Popadni a opanuj
Jsem mrtvý. Vznáším se nad svým tělem a lituju nebožáka, který bude uklízet ten svinec; není to nic pohledu lahodícího, ale bylo to nevyhnutelné. Doufám, že mě spálí – pryč s tím, zbavte se konečně té stárnoucí, povadající onuce, ať zbyde jenom popel a prach.
Ještě když jsem mačkal spoušť (pokaždé mě překvapí, jak silný a spolehlivý odpor spoušť na Glocku sedmnáctce klade – inu, už naposledy), bál jsem se nicoty, ale teď vnímám svět v celé jeho šíři, jaksi transcendentní, mnohovrstevnatý a rozptýlený, bariéra atmosféry se nade mnou klene jako zářivá kopule, ale já vím, že mě nemůže zastavit. Jsem přelévavý. Kdybych chtěl, vydám se na jiné světy. To ty jsi o tom vždy mluvil, když jsme leželi sami v postkoitální tmě – tam se vyloupnul malý snící kluk, co přestal mluvit jazykem učence, ale snil srozumitelně: cestovat tak do vesmíru... stanout na Marsu... nebo aspoň na Měsíci... kéž bychom se naučili zakonzervovat tělo, pozastavit tok času... a doletět na Neptun... mimo známou galerii… prozkoumat černé díry. Tak vidíš, ty jsi o tom mluvil, ale já to můžu udělat, protože jsem měl dost odvahy nechat tělo ležet zhroucené čelem k příštímu východu slunce, zády k šípkovému keři, nechat tělo být.
Na výlety do kosmu bude ještě času dost. Opatrně osahávám pozemské možnosti nyní nadpozemské formy. Mrtvá schránka má otevřené oči, ale i jako uniklá duše můžu zatlačit na víčka a zavřít je. Jsou pořád teplá a vláčná. Nakonec si to rozmyslím a zase je otevřu. Jen ať ještě chvíli kouká na krajinu pozdního léta. Pak mě napadne: je možné si někoho propůjčit, obsadit, obsednout, posednout? Odebírám se zjistit to do velkého města.
Osciluju mezi lidmi jako doušek vlažného dechu. Vnímají mě? Občas se někdo ohlédne a překvapeně civí do prázdna, zornice zapulzují vyplavením adrenalinu. Tak tohle ježí chloupky vzadu na krku? Je tohle to známé „sáhla na mě smrt“? Ale já nenesu smrt, nesu nové zážitky (které by s nikým jiným nezažili). Otřu se o tvář. Hladím hebké hlavičky udivených miminek, napudrované tváře mladých dívek; rukou zmateně zvednutou sahají po neexistujícím vlasu. Na tramvajovém ostrůvku hladím kožovitou tvář starého pána. Zamžourá do slunce a usměje se. Nevidí to, ale usmívám se na něj taky. Nevím, kde přesně mám rty, ale přitisknu je na skvrnité čelo. Snad myslí na ženu, která na něj čeká doma v křesle, snad na ženu, která odešla do Nebe bez něj.
Já do Nebe nemířím. Místo toho pátrám po vhodném hostiteli. Co pálí je absence dotyku. Každé gesto ruky prochází skrze mě a s tím se nemůžu smířit. Nerozhoduju se ani vteřinu: bude to žena, bude smyslná, svůdná, výrazná, s pletí letně opálenou, tváří mladistvě zakulacenou a dlouhými nehty. Hlavně musí mít dlouhé nehty.
Jednu takovou najdu na Výtoni, když má zrovna namířeno pod viadukt. Cesta dovnitř vede nozdrami a pak stísněným, horkým, lepkavým prostorem horních cest dýchacích. Není to útulné místo, ale jakmile jsem stahován dolů mechanikou jednoho hutného nádechu, rozpouštím se do okolních tkání a moje bytí najednou naplňuje tvary jako voda novou nádobu.
Už vím, že křičí, když je posednu – příště rovnou přiložím ruku na ústa. Maskuju to násilné uchvácení záchvatem kašle. Pak, když vyjdu ze stínu do slunce, už je vše v pořádku. Prohlížím si své nehty přetřené červenou, perleťovou barvou, lesknou se a házejí divotvorné odrazy. Hezké. Zvyknul bych si tady. Že jsem to pořád já mi upomíná zvonění v uších, které přetrvává od výstřelu a nejspíš nikdy neodezní.
Moje první kroky míří samozřejmě za tebou. Čekám na tebe směrem k Folimance, tam, kde břečťan ovíjí strom. Chci tě hlavně vidět a taky vidět novýma očima – krásnýho, uvolněnýho, sebevědomýho chlapa, co jde s bradou vstříc světu a s rukávy košile ohrnutými. Projdeš kolem mě, ale tak blízko, že mi průvan vyvolaný pohybem tvého těla rozkomíhá kolem kolen šaty.
„Pane, promiňte,“ zastavuju tě a vzápětí zdravím. Beru to jako dobrou hru. Usmíváš se – ještě aby ne. Posedl jsem nejpěknější ženu široko daleko. „Můžu se zeptat, kolik je hodin?“
Odpovíš mi a pokračuju: „Tak to byste mohl mít čas někam mě pozvat.“
Takhle zním já a nemám sebemenší představu, jestli jsou podobně troufalé i ženy. Jenže jsem střelec a v tomhle těle s tenkým zápěstím a odhaleným pruhem kůže nad páskem sukně se cítím dobře.
„Na vás nečeká žádný přítel, slečno?" podivíš se. Tohle ve scénáři nebylo; zpanikařeně zkontroluju prsteníček, vnese to do naší interakce spoustu zmatků. Vzal jsi mi tou otázkou vítr z plachet – ostatně jako jsi to dělal vždycky.
„Protože na mě někdo čeká,“ dodáš diplomaticky a ještě se omluvíš. Korektní za všech situací.
Nevím, jestli mě to těší (ta nečekaná oddanost) nebo rmoutí (chtěl jsem s tebou strávit celé odpoledne a kdoví, snad i zbytek života). Nemůžu tě zadržet a říct „Nechoď! To jsem přece já, J.!“, když vypadám jako neznámá žena, a tak tam jen stojím a dívám se na tvůj pěkný zadek (máš na sobě ty šedivé kalhoty, které už ti jsou malinko moc fest), když odcházíš.
Ze všeho nejvíc ti teď chci říct, miláčku, že nemluvíš pravdu – nikdo na tebe nečeká. Ale byl jsem ohleduplný a doma jsem to neudělal, takže bude možná chvíli trvat, než se tu novinu dozvíš.
Do té doby jsem tě mohl potěšit v tomhle novém těle a nic neprozrazovat.
Asi ještě nejsem připravený, můj první pokus o znovushledání byl strnulý a trapný a taky volání světa je neodolatelné. Nechám tě tu teď chvíli samotného, miláčku. Vydávám se potloukat se (poletovat si, levitovat si, jen tak se vznášet, přeskakovat z těla do těla, vybírat si) a užívat si, ochutnávat cizí cítění a bonboniéru mužů z tmavé i bílé čokolády.
Nejčastěji se stávám ženou, občas si vyberu mladého sportovce na cválajícím koni nebo na skokanském můstku vysoko nad vodní hladinou. Protahuju si atletické tělo a dělám vžžžžuuum šipkou do vody. Proniknu hladinou jako střela a je to úplně opojné a srdce mi poskakuje radostí. Posednu slaného surfaře na mořské vlně, řítím se na chvějícím se prkně závratnou rychlostí a řvu do tříštění vodní pěny.
Vydávám se do Londýna posednout rockovou hvězdu. Chtěl bych odehrát koncert, zažít tu euforii z odevzdaného, pulsujícího publika, ale nemůžu spoléhat jen na svalovou paměť, když neumím hrát na nástroje. Trpělivě čekám a zatím ve své nehmotné podobě poskakuju v pozadí na dunící bláně bubnu. Zpěváka uchvátím cestou do backstage. Sotva do něj vklouznu, cítím to opojné vnitřní chvění, které je jako natankovat plnou – dvě lajničky ze zrcátka. Možná kdybych taky šňupal kokain, nechtělo by se mi umřít, napadá mě. Cítím se skvěle. Cestou do šatny po mně chňapají natažené ruce anonymních holek, které se do zákulisí dostaly ze známostí v klubu. Odlesky rozechvělých očí plných vzrušení a naděje. Prsty stírají mužský pot. Uhýbám těm, které mi sahají na tvář.
Jednu fanynku, tu vyvolenou, zvu na cestu do hotelu. Zbytek kapely se od nás diskrétně odděluje. I v jeho těle pořád toužím hlavně po tobě, miláčku, ale je třeba zachovat tvář, nezneuctít cizí sexualitu, a taky chci ochutnat od všeho trochu, takže mi to nepřekáží.
Jsem trochu nemotorný, když dojde na nakládání s ženským tělem, ale ona mě hladí po vlasech, jako by se jich nemohla nabažit a kňourá „Ohmygod~ ohmygodyes~ yesyesyes~ Iloveitbabe.“ Nevím, jestli to, co dělám, je dobře, jestli jí neubližuju, pohybuju se na ní a nevím, jestli je to moc nebo málo, ale když jste krásná, nespoutaná rockstar, je vám nejspíš všechno opuštěno. Omluvně jí bez ustání líbám prsa a tisknu mezi ně svůj známý obličej.
Pak odtamtud utíkám v panice. Snad jsem ho nedostal do průšvihu. Možná se už zítra bude v The Sun psát psát „J.C. byl nevěrný své partnerce – s fanynkou“ a na Instagramu zase „J.C. neumí šukat! #fuckmen#fuckmisogyny“. Tohle jsem možná přehnal. Opouštím ho na Millenium Bridge. Opírá se o studené kovové zábradlí a zvrací do Temže. Jediné, čím se mu můžu odčinit, je něžně mu vířit kolem tváře a odfoukávat vlasy z trajektorie zvratků.
Obrovská dopravní letadla vidím pod sebou jako ptáky s rozpřaženými křídly. Tady nahoře a v řídkém vzduchu se můžu pohybovat rychle a nespoutaně, neomezen budovami a nárožími, ale trochu mrznu. Dosedám na zem někde na jihu, abych byl chvíli v teple. V Anglii ustavičně pršelo skrze mě, a to je vjem, který mi není zrovna příjemný – asi jako to nepřestávající zvonění v ušních bubíncích, které už nemám. Z výšky nepoznávám kam přesně si plachtím, snad někam na španělské pobřeží, snad někam do Provence. Letecká třída extra ekonomická.
Láká mě hluk mezi frankistickými paneláky. Kluci tam na venkovním hřišti hrají fotbal. Vlétnu do jednoho, zastaví se jako v křeči, ještě ze sebe vyrazí "¡Jodér!" a odplivne si do prachu. To bych já nikdy neudělal, ale tohle je docela odolný rebel. Peru se s ním o tělo, o ovládání svalstva, ale koneckonců oba chceme jedno a to samé: kopat do míče.
Na jižních plážích vklouzávám do žen a rozmařile odkládám podprsenky od bikin. Svléknu jich takhle celou řadu. Muži korzující po pláži si dovolí občas po očku kouknout. Nemáte zač. U stánku pod palmami obsazuju zmrzlinářku a hloučku dětí točím do kournoutů štědré porce.
Dostanu se i do zvířete? V zapadlé ulici zkouším zrzavého kocoura se špičatou hlavou a koulema jako vlašskými ořechy. Vplížím se uchem zamořeným parazity a už čenichám podél plotu. Pachy mi do vlhkého čumáčku vnikají zjitřené a znásobené: cítím snad celé město, každý člověk smrdí jinak a ještě dlouho. Nejsem pes, ale i tak bych vystopoval kohokoliv. Čichám kočky a čichám rybinu. Nevím, jestli je silnější pud rozmnožit se nebo pud žrát. Turisti venku u stolu odhazují odkousnuté ocásky smažených krevetek. Vyhrává krmení. Poprvé v životě jím ze země.
Nasycený cestováním a krásami dalekých krajin a cizích životů se vracím domů. Zase se podívat na tebe. Podívat se, jak si vedeš – nakouknu ti do práce otevřeným oknem a nacházím smutného vdovce. Pohybuješ se městem, pracuješ, ale zkroušený, bez života. Je mi to líto a doufám, že to nebude trvat dlouho. Mohl bych posednout i tebe a zasadit ti do hlavy vysvětlení, ale nijak netoužím nosit tvé tělo. A vlastně se teď cítím celkem bezva, což žijícímu nevysvětlím. Na okamžik, opravdu jen na minutku, ovládnu jednoho z tvých kolegů a zatímco jsi venku na kávě, nechávám ti v na stole vzkaz. Poznáváš mé písmo, ale nechápeš nic víc. Člověk tak vzdělaný a přitom tak přízemní. Otevři svou mysl.
Napsal jsem ti: Viděl jsem tě u kapličky a odmítl jsi mé pozvání. Muž ženu nikdy neodmítá, ty dacane! Příště na stejném místě, ale v červené. Nemysli už na to, co jsi mohl vykonat a nevykonal. Konej ted.
Po prvním posednutí, když jsem ji pustil a zase nechal jít vlastní cestou, jsem ji sledoval až domů. Vím, kde bydlí a přijdu si pro ni znovu. Jako vánek projdu její šatník, počechrám halenky a bavlněné košile a chladivé šifonové sukně. Vyberu tu nejvýraznější červenou, abys mě nemohl přehlédnout, i kdybys to tak plánoval. Před zrcadlem zariskuju s rudou rtěnkou – maluju si rty co nejpečlivěji, ale ruce mám trochu neohrabané. Jemnou motoriku v těchhle zapůjčených tělech nijak zvlášť neovládám.
Zářím na konci ulice. Zdravím tě už z dálky a znovu se ptám na čas, ale ve skutečnosti toužím po tom, abys mi rovnou nabídl rámě a odvedl si mě někam do soukromí, kde si dlouhatánské polibky vyměníme dřív než jména (ostatně já ho znát nepotřebuju).
Sedíme spolu na jedné terase a pijeme – já minerálku, ty gin, bez ledu i bez tonicu. „Já ničemu nerozumím,“ říkáš vytřeštěně – komentuješ možná tohle rande, které jsi neodmítl, možná fakt, jak nečekaně ses stal vdovcem. Ještě pořád vypadáš strhaně, ale neubírá ti to na kráse; jen jsi ještě víc zešedivěl. „Mám pocit, jako bych se snad ocitl v nějaké fikci a autor mě vláčel úplně absurdními kapitolami.“
„Možná to tak je,“ zasměju se, „ale možná je to tím ginem. Na tvrdé pití je docela teplý den.“
Beru tvou ruku do své a líbám ji. Nechávám na ní otisky rtěnky, a to je něco nového, to se mi líbí. Hosté od ostatních stolů na nás vrhají postranní pohledy – asi se nevidí často, aby nějaká žena líbala ruku svého muže, jenže já nejsem ledajaká žena.
Provázím tě pak životem bez ustání a ve vší pestrosti. I když jsem mrtvý, pořád mě máš po svém bokou.
Jsem turistka ztracená uprostřed vsi, zoufale hledající stavení s telefonem a někoho, kdo by si věděl rady s uvařeným motorem. Zvoním u tvé branky. Jsem nová kolegyně hledající kuchyňku. V kuchyňce s tebou neomaleně flirtuju, zatímco kávovar úporně mele zrna. Jsem barman, co ti míchá drink na stesk, extra řízný. Citlivě se ptám, co se ti stalo. Jsem tvoje zpovědnice. Jsem šatnářka, co ti do kapsy kabátu strčí svoje telefonní číslo. Jsem oprsklý opilec, co se tě v metru dotýká jakoby náhodou, ale až moc. Někdy ti pozdě v noci, když už slušní lidé spí, ve své přirozené podobě hrsti vánku, doušku dechu, jen tak čechrám volnou látku trenýrek, poletuju si mezi kůží a bavlnou, laskám teplá varlata jako bych to ve své fyzické podobě dělal olíznutými rty. V ranní trávě jsem zelená sametová housenka, co se ti plíží po nártu nohy. Mám barvu hrášku a na zádech žíhání. Vím, že mě nabereš na prst a chvíli budeš tiše obdivovat.
Začínáš být podezíravý. Doma se prohlížíš v zrcadle, po koupeli nahý, ráno před cestou do práce oblečený, dokonce s kravatou, a neúspěšně dumáš nad tím, co se změnilo. Proč ses najednou stal terčem zájmu tolika neznámých, nepropojených lidí – to ale nevíš, že všichni jsou propojeni mnou, nekonečnou matérií s jedinečným vědomím a jedinečnými touhami Jana Z. Ve všem mám prsty.
Jako duše jsem nenasytný a neunavitelný, nikdy nepotřebuju spát, a tak flirtuju i s jinými muži. Dělám to tak, že v kabelce nosím tabatěrku s cigaretami, ale žádný zapalovač. Nikdo se nezdráhá pomoct. Vždy jsem dobře vycházel i s úplně neznámými lidmi, ale v ženském těle to jde o ještě o tolik snáz. Muži jsou přívětiví, uctiví, snaživí. Když já jsem otevřený a koketní, oni se snaží být přímo světáčtí. Baví mě to. Kladu vějičky a pak je hned odmítám. Líbí se mi jejich zklamání a ještě víc se mi líbí potěšení, které jim půlhodinka strávená se mnou přináší. Když už mi venku na zahrádce připálí cigaretu, dáme si společně espresso. Nebo skleničku. Nechávám se zvát.
V mokrém podloubí se ve větru plácají den staré noviny. Je to nějaký bulvární plátek, ale na titulce tentokrát není žádná tvář, jen obrys tajemné postavy. Občané Prahy si stěžují na zvláštní výpadky paměti, dostává se k nim svědectví o věcech, které prý dělali, ale oni sami to popírají.
Zvědavě šmejdím kolem trafik. Druhý den se o tom píše znovu, ze sociálních sítí téma přejímá i serióznější tisk. Pátrá se po společném viníkovi – co ti lidé jedli, co pili, zda nepožili. Magistrát nechává v konkrétních částech města dělat rozbory pitné vody. A protože prý podivné výpadky paměti postihují jenom ženy (To není pravda! Muži si je možná jen tolik neuvědomují. Nebo si prostě nestěžují), pracuje se i s verzí, že Prahou obchází pachatel (nebo skupina), který jim úmyslně hází něco do pití. Ženy prý mají být na pozoru a střežit si své nápoje.
Musím být opatrnější.
Brzy se mi taky zasteskne po mužském tělu – chci zpátky, chci se vrátit do známých tvarů; močit ve stoje a moct jen tak skočit na venkovní hrazdu a udělat shyb. Pečlivě vybírám kluka. Nesmí být moc starý, ale ani moc mladý. Nejlépe mi bylo za studií, la dolce vita, a tak okouním v chodbách pražských fakult. Musí to být tvůj typ – někdo spíš roztomilý než maskulinně atraktivní, spíš submisivní než průbojný. Nakonec nacházím vhodného hostitele na ÚKARu. K pedagogům se chová uctivě, až úlisně; má světlé vlasy, vysoké tváře a dokonce důlek na bradě. Vlastně vypadá trochu jako moje původní já – asi jsem právě k tomu celou dobu spěl. Doufám, že se ti bude líbit. Je to taky poprvé, co vyrůstám z výšky napoleonské. Pohled na svět ze sto osmdesáti centimetrů je naprosto skvělý.
Jmenuje se Jonáš a bydlí pořád s rodiči. Kristepane. V místnostech visí křížky s Ježíšem. Aha, tak odsud to jméno. Matka je pobožná a zpátečnická; mluví, vystupuje a dokonce vypadá podobně pietně jako zkurvená Jana Jochová, což mě rozdráždí už první večer, který trávím v jeho pokojíku. Neloučím se s ním – tentokrát se nehodlám toulat celonoční Prahou v podobě vánku od Vltavy, ale dělám si pohodlíčko. Zkoumám nové tělo: jeho sílu, ochlupení, reakce na pornografické myšlenky. S erekcí dělám stojku na loktech u zdi a zadýchávám se u toho víc než jako původní J. Šmejdím místností, má tam gramofon a docela velkou sbírku desek. Snad to nebude tak ztracená existence.
Libuju si v provokování své nové matky. Kupuju saténovou košili s fiží pod krkem, švihácká kotníková pérka, domů chodím pozdě, vždyť venku je toho tolik co dělat. Třeba stopovat tebe a stávat se ti důvěrným vjemem všedního dne – tady mě mineš na rohu, tamhle mě postřehneš u výlohy obchodu s kytarami. Ráno si přivstanu, abych stál za tebou ve frontě v tvé oblíbené pekárně, kam si chodíš pro chlebíček se salátem.
U výlohy s hudebními nástroji se potkáváme opakovaně, vytvářím pro tebe déjà vu. Když se to stane už počtvrté, zastavíš se a koukáš na kytary se mnou. Moje zvolená nádoba je schválně oblečená jako já, má na sobě sako a pod sakem tričko s logem nějaké hudební kapely a dokonce kalhoty v barvě hořčice. Víš, že tu barvu miluju. Tváříš se, jako bys viděl ducha. Mám chuť popadnout tě za pačesy, vytahat tě za ně, vytahat tě za uši a zařvat „Opovaž se mě přehlížet, mám dokonce i důlek na bradě!“.
Polkneš, vidím, jak se ti pohne obří ohryzek. Pak se zeptáš (ale do očí se mi nedíváš, díváš se na Gibsona za sklem): „Hraješ?“
Takže si rovnou tykáme.
Potkáváme se tam popáté i pošesté. Tenhle Jonáš byl trefa do černého. Už nevěříš na náhody, zato věříš, že posezení v kvalitním baru přináší slibné začátky. Jednou, dvakrát.
Bereš mě do bytu, který neznám. Je tvůj a je nový? Naléváš mi japonskou whisky. Opíjím se rychle. Radiátory hřejí až příliš a ty mi mi rozepínáš košili. Svlékáš mě. Jdeš na to rychle. Namítám, že jsme ještě pořádně nerandili. Ty na to, jestli vůbec musíme randit. Jsme to já a ty, ale taky ty versus Jonáš, moje duše přebírá pocity nového těla za své – jsem jen vysokoškolský prvák, proti sobě mám hotového, dospělého chlapa, a bojím se. Dynamika mezi námi je jiná. Víc než jindy si uvědomuju, že nejsem jen cílevědomý, otrkaný Jan Z., jsem taky nezkušené tělo, kterému se třesou ruce v klíně. Snažím se to ovládnout, ale nad konci končetin už zase ztrácí moje nehmotná matérie moc. Až tam prostě nedosáhnu.
Prosím tě, ať jsi opatrný. Nevím, jestli byl nejlepší nápad svěřit tuhle nepolíbenou schránku zrovna do tvých rukou, ale už není možné couvnout.
„Prosím, pomalu. Musím tělo vrátit v jednom kuse.“
Zastavíš se a řekneš „Cože?“, a já taky řeknu „Cože?“ a rychle tě chytnu za ptáka, aby nezvadnul, a panikařím.
„Cos to říkal?“ – „Nic jsem neříkal.“ – „Něco jsi říkal.“ – „Že chci mít tělo v jednom kuse,“ zalžu, dívám se ti do očí, snažím se vypadat bezbranně a vystrašeně, ale taky tě chci v sobě. „Šoustej mě,“ zašeptám ti do ucha, protože hraju stydlivého a nemohu to říct nahlas, jako bych to býval řekl jako původní J., „pomalu, prosím.“ (Původní J. by neřekl „pomalu“, řekl by „vymrdej mi mozek z hlavy“, protože tělo původního J. už mělo něco odžito – proto taky muselo jít.)
A tak to děláme; je to šok jako kdysi dávno, ale stejně tak dobré. Křivdil jsem ti, když jsem si myslel, že si na nezkušeného kluka nenajdeš dost trpělivosti.
Říkáš: „Nemám čas věnovat se ti každý den.“ Já vím. Chci tě prostě jen na chvíli vidět; a tak tě doprovázím k tramvaji, tam si stoupáš k zadnímu oknu a já ti ze zastávky mávám, dokud nezmizíš. Chodím s tebou na oběd, někdy kvůli tomu vynechám Jonášovu přednášku Úvod do klasické archeologie. Navštívím tě v našem domku na venkově. Nic moc se tam nezměnilo, dokonce i matrace v naší posteli je proleželá pořád stejně – pamatuje si moje tělo. Jenom moje kytky jsi nechal chcípnout, necito. Posílám ti zprávy z Celetné. Doma si pouštím nahlas hudbu, masturbuju a myslím na tebe, na to, že to tvoje ruka je na mým péru.
U jednoho oběda mi matka spílá: „Co se to s tebou stalo?“ Prý mě takového nezná. Inu, ani já je vlastně neznám. Otec se tváří velmi přísně. Vím, že kvůli mně teď často ponocují – sedí u stolu v jídelně a šeptem se radí, tihle cizí lidé. Vymýšlejí teorie. Někdy z kluka vystupuju ve spánku, vysmeknu se ven mezi zuby, když pootevře ústa a začne tiše chrápat, protáhnu se škvírou mezi zárubněmi a vychutnávám si rozhovory pohoršených rodičů. „Takhle se dřív nechoval“, „Něco se s ním stalo“ a „Vymklo se nám to z rukou“. Slyším, jak jim to v hlavě šrotuje a jak hlučně tikají starožitné hodiny na stěně.
Laboratorní rozbory pitné vody na Praze 2, 8, 9 a 12 dopadly v pořádku. Strašák kontaminovaných drinků už taky přestal městem obcházet.
V neděli s nimi musím do kostela. Mé tělesné schránce je dvacet – pořádky v téhle rodině jsou opravdu zvrácené. Měl bych vyspávat kocovinu a pak nad miskou čínské polévky pátrat v mysli po původu cucfleků. Prohlížím si fotky v rámečcích na nábytku: na jedné stojí Jonáš jako spořádaný hoch v košili zapnuté ke krku a pletené vestě, zasazen mezi rodiči a před olbřímím svatostánkem Páně. Obléknu se do červené a černé, abych aspoň barevnou kombinací připomínal vyobrazení ďáblíka v popkultuře.
V kostele se mluví o naslouchání a odpouštění a bylo by to docela pěkné, kdybych se tu necítil tak stísněně. Jako bych tu byl utemovaný – opustit teď tělo hostitelovo, létal bych v panice, snažil se prorazit pestrobarevné vitráže, omlátil se o smrtelně vážné vypodobeniny svatých. Špatně se mi tu dýchá. Podpatkem boty si v lavici vyklepávám rytmus, který přes zvonění v uších slyším jenom já a drásá mi nervy. Matka ze mě nedokáže spustit oči, podle výrazu ani nevnímá, o čem zrovna mluví kněz. Nenaslouchá, hříšnice jedna.
Po bohoslužbě, když už jsou skoro všichni pryč, mě dotlačí ke zpovědnici. Udělají to téměř násilím, nevím, o co jim jde, ale zavřou mě do té směšné budky, a já vím, že to není kryokomora, ve které mě vystřelí na Mars. Kněz se ptá, jestli mě něco trápí, jestli bych se chtěl s něčím svěřit. Já na to, že se teda vyzpovídám. Nezřetelně vidím, jak pokorně sklání hlavu a nastavuje k přepážce pravé ucho. Říkám mu, že jsem zhřešil, a jak moc jsem zhřešil, svědkem je mi lezavé ticho a studené švestkové dřevo, které nás tam oba uzavírá: ctihodného otce a démona. Líčím knězi, co se mnou dělá první láska, jak mě trýzní: o vroucích citech a taky soužení těla, kterého jsi původcem, co se mnou děláš, jak mě trpělivě učíš strkat si péro při kouření co nejdál do krku a za každé překonání dávivého reflexu mě častuješ hodným klukem.
„Dostanu bonbónek?“ ptám se kněze; přes stěnu ho slyším, jak tachykardicky sípe.
„Vypadni!“ řve na mě nepříčetně. „Ven! Hned! Chceš snad poplivat dům Páně? Chceš ho vidět hořet?!“
Asi bych měl z Jonáše utéct nadobro a být zase duchem přelétavým, ale nechce se mi, když tě mám zrovna tak pěkně zaháčkovanýho. Konečně jsem někde, kde se mi líbí až moc. A ty už nejsi černým vdovcem.
Změna scény. Jedeme na výlet do Říma! Proč ne, říkám si – zase si jednou posadit zadek do letadla a užívat pozemských rozkoší na cestě: nekřesťansky předraženého prosecca, vyhlídkové jízdy do hotelu, procházek zdobnými pasážemi, lelkování před Pantheonem. Z letiště ti Jonášovýma rukama kostrbatě píšu zamilovaný zprávičky. Posílám selfíčko ze záchodů.
Mladý metabolismus mi dovoluje opájet se sladkým vínem a cpát kalorickou pastou. V davech turistů z mnohých koutů světa jsem zase v pokušení stát se nestálým. Nevadilo by mi usadit se tu natrvalo a pak tě nějakou lstí vylákat k velkému stěhování přes půl Evropy. Mohl bych být pracovitou holkou z venkova – krev a mléko a mozolnaté ruce – a společně bysme si koupili malou viničku.
Ve Věčném městě na mě dojem dělá hlavně Svatopetrské náměstí a bazilika. Matička Jochová se dojatě drží za srdce, zmatená a pohnutá ze vší té velikosti, ze vší té krásy, ze všech těch turistů. Najednou k těm dvěma cizím lidem pociťuju krátkou náklonnost a s mladickou průbojností je vedu dál, prorážíme si cestu davem dovnitř, opájet se tím vším: výdutí kopule, bronzovým baldachýnem, živoucí pietou, Sixtinskou kaplí.
„Ty si počínáš, jako bys tu snad už někdy byl,“ ozývá se mi matka za zády podezíravě.
Nepravděpodobný obraz: s hlavami vzhůru obdivujeme Michelangelovy fresky, když se na mě diskrétně vztáhne cizí ruka a oslovení „signore“. Hlídač gestikuluje k malé láhvičce minerálky, kterou drtím loktem. Nic špatného nedělám. Je neoblomný. Táhne mě pryč, vytrvale a nenápadně, s čímž nesouhlasím, já nikam nejdu, ale on pořád říká „signore“ a mává na mě volnou rukou, jakože za mnou a bez odmlouvání, vyvede mě až na schodiště mířící ke kapli a tam se naproti otevřou nenápadné dveře a schvátí mě dva páry rukou. Kolem je tolik lidí, že jedné mizející figurky si samozřejmě nikdo nevšimne. Jak říkám, nepravděpodobný obraz. Jako z nějakýho filmu.
Chystají se mě skřípnout. Objevuje se Jonášova matka, Jonášův otec, bázlivé výrazy, ale nepřekvapené, účastné, vedou mě hlídači, ale přidávají se postavy v hábitech. Pochodujeme někam do útrob budov, velmi rychle. Tuším, že od slavné baziliky se už jen vzdalujeme. Čeká nás snad naléhavá schůzka s papežem?
„Jonášku, oni ti pomůžou,“ vysvětluje matka, zatímco ostatní mluví italsky, anglicky (ale tak, že tomu nerozumím) a někdo ustavičně drmolí latinské verše. Úplné šílenství. Táhnou mě za ruce jako vola na porážku, v čele biskup pověřený exorcismem. Ve vzduchu před námi maluje vztyčeným prsteníkem kříže.
„Jonášku, jestli tam jsi,“ pokračuje, „vyženou z tebe to, co tě posedlo.“
V nečekaně malé komůrce připravené krucifixy, bible a kadidelnice. Jméno Ježíšovo poletuje všude kolem mě. Obklíčí mě lidé v ceremoniálních hávech a ta strigga, co si říká moje matka, usedavě pláče. Biskup vykřikuje něco v latině. Prý jsem posedlý! Prý ze mě dostanou démona! No dobře, trošičku pravdu mají – ale takové haló kvůli mně dělat nemuseli. Že to dotáhnu až do Vatikánu, to jsem opravdu v plánu neměl. Chtěl jsem prostě jen tělo 2.0. Tohle pokračování hodnotím tři z deseti! Aspoň se odehrává v pěkných kulisách.
Ve chvíli, kdy mě koženými řemeny připoutají k bytelné židli a začnou mě stříkat svěcenou vodou (ale vlastně to klidně může být i minerálka Perrier), se ze mě sice nekouří, ale dojde mi, že jsem celou tuhle trachtaci asi trochu přehnal. Nastává čas zdrhnout dřív, než mě titulují démonem. Nejsem žádný démon, zlý duch – vždyť já se chtěl jen bavit! Všichni to vzali nějak moc vážně.
Opouštím jeho tělo sice nerad, ale s oroseným výdechem, a zase jako neposedný obláček hledám nejbližší škvíru. Za sebou slyším zmateného Jonáše a je mi ho vlastně trochu líto – kdybych nebyl jen studený průvan, asi bych zrudnul studem.
Prahy ve Vatikánu nedoléhají nijak řádně a tak jsem brzy venku, motám se ještě drahnou chvíli bludištěm, ale pak frnknu prvním otevřeným oknem ven, zase šťastný, protože v těch svatých komorách bylo lezavo jako v celách, nechávám celý ten svízel za sebou, usedám na Piazza di Spagna, škodolibě rozeženu obří hejno holubů, přeletím opodál, smočím si šosy ve Fontana di Trevi a pokračuju nahoru do prvních mraků. Tam mě větrné víry mířící sem z Alp trochu proklepnou, prohází, profackují a zchladí, a doufejme i vyženou tyhle pitomý nápady z neexistující hlavy.
⛧
Milý neexistující čtenáři, který jsi došel až sem. Tohle jsem psal na jedno konkrétní zadání, a sice „Výměna těl“, které je navíc součástí akce Klišé binga. Měl jsem to psát cíleně jako klišé nebo naopak tak, aby to klišé nebylo? Co je tady vlastně jádrem pudla? Nevím, ale dělám si co chci. Na mém blogu píšu proto, abych se bavil nebo sobě ulevil. A u téhle povídky jsem se bavil skvostně. Já jsem totiž přesně ten typ člověka, co se směje vlastním vtipům (když se jim nesměje nikdo jiný).
Žádné komentáře:
Okomentovat