Querida Elena,
neměli jsme sklizeno ze stolu a zůstali jsme tam nad talíři a vyloupanými krevetami sami, když ses mě ptala, proč jsem opustil svého manžela. Je to bolavé místo, taková nezhojitelná píštěl, o které nerad mluvím; pořád myslím, že jsou věci, které by si muž měl prožívat sám. Nejsme na světě proto, abychom si stěžovali a litovali se, nikoho to nezajímá. Copak ty bys vydržela s Joaquínem tak dlouho, kdyby byl bolestínek? Nemyslím si.
Nikdy jsem nepřestal svého manžela mít rád, ale taky mu nikdy nezapomenu, jak nepřítomný byl u umírání svého otce. On zaujal roli pozorovatele, já prožíval všechno z první linie: o mém osudu bylo rozhodnuto, zatímco jsem ještě ležel perplex z toho oznámení. „Táta umírá, ale v nemocnici být nechce. A na LDN ho nenechám. Vezmeme si ho domů.“
Posledních pár dní, těch nejhorších, jsem už ani neopouštěl jeho pokoj. Snažil jsem se mu dávat přesnídávky, brčkem podávat ovocné šťávy. Samozřejmě nepozřel nic, ale člověk ze sebe chce mít dobrý pocit. Spal jsem vedle něj v křesle. Ošetřoval jsem mu proleželý, na kusy se rozpadající zadek. Lidské tělo vypadá strašně, když umírá na rakovinu slinivky. Než umřel, byl pořád studený; přikrýval jsem ho těžkou péřovou pokrývkou a obkládal ho zahřívacími láhvemi. Z postele mu čouhala jenom hlava a byla to špičatá hlava lysého ptáčete, které slepé vykukuje z hnízda a čeká na nepřilétající matku. Taky jsem mu četl, ale četl jsem knihy od Flannery O’Connorové, a to teda nejsou veselé příběhy. Stále někdy přemýšlím, jestli jsem tím jeho duši spíš nepřitížil.
K. se mě nikdy nezeptal, jestli to dělat chci (nechtěl jsem) a dodnes vlastně nevím, proč se uchýlil k téhle variantě, když peníze nebyly problém. Mohl tátovi platit 24/7 ošetřovatelku, věděl, že bych jí vytvořil zázemí jako novému členu rodiny, ale neudělal to.
Já všechny své muže miluji velmi oddaně, Eleno. Takže když mi oznámil, že si tatínka bereme domů a budu se o něj starat, ani mě nenapadlo protestovat. Ani pípnout; akorát žaludek jako by mi zasypal hlínou. Vlastně mám pocit, že zatím každý chlap, který mi byl nejbližší, mě vždycky akorát pořádně knockoutoval. Jenže jen pár vyražených zubů láskou neotřese, říkal jsem si.
Pro tchána jsem samozřejmě nebyl žádný cizinec. Měli jsme spolu dobrý vztah, ale i tak bylo na té situaci všechno zrůdné. Měl říkat „Kájo“ a držet svého syna, ale říkal „Jendo, ty jsi tu se mnou zůstal“ a zkřehlou, flekatou ručičkou se mě vděčně pokoušel hladit. Ale pokaždý, když otevřel ty vodnatý oči, se v nich bleskla kapička zklamání, že tam jsem já. Zase mu u postele seděl nesprávnej chlap.
A pak jsem jednou přes ptačí zoban přetáhl peřinu a pak byl pohřeb a všechno se vrátilo tak nějak do normálu, ale tu špičatou tvář jsem viděl pořád. A cítil smrad posraných plen. Není to jako dětský hovínko, víš – když se posere starej, umírající člověk, smrdí to hrozně.
K. truchlil, ale ne dlouho a vyšel z toho vlastně úplně v pohodě. Veď hej, veci sa dejú. Staří rodiče odcházejí. Pár týdnů po pohřbu jsem ho upřímně nenáviděl a ztratil jsem k němu notnou část respektu. Jevil se mi jako bezcitná zrůda. Myslím, že za mou nevěrou s T. stál jen z poloviny sexuální pud – z poloviny to byla potřeba pomstít se K. za martyrium, do kterého mě uvrhl. Udělat na něj prostředníček, taky mu trochu zakroutit nožem v ledvinách. Mnohem snazší však je přiznat, že jsem jenom nevěrník, a ten zbytek zase bezpečně zaklopit pod žulové víko.
Od tý doby je můj život takový kutálení z kopce, pod kterým hoří pruh suché meze. Chvíli se řítím dolů, žaludek skrčenej v krku, pak se na okamžik zaseknu na plochým plácku mezi trsy trávy a tam je mi dobře, protože se zrovna dívám do modrého nebe nad sebou. Ale jak se znovu rozkutálím dolů, ždíme mě to jako buben v pračce. A můj T. je dlažební kostka, která mě v tom bubnu otlouká.
Je to pryč. Odpustil jsem mu, ale nezapomněl. Nedoptávej se mě na detaily. Pořád jsou věci, které mám schované ve své třinácté komůrce (to je podobný blanitý vak, jako mají kapři nebo dorady – v češtině je to el alma – ale tohle mají lidé a ukrývá se tam všechno černé a hlenovité) a nesmějí se zhmotnit na papíře.
J.
PS: Hledám z bubnu cestu ven. A neříkej, že ven vede jen jedna a je zcela nepřehlédnutelná. Není.
neměli jsme sklizeno ze stolu a zůstali jsme tam nad talíři a vyloupanými krevetami sami, když ses mě ptala, proč jsem opustil svého manžela. Je to bolavé místo, taková nezhojitelná píštěl, o které nerad mluvím; pořád myslím, že jsou věci, které by si muž měl prožívat sám. Nejsme na světě proto, abychom si stěžovali a litovali se, nikoho to nezajímá. Copak ty bys vydržela s Joaquínem tak dlouho, kdyby byl bolestínek? Nemyslím si.
Nikdy jsem nepřestal svého manžela mít rád, ale taky mu nikdy nezapomenu, jak nepřítomný byl u umírání svého otce. On zaujal roli pozorovatele, já prožíval všechno z první linie: o mém osudu bylo rozhodnuto, zatímco jsem ještě ležel perplex z toho oznámení. „Táta umírá, ale v nemocnici být nechce. A na LDN ho nenechám. Vezmeme si ho domů.“
Posledních pár dní, těch nejhorších, jsem už ani neopouštěl jeho pokoj. Snažil jsem se mu dávat přesnídávky, brčkem podávat ovocné šťávy. Samozřejmě nepozřel nic, ale člověk ze sebe chce mít dobrý pocit. Spal jsem vedle něj v křesle. Ošetřoval jsem mu proleželý, na kusy se rozpadající zadek. Lidské tělo vypadá strašně, když umírá na rakovinu slinivky. Než umřel, byl pořád studený; přikrýval jsem ho těžkou péřovou pokrývkou a obkládal ho zahřívacími láhvemi. Z postele mu čouhala jenom hlava a byla to špičatá hlava lysého ptáčete, které slepé vykukuje z hnízda a čeká na nepřilétající matku. Taky jsem mu četl, ale četl jsem knihy od Flannery O’Connorové, a to teda nejsou veselé příběhy. Stále někdy přemýšlím, jestli jsem tím jeho duši spíš nepřitížil.
K. se mě nikdy nezeptal, jestli to dělat chci (nechtěl jsem) a dodnes vlastně nevím, proč se uchýlil k téhle variantě, když peníze nebyly problém. Mohl tátovi platit 24/7 ošetřovatelku, věděl, že bych jí vytvořil zázemí jako novému členu rodiny, ale neudělal to.
Já všechny své muže miluji velmi oddaně, Eleno. Takže když mi oznámil, že si tatínka bereme domů a budu se o něj starat, ani mě nenapadlo protestovat. Ani pípnout; akorát žaludek jako by mi zasypal hlínou. Vlastně mám pocit, že zatím každý chlap, který mi byl nejbližší, mě vždycky akorát pořádně knockoutoval. Jenže jen pár vyražených zubů láskou neotřese, říkal jsem si.
Pro tchána jsem samozřejmě nebyl žádný cizinec. Měli jsme spolu dobrý vztah, ale i tak bylo na té situaci všechno zrůdné. Měl říkat „Kájo“ a držet svého syna, ale říkal „Jendo, ty jsi tu se mnou zůstal“ a zkřehlou, flekatou ručičkou se mě vděčně pokoušel hladit. Ale pokaždý, když otevřel ty vodnatý oči, se v nich bleskla kapička zklamání, že tam jsem já. Zase mu u postele seděl nesprávnej chlap.
A pak jsem jednou přes ptačí zoban přetáhl peřinu a pak byl pohřeb a všechno se vrátilo tak nějak do normálu, ale tu špičatou tvář jsem viděl pořád. A cítil smrad posraných plen. Není to jako dětský hovínko, víš – když se posere starej, umírající člověk, smrdí to hrozně.
K. truchlil, ale ne dlouho a vyšel z toho vlastně úplně v pohodě. Veď hej, veci sa dejú. Staří rodiče odcházejí. Pár týdnů po pohřbu jsem ho upřímně nenáviděl a ztratil jsem k němu notnou část respektu. Jevil se mi jako bezcitná zrůda. Myslím, že za mou nevěrou s T. stál jen z poloviny sexuální pud – z poloviny to byla potřeba pomstít se K. za martyrium, do kterého mě uvrhl. Udělat na něj prostředníček, taky mu trochu zakroutit nožem v ledvinách. Mnohem snazší však je přiznat, že jsem jenom nevěrník, a ten zbytek zase bezpečně zaklopit pod žulové víko.
Od tý doby je můj život takový kutálení z kopce, pod kterým hoří pruh suché meze. Chvíli se řítím dolů, žaludek skrčenej v krku, pak se na okamžik zaseknu na plochým plácku mezi trsy trávy a tam je mi dobře, protože se zrovna dívám do modrého nebe nad sebou. Ale jak se znovu rozkutálím dolů, ždíme mě to jako buben v pračce. A můj T. je dlažební kostka, která mě v tom bubnu otlouká.
Je to pryč. Odpustil jsem mu, ale nezapomněl. Nedoptávej se mě na detaily. Pořád jsou věci, které mám schované ve své třinácté komůrce (to je podobný blanitý vak, jako mají kapři nebo dorady – v češtině je to el alma – ale tohle mají lidé a ukrývá se tam všechno černé a hlenovité) a nesmějí se zhmotnit na papíře.
J.
PS: Hledám z bubnu cestu ven. A neříkej, že ven vede jen jedna a je zcela nepřehlédnutelná. Není.
Žádné komentáře:
Okomentovat