatenácti lety, jako když jsem čerstvě po maturitě zabloudil hned ten první večer v londýnském metru a dojel na úplně špatnou adresu – ztracený s vědomím, že zpáteční letadlo domů mi letí až za půl roku. Malý človíček s křečemi v břiše.

Nebudu kreveta, pošlu ten výtah zase nahoru. Aspoň do přízemí.

J.