Hurt/comfort. Pro jistotu ten pojem googlím, následně na stránce Fanpolis čtu (a nejsem jediný – je to v Trending Pages) definici:
Hurt/comfort je specifický žánr především fanfikční tvorby. Jeho název sestává ze dvou anglických slov - hurt (bolest, poranění) a comfort (útěcha, pohodlí). V záhlaví či shrnutí fanfikcí se používá také zkrácená podoba H/C či dokonce H/c, chce-li autor naznačit, že zraňovací partie bude převládat.
Jedná se o fanfikce, jejichž zápletka následuje dějovou linku, v níž je jedna z postav zraněna či je jí nějak ublíženo (ať už fyzicky nebo psychicky) a druhá se o ni stará a poskytuje jí útěchu. Obvykle tato zápletka vede k rozvinutí milostného vztahu. (...)
Hurt/comfort je specifický žánr především fanfikční tvorby. Jeho název sestává ze dvou anglických slov - hurt (bolest, poranění) a comfort (útěcha, pohodlí). V záhlaví či shrnutí fanfikcí se používá také zkrácená podoba H/C či dokonce H/c, chce-li autor naznačit, že zraňovací partie bude převládat.
Jedná se o fanfikce, jejichž zápletka následuje dějovou linku, v níž je jedna z postav zraněna či je jí nějak ublíženo (ať už fyzicky nebo psychicky) a druhá se o ni stará a poskytuje jí útěchu. Obvykle tato zápletka vede k rozvinutí milostného vztahu. (...)
Tak tedy:
Tahle kapitola se odehrává na pláži. Možná je to větrná pláž podél Tarify, možná Venice Beach plná odpadků nebo třeba italské lido někde pod Benátkami. Na tom nezáleží.
Sedím na horké duně a sleduju, jak mi z řezu na plosce nohy vytéká krev. Palci jí vymačkávám víc, abych z rány vyplavil jemný písek. „Nebolí to?“ ptáš se, ale já nevím, co odpovědět. Zaplavuje mě jen pocit a cítit je dobré. Bolest spojená s pohledem na nekonečný horizont Pacifiku (nebo možná Gibraltarského průlivu nebo možná Jaderského moře) není bolest špatná, je to bolest, která do nervových receptorů a mozku ukládá jedinečné vzpomínky a o těch teď můžu psát. Vzpomínky na pableskující vodní plochu a tebe, starostlivě přešlapujícího kolem mě. V tvých očích tyhle pochyby: přeskočilo mu? jdou na něj mdloby? můžu nějak pomoct?
Dvě ženy, procházející kolem, sledují loužičku krve v písku, jako bych tam zanechával kontaminovaný materiál. Jedna se tváří štítivě. Nemůže se mě to dotknout – nebyla by to první žena, která dává najevo, že jí moje krev nahání strach.
Z baru na dohled přinášíš kelímek tekutiny, vítězoslavně. Je to vodka, dokonce s ledem. Sehnal jsi epesní dezinfekci. Poliju si s ní ránu (tohle je ten hurt?) a zbytek na slunci vypijeme (tohle je ten comfort?).
„Radši se obuj,“ radíš mi. Koukáme na boty, které jsem upustil do písku. Jsou to jenom korkové pantofle. Začneš si rozvazovat tkaničky na svých botaskách. „Stejně je máš plný písku,“ odmítnu a oba víme, že mám pravdu. Toho gesta si každopádně cením.
„Tak mi vlez na záda.“ Nastavuješ mi hřbet. Když se na tebe vyškrábu a ty mě vepředu chytneš pod koleny, uděláš hrrmpff jako dobře naložená mula.
Do ruky bereš ještě i rozbitou láhev, na kterou jsem šlápl. Skrytá v písku tam možná čekala na někoho, kdo ji objeví, vyleští a vyvolá džina. I když je to jen láhev od piva.
Tak tedy vyvolávám svou krví džina. Džine, tohle jsou má tři přání: chci být dorianovsky mladý, ale bez toho zahnívajícího plátna, chci se stát se kometou C/2023 A3 a prolétat si hvězdokupami, chci aby mi T. bolístku pofoukal.
Pak se narovnáš a statečně vykročíš kupředu, písek se pod každým krokem otevírá a propadá, jako by nás chtěl vtáhnout a pozřít. Jako Atreje a Artaxe. Brzy ti po zádech stékají potoky potu. Tohle je ten hurt. Vznášet se nad zemí a držet se tě kolem krku je příjemně potěšující, vrací mě to do dětství. Zataháním za ucho bych ti mohl určovat směr. Tohle je ten comfort.
Když mě na nejbližším chodníku spustíš zase na zem, tričko mám na břiše od tvého potu úplně mokré. V plážovém baru už nás vyhlížejí – takhle dopoledne tam není moc rušno a personál je rád za trochu vzrušení. Přátelský majitel má pro mě připravený balíček první pomoci – podává mi hrst čistých ubrousků a svitek leukoplasti. Mám teorii: tam, kde lidé vstřebávají dostatek slunce a denního světla, je mnohem příjemnější společně obývat jeden svět.
Ptá se, jestli jsme tu autem, říkáme že ne. Než nás nechá odejít, nalije nám šťopičku bylinného likéru na cestu, na posilněnou, na účet podniku. To znamená, že sem budeme muset přijít popít, jen co se mi rozříznutá noha trochu zatáhne. Pití je palčivé a v ocásku trochu sladké. Šklebíš se, protože chutná trochu jako becherovka a ty nenávidíš becherovku. Hurt a taky comfort, protože v žaludku přeci jen příjemně zahřeje.
Doma ránu znovu otevírám a vyplachuju čůrkem zrzavé dezinfekce. Zkoumám ji špičkou prstu, dokud mě u toho nenachytáš – chtěl jsem vědět, jestli nehet narazí až na kost.
„Co to děláš?“ děsíš se.
Vysvětluju, že dezinfekce by se měla dostat dovnitř.
„To není pravda. Na vyčištění by úplně měla stačit voda a pak to hlavně nechat být.“ Po chvíli: „Měl bys jet na chirurgii.“ Radíš dobře, ale odmítám; zahojí se to i bez šití. Klidně dokážu pár dní jen tak lelkovat na naší terase s nohama nahoře.
Odpoledne trávíme v posteli, protože když je venku velké vedro, siesta se prostě dodržovat musí. Čtu si James Tiptree Jr. a jsem zabraný povídky, kde posádku kosmického plavidla tvoří klonované ženy. Přikládáš si mojí nohu na ústa, symbolicky pusinkuješ bílý čtverec gázy. Comfort. Druhou nohu ti pokládám do klína a načechrávám látku bavlněných trenýrek. Hladíš mi lýtko, je to příjemné, v chodidle mi tupě tepe, ale i to je vlastně příjemné, když mi chladivě foukáš mezi prsty. Comfort, comfort, comfort.
Tahle kapitola se odehrává na pláži. Možná je to větrná pláž podél Tarify, možná Venice Beach plná odpadků nebo třeba italské lido někde pod Benátkami. Na tom nezáleží.
Sedím na horké duně a sleduju, jak mi z řezu na plosce nohy vytéká krev. Palci jí vymačkávám víc, abych z rány vyplavil jemný písek. „Nebolí to?“ ptáš se, ale já nevím, co odpovědět. Zaplavuje mě jen pocit a cítit je dobré. Bolest spojená s pohledem na nekonečný horizont Pacifiku (nebo možná Gibraltarského průlivu nebo možná Jaderského moře) není bolest špatná, je to bolest, která do nervových receptorů a mozku ukládá jedinečné vzpomínky a o těch teď můžu psát. Vzpomínky na pableskující vodní plochu a tebe, starostlivě přešlapujícího kolem mě. V tvých očích tyhle pochyby: přeskočilo mu? jdou na něj mdloby? můžu nějak pomoct?
Dvě ženy, procházející kolem, sledují loužičku krve v písku, jako bych tam zanechával kontaminovaný materiál. Jedna se tváří štítivě. Nemůže se mě to dotknout – nebyla by to první žena, která dává najevo, že jí moje krev nahání strach.
Z baru na dohled přinášíš kelímek tekutiny, vítězoslavně. Je to vodka, dokonce s ledem. Sehnal jsi epesní dezinfekci. Poliju si s ní ránu (tohle je ten hurt?) a zbytek na slunci vypijeme (tohle je ten comfort?).
„Radši se obuj,“ radíš mi. Koukáme na boty, které jsem upustil do písku. Jsou to jenom korkové pantofle. Začneš si rozvazovat tkaničky na svých botaskách. „Stejně je máš plný písku,“ odmítnu a oba víme, že mám pravdu. Toho gesta si každopádně cením.
„Tak mi vlez na záda.“ Nastavuješ mi hřbet. Když se na tebe vyškrábu a ty mě vepředu chytneš pod koleny, uděláš hrrmpff jako dobře naložená mula.
Do ruky bereš ještě i rozbitou láhev, na kterou jsem šlápl. Skrytá v písku tam možná čekala na někoho, kdo ji objeví, vyleští a vyvolá džina. I když je to jen láhev od piva.
Tak tedy vyvolávám svou krví džina. Džine, tohle jsou má tři přání: chci být dorianovsky mladý, ale bez toho zahnívajícího plátna, chci se stát se kometou C/2023 A3 a prolétat si hvězdokupami, chci aby mi T. bolístku pofoukal.
Pak se narovnáš a statečně vykročíš kupředu, písek se pod každým krokem otevírá a propadá, jako by nás chtěl vtáhnout a pozřít. Jako Atreje a Artaxe. Brzy ti po zádech stékají potoky potu. Tohle je ten hurt. Vznášet se nad zemí a držet se tě kolem krku je příjemně potěšující, vrací mě to do dětství. Zataháním za ucho bych ti mohl určovat směr. Tohle je ten comfort.
Když mě na nejbližším chodníku spustíš zase na zem, tričko mám na břiše od tvého potu úplně mokré. V plážovém baru už nás vyhlížejí – takhle dopoledne tam není moc rušno a personál je rád za trochu vzrušení. Přátelský majitel má pro mě připravený balíček první pomoci – podává mi hrst čistých ubrousků a svitek leukoplasti. Mám teorii: tam, kde lidé vstřebávají dostatek slunce a denního světla, je mnohem příjemnější společně obývat jeden svět.
Ptá se, jestli jsme tu autem, říkáme že ne. Než nás nechá odejít, nalije nám šťopičku bylinného likéru na cestu, na posilněnou, na účet podniku. To znamená, že sem budeme muset přijít popít, jen co se mi rozříznutá noha trochu zatáhne. Pití je palčivé a v ocásku trochu sladké. Šklebíš se, protože chutná trochu jako becherovka a ty nenávidíš becherovku. Hurt a taky comfort, protože v žaludku přeci jen příjemně zahřeje.
Doma ránu znovu otevírám a vyplachuju čůrkem zrzavé dezinfekce. Zkoumám ji špičkou prstu, dokud mě u toho nenachytáš – chtěl jsem vědět, jestli nehet narazí až na kost.
„Co to děláš?“ děsíš se.
Vysvětluju, že dezinfekce by se měla dostat dovnitř.
„To není pravda. Na vyčištění by úplně měla stačit voda a pak to hlavně nechat být.“ Po chvíli: „Měl bys jet na chirurgii.“ Radíš dobře, ale odmítám; zahojí se to i bez šití. Klidně dokážu pár dní jen tak lelkovat na naší terase s nohama nahoře.
Odpoledne trávíme v posteli, protože když je venku velké vedro, siesta se prostě dodržovat musí. Čtu si James Tiptree Jr. a jsem zabraný povídky, kde posádku kosmického plavidla tvoří klonované ženy. Přikládáš si mojí nohu na ústa, symbolicky pusinkuješ bílý čtverec gázy. Comfort. Druhou nohu ti pokládám do klína a načechrávám látku bavlněných trenýrek. Hladíš mi lýtko, je to příjemné, v chodidle mi tupě tepe, ale i to je vlastně příjemné, když mi chladivě foukáš mezi prsty. Comfort, comfort, comfort.
Žádné komentáře:
Okomentovat