Hodně chodím v černé. Mám pocit, že by mi to mohlo pomoct projít si rychleji všemi pěti fázemi truchlení. V černé se vídám s mužem, který se živí jako masér. Je to vidět na první pohled – má rozložité ruce plné vystouplých žil, je to hmatový orgán výraznější než u ostatních lidí. Jeho ruce tápou prostorem a světem a vytvářejí tajemná zaklínadla; co já obyčejně a bezmyšlenkovitě chytnu, on prozkoumává mimořádně vnímavými bříšky prstů. Bříška jeho prstů jsou kojenecky růžová a čáry v dlaních hluboké jako vrypy nebo prastaré vrásnění kůry.
Vídám se s ním, protože on o to usiluje, ale taky si ho držím od těla.
Usiluje i o to, abychom se políbili, ale já se bojím, že u toho prvního polibku nebudu moct zavřít oči – protože když zavřu oči, uvidím T., po kterém jediném toužím.
Až se jednou naše těla setkají ve sprše, nebo v letním dešti – budeme nazí u úplně opuštěného rybníku –, budu moct přitisknout čelo přesně na jeho šíji. Zeptám se, jestli spolu vůbec můžeme chodit oficiálně. „Budou se nám posmívat. Budou nám přezdívat 'malej' a 'velkej'.“
On řekne: „Já myslel, že se ti líbí velký chlapi.“
„To rozhodně.“ Ale dlouho jsem s žádným nechodil. Zvyknul jsem si, že T. byl taky nízký a že Joaquín byl dokonce menší než já, ten baskický horský kozlík.
Ale jestli se to stane, tak v době, kdy budu už zase nosit barvy. A taky v době, kdy si položím otázku „Jak se vlastně cítí tělo?“ a budu moct odpovědět, že tělu je docela prima.
Milá Eleno, jak vidíš, přeskočil jsem celé vyprávění o tobě. Jako bych se pořád odhodlával, rozhoupaný na hraně jednoho schodu. Uprostřed schodiště je neutrální území. Směrem dolů je sklep (sklep: černé, vlhké místo, které obývají pavouci, stínky a monstra) a směrem nahoru je půda (půda: to je místo, kde čeká z krovu pověšená oprátka). Ty bys to ale řekla asi takhle: sklep, to je místo, kde uchováváme potraviny, které nás pak živí; půda, to je místo plné vzpomínek, voní dřevem, prach tam tančí v tenkých paprscích slunce. Je to jako s tou sklenicí napůl prázdnou a napůl plnou.
Chtěl bych o tobě mluvit, ale ještě nevím jak. Říkám si, co by si pak o mně lidé asi pomysleli (odpověď: nepomysleli by si nic, protože nikoho nezajímám). Pomalu si sepisuju vzpomínky – ve všech je hodně soli, oslepení sluncem a taky chuť ovoce. Nejčastěji vzpomínám na to, jak pro nás vaříš a my tě, hladovi, pozorujeme oděnou do kraťasů a té kuchyňské zástěry, jak obracíš na grilu maso a zeleninu potíráš tukem a bylinkami. Někdo by jistě řekl, že jsi byla vystavenu nadřazenému, usurpátorskému pohledu mužů, ale já u toho stolu seděl a vím, že náš pohled byl pohled zbožný. Vím, že ti ten okamžik, kdy jsi připravovala večeři při tři hladové mužské krky, lichotil, že tě těšil. Bylo ti to vidět v očích. Tvoje černé oči normálně pohlcují veškeré světlo, ale tenkrát světlo vypouštěly. Bylo to světlo z tvého vnitřku.
Taky jsi osoba, která jako první nalomila moje pouto k T. Vím, že tenkrát, když jsi mě pozvala na pár nocí k vám do města, ale jeho ne, se ho to velice dotklo. Nedal nic najevo, ale myslím, že to poprvé jako jemné tremory zachvělo jeho neměnným místem v mém světě. Byl pak zkrotlý jako beránek a vydrželo mu to celé září.
Takhle rozbité jsou moje myšlenky. Chvíli je v nich moje E(va), téměř pořád je v nich T., denně se vracím k rozhovoru s mámou, kdy jsem jí do sklenky doléval víno a řekl jí o všem, co se stalo. Jedině dobře, že slova jsou pomíjivá – co se řekne se časem i zapomene. Co se zapomene, to se vlastně možná ani nestalo. Co se napíše, zůstává navždy. Některé věci nemůžu napsat, protože by se staly pravdou. Lituju toho, co jsem řekl mamince; od určitého stáří by rodiče měli být zproštěni trápení svých dětí.
Často, když zavřu oči a propadnu se do spánku, vidím T. nade mnou, jak zvedá kladivo nebo cihlu proti mému obličeji. Pak se probouzím. A pořád po něm toužím.
Vídám se s ním, protože on o to usiluje, ale taky si ho držím od těla.
Usiluje i o to, abychom se políbili, ale já se bojím, že u toho prvního polibku nebudu moct zavřít oči – protože když zavřu oči, uvidím T., po kterém jediném toužím.
Až se jednou naše těla setkají ve sprše, nebo v letním dešti – budeme nazí u úplně opuštěného rybníku –, budu moct přitisknout čelo přesně na jeho šíji. Zeptám se, jestli spolu vůbec můžeme chodit oficiálně. „Budou se nám posmívat. Budou nám přezdívat 'malej' a 'velkej'.“
On řekne: „Já myslel, že se ti líbí velký chlapi.“
„To rozhodně.“ Ale dlouho jsem s žádným nechodil. Zvyknul jsem si, že T. byl taky nízký a že Joaquín byl dokonce menší než já, ten baskický horský kozlík.
Ale jestli se to stane, tak v době, kdy budu už zase nosit barvy. A taky v době, kdy si položím otázku „Jak se vlastně cítí tělo?“ a budu moct odpovědět, že tělu je docela prima.
Milá Eleno, jak vidíš, přeskočil jsem celé vyprávění o tobě. Jako bych se pořád odhodlával, rozhoupaný na hraně jednoho schodu. Uprostřed schodiště je neutrální území. Směrem dolů je sklep (sklep: černé, vlhké místo, které obývají pavouci, stínky a monstra) a směrem nahoru je půda (půda: to je místo, kde čeká z krovu pověšená oprátka). Ty bys to ale řekla asi takhle: sklep, to je místo, kde uchováváme potraviny, které nás pak živí; půda, to je místo plné vzpomínek, voní dřevem, prach tam tančí v tenkých paprscích slunce. Je to jako s tou sklenicí napůl prázdnou a napůl plnou.
Chtěl bych o tobě mluvit, ale ještě nevím jak. Říkám si, co by si pak o mně lidé asi pomysleli (odpověď: nepomysleli by si nic, protože nikoho nezajímám). Pomalu si sepisuju vzpomínky – ve všech je hodně soli, oslepení sluncem a taky chuť ovoce. Nejčastěji vzpomínám na to, jak pro nás vaříš a my tě, hladovi, pozorujeme oděnou do kraťasů a té kuchyňské zástěry, jak obracíš na grilu maso a zeleninu potíráš tukem a bylinkami. Někdo by jistě řekl, že jsi byla vystavenu nadřazenému, usurpátorskému pohledu mužů, ale já u toho stolu seděl a vím, že náš pohled byl pohled zbožný. Vím, že ti ten okamžik, kdy jsi připravovala večeři při tři hladové mužské krky, lichotil, že tě těšil. Bylo ti to vidět v očích. Tvoje černé oči normálně pohlcují veškeré světlo, ale tenkrát světlo vypouštěly. Bylo to světlo z tvého vnitřku.
Taky jsi osoba, která jako první nalomila moje pouto k T. Vím, že tenkrát, když jsi mě pozvala na pár nocí k vám do města, ale jeho ne, se ho to velice dotklo. Nedal nic najevo, ale myslím, že to poprvé jako jemné tremory zachvělo jeho neměnným místem v mém světě. Byl pak zkrotlý jako beránek a vydrželo mu to celé září.
Takhle rozbité jsou moje myšlenky. Chvíli je v nich moje E(va), téměř pořád je v nich T., denně se vracím k rozhovoru s mámou, kdy jsem jí do sklenky doléval víno a řekl jí o všem, co se stalo. Jedině dobře, že slova jsou pomíjivá – co se řekne se časem i zapomene. Co se zapomene, to se vlastně možná ani nestalo. Co se napíše, zůstává navždy. Některé věci nemůžu napsat, protože by se staly pravdou. Lituju toho, co jsem řekl mamince; od určitého stáří by rodiče měli být zproštěni trápení svých dětí.
Často, když zavřu oči a propadnu se do spánku, vidím T. nade mnou, jak zvedá kladivo nebo cihlu proti mému obličeji. Pak se probouzím. A pořád po něm toužím.
Žádné komentáře:
Okomentovat