Žena: Barvy, plumérie a tuberóza

Pasadena je město jako mřížka. Po mřížce se jako hrací figurka posouvá žena. Je to pořád jedna a ta samá, ale mění barvy – jednou prochází pod našimi okny celá v zářivě modré, jindy je rudá jako plamen běsnící neúnavně ve vyschlé stepi. Někdy ji potkáváme v blízkosti kampusu – je fialová, žlutá, zelená jako lesní mech po vydatných deštích. Vlasy nosí rozpuštěné a nenávidím ji za to. Stačí si představit, jak hebce se asi obtáčejí kolem prstů, jak se pod jejich tíhou sladce potí na předlouhé, opálené šíji, s jakým zalíbením bys tu vlhkou šíji líbal.

Pokaždé se za ní otočíš; já ti tisknu dlaň a větřím pachovou stopu, která se za ní táhne jako stuha. Vůni znám a nedává mi spát, že ji nedokážu pojmenovat; proslídím na ten popud nejbližší parfumerii jako ohař a nacházím. Je to Narciso Rodriguez. Barvy: růžová a černá. Plumérie a tuberóza v hlavě.
Znovu ji potkáváme na odpolední kávě v centru města: sedí bokem od nás a prohlížet si ji můžeme oba. Kolem úst a očí už má pár vrásek, studentka to tedy není, ale určitě je místní – kůže nese patinu celoročního opálení. Sedí rovně a pevně; sjíždí snad pravidelně dolů k severním plážím Los Angeles a utužuje svalstvo na surfovacím prkně?
Nevšímá si tě, samozřejmě, ale ty z ní nemůžeš spustit oči. Dokonce si kávou pobryndáš košili a já se musím natáhnout a palcem setřít kapku kávy z tvé vystouplé brady. Překládám: spíš se ti tím dloubnutím snažím smáznout z tváře ten debilní, nepřítomný a mně neznámý úsměv. Jako bys byl tělem usazený proti mě, ale myslí mezi jejíma nohama. Je tohle úsměv, který patří ženskému klínu? A proč se takhle přiblble (přiblble láskou) nikdy neusmíváš na mě?
Hýbeš chřípím, já hýbu chřípím, oba to cítíme. Plumérie a tuberóza.
Do bytu, kterému dočasně říkáme domov, tě nechám jít samotného. Šlapeš to pěšky, člověk přece musí mít co nejvíc přirozeného pohybu, říkáš. Překládám pro sebe: přirozeného pohybu třeba v misionářské poloze, že?
Mířím znovu do parfumerie a už vím, po čem se dívat. Flakón je růžový a černý. Tu vůni kupuji.
Večer ke mně čicháš. Říkáš, že zajímavě voním, přímo před zápěstím však cukneš. Ve vzorci je něco špatně, a to špatně je plumérie a tuberóza tam, kde očekáváš vůni kouře a vetiveru. Ta vůně je na mě zcela nevhodná, připadám si jako stará madame s tlustým nátěrem šupinatějící rtěnky, ale vidím, jak ti v hlavě něco šrotuje. Rozepneš si poklopec (bzzrrm, rajská hudba) a přitáhneš si moji voňavou ruku do teplíčka vevnitř.
Nikdy bych si nepomyslel, že budu vlastnit dámský parfém – a přece! Tak vidíš, co kvůli tobě dělám. Jak se kvůli tobě ponižuju.

Vyznání lásky (DMD 2024)

Protože letos jsem toho při DMD měl mnoho na srdci a na pár témat napsal rovnou dvě drabble. A taky prej je autofikce nejnovější trend; kdo bych byl já, abych se nepřidal. 

Pozdrav slunci
Téma: Zúčtujem spolu

Obraz v zrcadle. Vidím: tělo, které obývám, plíživě chřadnoucí, povolující, podvolující se rokům, tělo, které se kdysi mělo z chlapeckého změnit v mužné a v tu chvíli zradilo. Tenké paže, kulatá ramena nejslabšího článku smečky.
Když sleduju tebe, jak si příliš dlouho piluješ čerstvě zastřižené nehty, říkám ti: nech už toho, hnusí se mi jakákoli zženštilost, hnusí!
A pramení to ze mě. Androgynní kluci jsou hezcí možná dokud jsou mladí. Bowie byl jenom jeden. Stárnu jako mlíko.
Zúčtujeme spolu, slibuju tělu, když běžím osmý kilometr. Skoncuju s tebou, vyhrožuju při pozdravu slunci a táhlými pohyby napínám svaly na hranici utrpení.


Grindr natahuje chapadla
Téma: Nejistá konstanta moderní doby

Vymoženosti doby, digitální chapadla prohmatávají okolí. Fit_kluk_33 vzdálený 5 km. Josef 2 km. Husky jen 280 m. Když je to Husky, bude aspoň huňatej? Jestli jo, tak bych mu napsal.
Oddávám se Grindr seanci zase po letech, fotku tváře si tam dám snad na minutu. Udělá to frrr, ta letka jestřábů.

čua, já vers top 17cm
a ty???

Druhý pošle jen emoji. Líže broskev.

prijedes ke mne a nastavis mi hubu, přichází holé sdělení.

Prostě Grindr. Romantika zaručena.
Fotku zase vymažu a otevřu profil Huskyho. Vzdálen 12 km. Utekl, pes jeden toulavá. Stejně určitě není huňatej. Na seznamkách všichni lžou.


Noc tříkrálová
Téma: Velký flám
(double drabble)

Flám tak poctivej, že si nepamatuju nic. Ale protože se znám, odhaduju, že se to mohlo odehrát nějak takhle: všichni na tom večírku jsou mi cizí, ale nevadí mi to, protože pozorovat tě ve společnosti je dar, ze kterého zálibně stahuju stuhu. Diskutuje se rozpínavost vesmíru. Pijeme tequilu dovezenou jedním archeologem z Mexika. Jsi nejkrásnější chlap, co kdy mluvil o bílých trpaslících. Kouří se mezi knihovnami a trámovím – tabák, tráva i šalvěj divotvorná. Odcházíme až když je zcela nedýchatelno. Vzduch venku studí a chutná jako laskonky. Praha tříkrálová je podivně liduprázdná. Na ulici tě prosím, ať mě někam zatáhneš a vymrdáš. Chci mít kalhoty jen tak cudně pod zadkem a na tváři fasádu. Snažíš se mě vést dál, ale ponoukám tě do temnot. Stejně už jsem ti rozbil rodinu, a sobě taky, tak co sejde na troše veřejných něžností. Z okna nad hlavou na nás vykukuje Dionýsos, nebo možná jen nespavý dědek. Má kudrnatý vous. Kdybys ty měl vous, tahal bych tě za něj, dokud bys nesplnil mé přání. Takhle táhneš ty mě – do taxíku, srabe.
Noční spánek cizeluje amnézii. Nevím, jak jsme se dostali domů, ale spalo se mi blaze. Probudím se odpoledne, znovuzrozený. Takhle se pozná dobré pití.


Prstýnek
Téma: Bezpečné známosti

Náš příběh začíná v klášteře, domě božím.
Poprvé tě spatřím vzhlížet k nástropním malbám Stevensovým. Stejně, jako cherubové nade mnou, mám nebe na dosah; nemůžu z tebe spustit oči.
Vypadá takhle láska na první pohled?
Obhlížím pěkné paže, ohryzek tvaru Araratu, modrou bradu. Pošilhávám po poklopci a snažím se poznat, na jakou stranu ho nosíš.
A ty si občas všimneš a usměješ se – tak jako blahosklonně.
Vypadá takhle láska opětovaná?
Taky si dáš stejné pití jako já.
Všechno je boží znamení, boží záměr.
A když má chlap na ruce prstýnek, bude to s ním přece bezpečný, bezbolestný, počestný úlet. Ne?


Hoďte je do Kombajnu
Téma: Podvodník - postavy ze obrázku (ze zadaného obrázky jsem vybral a vepsal: dvojčata, sniper, principál, ďábel, čarovná kráva)

Tvoříme frontu, přede mnou albínská dvojčata, za mnou izraelský sniper. Ke krvácejícímu uchu si tisknu kapesníček.
„V Nebi je plno!“ řve na nás svatý Petr. Oblečený je jako principál. „Od roku 2021 nepřijímáme!“
Na pořádek dohlíží Ďábel.
„Můžu aspoň do Pekla?“ vyzvídám. Čerty si představuju jako chlupaté chlapy v kůži, a to mi přijde docela dobré.
„Ne! Ani Peklo nebere!“
Vysvětluju, že jsem nevěrník, podvodník, oddával jsem se sodomii, Ďábel vrtí hlavou, tak přisazuju: nechráněné!
Přece nezůstanu v limbu.
„Hoďte je do Kombajnu. A tohohle teda něčím potrestejte.“

Otevírám oči. Doufám, že budu nádhernou ženou, ale srst mám fialovou.
Zabučím.


Prostý pití
Téma: Protřepat, nemíchat

Učíš mě, jak si mícháš gin s tonicem. Plátek dobré letní okurky, větvičku rozmarýnu, dvě kostky ledu. Říkáš, že máš rád prostý pití. A ty? ptáš se hned na to.
Myslím na slaný klaret rosící tvou kůži po dlouhém běhu; na kanoucí slinu, kterou při milování stáčíš přímo do mých lačnících úst; na vlažnou vodu, co po sobě necháš ve vaně po koupeli a vysrkal bych ji do poslední kapky; na semeno v barvě měsíčního svitu, co na něj čekám jako pes s vyplazeným jazykem.
Nic z toho neprovázejí složité instrukce jako vychladit, nemíchat, protřepat.
Taky prostý pití, krčím rameny.


Patříme sobě
Téma: Zde leží počátek všeho

A zde, v této cele dříve mnišské, je počátek všeho, počátek rozkladu (teď už J. & K. nedají vzorem, jako to dělávali – pohleďte na příkladné homosexuály, vzali se a jsou svoji XX let) i šílené lásky, v malé komůrce se spáříme jako dva psi, ani to nebylo složité, já prostě odhadnu chlapa, také z našich těl se páří jako z lesů, když mycélium pracuje, aby na svět vystrčilo hlavičky hub, tvůj penis je v mé ruce stejně tak hebký jako ten klobouček hříbku, je to zkrátka znamení, srůstá s mými čarami života, ale i do mě zapouští hnilobu, patříme (k) sobě.


Pohádka erbenovská
Téma: Jsi-li sobec, opusť obec!
(double drabble)

Tohle je pohádka erbenovská, bez dobrého konce.
„Kdo jsou J. & K.?“ ptá se dítě pokrokových rodičů.
„To jsou princové, co se měli moc rádi,“ odpovídají pokrokoví rodiče. „Tak rádi, že se dokonce vzali.“ Nepřipouští, že si dětská mysl chce představovat princeznu prostě jen kvůli nadýchaným šatům. Ne, zlatíčko, takhle je to lepší, protože nepřející lidé potřebují vidět, že láska vzkvétá i jim navzdory, že jsme v nové době, kde už duha neznačí Noemu konec pohromy. Dítě nerozumí, ale pokrokoví rodiče se chvějí štěstím. Princové J. & K., vzorně oddáni (registrováni), v dobrém a ve zlém (dokud je chtíč nerozdělí), radost pohledět.

Už nejsem princem, manželem, už mě ani pokrokoví rodiče nedávají za vzor; nevěra mě o postavení připravila, a tak ze mě zase zbyl prostě jen teplouš, navíc teplouš penetrovaný, tedy ten špatný, ten, který nesmí darovat krev, ten, na kterého se logicky díváme skrz prsty, protože ten druhý, ten penetrující, si alespoň zachoval přirozenou, obdivovanou sexuální roli muže-dobyvatele (ale dobytek je i tak, míní lid).
Nedá se nic dělat, mé libůstky mi od huby neutrhnete, a proto opouštím toto mýtické místo, tento piedestal uplácaný z mrvy, bylo mi s vámi blaze; neohlédnu se, ale na špičky bot se také nedívám.


Obří pomeranč
Téma: Gumička na poušti

Proháníme se létem. Bezstarostná jízda, to nám jde dobře. Bojím se návratu domů, ke každodennosti. To nám naopak moc nejde.
Zastavíme na docela vyprázdněném odpočívadle.
U špičky conversek mi leží použitý kondom. Rozhrnu písek, je jich tam víc. Celé pohřebiště potenciálu života.
„Proč zrovna tady šuká tolik lidí?“ podivuju se.
Pokrčíš rameny. Pohodíš hlavou. Vím, co to znamená – pojďme si taky šoupnout. Dal bych si, ale do Texasu cesta daleká, spousta hodin prosezených v autě, a to se mi moc nepozdává.
Podívám se nahoru. Do červeného, jako lopatkou odseknutého kaňonu zapadá slunce a má podobu obřího pomeranče.
Tak už vím.


Je pátek večer
Téma: Srdce je párový orgán
(double drabble)

Je pátek. Povaluju se na pohovce v dobrém rozmaru, usrkávám ze sklenice vína a z ruličky jointa, a dívám se, jak cvičíš v domácích podmínkách. Mám chuť vstát a přivonět si mokrého podpaží, ale jsem na to příliš líný. Za chvíli možná dokonce začnu mňoukat.
Myslím na to, že mám vedle sebe spíš spolubydlícího než partnera, že mě ve skutečnosti nemiluješ, a proto naplňuju éter blábolením, jako to dělám vždycky, když tě mám na dosah a přece daleko.
„Myslíš, že se dá umřít na zlomené srdce?“
Něco funíš na trenažeru a pořád vesluješ jako zběsilý. Rád se na tebe dívám, ale nebaví mě, že se se mnou nebavíš. To srdce se asi láme mně.
„Přestaň už. Stačí. Už konečně docvič a pojď ke mně.“
Prý ještě pár temp.
„Pojď, nebo se přesunu do postele a budu si představovat, že mě tam ze tmy přepadává Pavel Batěk.“
„Já myslel,“ supíš, „že miluješ mě.“ Pár desítek temp.
„Miluju tebe i Pavla Baťka.“
„No, ale místo je jenom pro jednoho.“
To rozhodně odmítnu. „Moje srdce je široké. Pojmul bych vás oba.“ (Jednoho do zadku, druhého do pusy.)
Trénink je ukončen. Já vždy dosáhnu svého. Nahneš se nade mne jako uřícené zvíře a vezmeš mi jointa z prstů. Potáhneš a rozkašleš se, ještě pořád udýchaný. Ach, ty čerstvý padesátníku, kapacita plic už ti nestačí na cvičení a neřest. Snad tě nebudu muset křísit.
Svalíš se na mě a zamkneš mě v objetí. Cítím ho, jak mi buší do boku, je to trdum, trdum, trdum koně řítícího se po dostihovém závodišti. Hladím tě po vlhkém čele tam, kde kratičké vlasy ustupují zubu času.
Promiň mi, že jsem se před pár řádky tak rouhal. Nejsi pouhý spolubydlící a křísil bych tě tím nejpoctivějším dýcháním z úst do úst.
Je pátek večer a chci prostě jenom milovat.


Sviniar
Téma: Při plném vědomí

Sedím v portugalském kostelíku a chystám se mluvit s Bohem. Ne, nepil jsem.
Před kazatelnou šůruje babka, jinak je tu prázdno.
Šeptám Bohovi do ucha, jak tě miluju (strašně). Je mi zase dvacet – ne zase, pořád! - a zamilovanost se mnou mlátí ode zdi ke zdi. Dokonce i ta madona ve výklenku začne ronit krvavé slzy, jak je jí ze mě trapno. Ne, neblouzním.
Přidávám: o tom, jak víc dávám, než dostávám, jak hranice mého konsentu napínáš až k prasknutí, o slzách spolykaných polštářem.
Babka se narovná od ždímání hadru. „To naozaj vyzerá na riadného sviniara.“
Podíváme se na sebe, není mi do smíchu; ale slovenská uklízečka má hned oči jen pro krvácející madonu. S řevem vyrazí ven, za světlem.
Konečně jsme tu sami, Bože.
Začnu nanovo.


Dehtem život nezplodíš
Téma: Biootec

To, co píšu, jsou drabbles hanby. Protékají mnou dva prameny: dehet a smola. Komory srdce je pumpují tu do mozku, tu do údů, tu ústy ven: každopádně dobrého ze mě nevychází nic.
Zas a znovu se vrací jedna biologická potřeba.
Chtěl bych být táta, ale dehtem život nezplodíš.
Chtěl bych být táta, ale tátové dávají a chrání. Do mě se jenom odkládá.
Mezi dětnými přáteli stojím v koutě; to (z)dravá příroda třídí zrno od plev – dvě ruce, dvě nohy – přestože jsem obyčejný člověk a excentrickou schopnost mořského koníka nemám.
Mám alespoň zbraň, kterou bych mohl čistit, kdyby se mi zachtělo?


Je na Marsu život?
Téma: ...a zbytek je historie

Texasem projíždíme v napětí, dlouhá cesta v nás do varu uvádí věci, které měly zůstat spát.
Ale na konci naší pouti tě vidím šťastného. Pod vějířky vrásek dočista tvář malýho kluka. Natahuješ ruku. Rakety! Jsou skoro na dosah, buclaté kolosy.
Vítr na Boca Chica vane od jihovýchodu.
Myslíš na nekonečno, nezměrnou ledovou černotu, tenata rovnic, číselné vyjádření tlaku a teploty, když startovací plochu drtí zažehnutý pohon Super Heavy.
Když tě vidím takhle, hádky jsou nepodstatné, spálené ve splodiny, úplná historie.
Myslíš na Mars.
A já se ptám (známá melodie): je na Marsu život?
A vzal bys mě tam s sebou?

Sladkému sladké (DMD 2024)

Drabbles napsaná pro Duben měsíc drabble 2024 i se zadanými tématy. 

No. 1 Party Anthem

 >> písnička <<
jampadampadam
ke čtení je vhodno poslouchat 

18+

No. 1 Party Anthem

Poprvé tu písničku slyšíme, když tančíme tělo na tělo na svatbě mých přátel. Jsou to vzácné chvíle, ale když mě doprovázíš do společnosti – do mé společnosti – jsem na vrcholu blaha. Vodím si tě dokola a předvádím jako vzácnou trofej – hlavu chiméry, roh jednorožce, popel z Fénixe –, pro kterou jsem musel složit tolik obětin, že i Aztéky uctívaný Huitzilopochtli by bledl závistí.
Jsou to vzácné chvíle, kdy tančíme tělo na tělo, občas však přeci jen přijdou. Málokdo nám vidí do karet, a už vůbec nikdo nám nevidí do hlav.
Hraje naše písnička. Naše je proto, že jsem tak rozhodl. Nohy dělají krok sun krok. Ústa se spojují ve svazek horkého dechu a narážejících zubů. Kýčovité žárovky na kabelu se opilému zraku zdají být světluškami.
Ta písnička nám později hraje na repeat, když se milujeme, už doma. Vidím tvoje pěkné tělo, paže a ramena uvyklá shybu, ale obdivuji obsah tvé hlavy: znalosti, co nemají žádné hranice a rozpínají se jako vesmír, precizní paměť, analytické uvažování. A já, zvířátko primitivní, nemám, co bych ti nabídnul, a tak ti dávám aspoň svůj zadek a svá ústa, a snažím se v tom být co nejlepší, protože vím, že to je ta nepsaná dohoda mezi námi; aspoň potud jsem inteligentní. Polykám tvýho ptáka jako by to byla poslední večeře před ukřižováním na Golgotě, vždyť moje datum minimální spotřeby se blíží ke konci
Call off the search for your soul or put it on hold again, zpívá se v naší písničce. No, už nehledám. Kdo taky potřebuje duši, když může být tady a s tebou, kolébat se do rytmu v tanci nebo přirážení. I prázdná nádoba se může cítit dobře, když je naplněna zvukem a teplým semenem.
Nemám ti co nabídnout, a tak ti aspoň pouštím naší písničku. Vím, že se ti líbí. Přeci jen něco máme společného.

Motely & vousy

Mikropovídka pro Kleio. Už je květen, tudíž volnost pro prsty, počet slov si nekontroluji!

18+

Motely & vousy

Motely, hotely a hostely. Moje oblíbená místa. Na každém se může odehrávat trošku jiný příběh.
Vousy a chlupy, moje nejoblíbenější část muže. No dobře, druhá.
Cesta Arizonou je dlouhá a jsme už oba trochu opotřebovaní. Neholil ses pár dní, ale nikdo toho nedbá – máme přeci volno! A co lépe ilustruje svobodu, než nekonečné americké pláně a trochu zanedbaná hygiena.
Na pravé čelisti se ti kroutí výrazný černý vír. Když se soustředíš na řízení, můžu se mu nerušeně věnovat. Můj prst je moucha, která na něj zas a znovu neúnavně usedá. Když ho letmo políbím (protože odolat se nedá), píchá jako kaktus.
Na noc kotvíme v Rose’s Motel. Prsty ohledávám nové prostředí, dočasné útočiště. Je tu všechno co potřebujeme, a s patinou zašlosti navrch! Interiér jak z devadesátkového nízkorozpočtového filmu, ale mínus švábi, doufám. Postel vrže a houpe tak, že se tomu musím zasmát nahlas.
Chvíli bojujeme o koupelnu (je opravdu jen pro jednoho a sprchový kout připomíná spíš krabičku na panenku Barbie), ale vyhrávám. Stěžuješ si, že se potřebuješ oholit.
„Opovaž se,“ říkám ti. Začínáš se mi líbit víc než kdy dřív.
Když vylezu, čekáš na posteli, trochu upocený. Říkáš, že jsi byl obhlédnout okolí – v našem perimetru je jedna sympatická jídelna, posilovna, odstaviště pro kamiony, pohoří na dohled a taky celé stádo stepních běžců. Pak mě strhneš k sobě. Na bílém povlečení udělám mokrého andělíčka.
Rychle mě zpacifikuješ na všechny čtyři. Nebo spíš do polohy psa s nadšeně vystrčeným zadkem – jako jo, rozhodně si chci hrát!
Uznávám, někdy dělám mylná rozhodnutí. Když mi vrazíš ústa mezi hýždě, skoro vyjeknu. Tvůj jazyk mě sice tiší (a těší, moc), ale drhnutí strniště sem a tam je jako obzvlášť rafinovaná mučící technika.
Přímo proti posteli je úzké zrcadlo. Příšerně to škrábe. Kombinace slasti a opravdového utrpení. Ale když v zrcadle pozoruju, jak se ti tvář ztrácí mezi mými půlkami (je to umělecká kompozice podle mého gusta), převažuje to první. Chytnu si ptáka a začnu ho honit. Proboha. Příšerně to škrábě.
Ke konci už se kroutím jako had, ale držíš mě pevně. Když mě začneš milosrdně prstit (a díváš se na své počínání jako soustředěný vědec), nemůžu než se samou úlevou udělat. Na bílém povlečení vytvořím mokrou loužičku. Paní Rose nás asi nepochválí.
Snažíš se mě políbit, ale uhýbám. Víc utrpení už nesnesu.
„Půjdu se oholit,“ oznamuješ mi, vítězně.
Já, ztýraný, ale také zvalchovaný orgasmem: „Běž.“
Uznávám, vyhrál jsi. Ale i tak: vousy jsou moje nejoblíbenější část muže. No dobře, druhá! Ale o té první zase někdy příště.

Vyprávění o Alžířanovi

Psáno na zadání "Poslední vlak domů". 

 

Drabbles předcházející:

 

Náramek z Alžíru 

 

Šmuk, a přitom nadělal divy.
Náramek z Alžíru.
Ninino pozvání přijal. Klábosili spolu jako znovushledaní sourozenci. Ochlazení nastalo s příchodem manžela. Očima by stáhl Daniela z kůže, kdyby mohl, a naservíroval místo pečeného kohoutka.
„Zveš si odteď pánské návštěvy?“
Stal se svědkem úzkostlivého vysvětlování a konejšení.
V pozdním slunci se zaleskl jeho náramek – odbočka pro Ninu. Přesunula k němu exaltovanou pozornost.
„Ten musel stát jmění!“
„Jen taková cetka,“ pohladil ho Daniel prstem. „Dostal jsem ho od bývalého přítele z Alžíru.“
Vynucené přiznání. Radši nechával své soukromí soukromím, ale manžel přestal cenit zuby. Zvíře bylo zkroceno, scéna zažehnána.
Ani to nebolelo.

 

Modré hortenzie

 

Chytil ji pod krkem a zlehka s ní praštil o zrcadlo. Na sklo se obtisklo trochu tvářenky.
Ráno nebyl nejpyšnějším manželem na světě, ale ještě nikdy ho tak neponížila. Odešel z domu brzy a přinesl jí kytici modrých hortenzií. Snad přivoní a ucítí z nich jeho péči.

Nina se objevila před zavírací dobou. Pomohla mu sklidit stolky z chodníku, k poslednímu se pak usadili.
„Děje se něco?“
„Nic,“ zablýskla úsměvem, pořád jako ze škatulky. Daniel si nemohl pomoct – pod slupkou hebké kůže byla dnes jaksi otřesená.
Popadla ho za ruku. „Vyprávěj mi o tom Alžířanovi. Ale musí to být romantické.“

○●

Sedí na okraji náměstí a přesto osamocení. Nikdo neposlouchá, jen Nina je ve své zvláštní melancholii jedno ucho.
Baristka Magda je tak hodná, že jim předtím, než z cukrárny odejde, oběma přinese espresso. Daniel ji požádá ještě o dvě skleničky a láhev apúlijského červeného, kterou schovával v kuchyni za komínkem utěrek.
„Já bych asi neměla pít,“ protestuje Nina. Víno je téměř fialové a už teď ví, že jí zbarví rty, které si kouše.
Korková zátka v Danielově zatnuté pěsti tiše lupne.
„To máš teda smůlu, má milá. Jsou to dvě skleničky pro každého.“
Slunce se odráží od žulových kostek, ošoupaných doleskla od kavalkády podrážek, jako by se odráželo od mokré hladiny moře.

Jsme tedy u moře, stačí přivřít oči. Cítí to tak i Nina. Na hladinu příkře dopadají ptáci – jsou to holubi slétávající na náměstí, ale klidně by to mohli být albatrosi vrhající se střemhlav pro hejna rybek. Vše je jen o představivosti.

Alžířan má jméno Taha. A Daniel vypráví.
Taha byl takový cvok. Cvoček. Člověk přehnaně činorodý. Někdo by řekl člověk renesanční, ale on neměl žádné z ušlechtilých nadání, jen spoustu koníčků, které prožíval více či méně intenzivně. Daniel ho poznal jako maséra (tím se živil), amatérského hrnčíře, začínajícího bubeníka s obzvláštní zálibou v dřevěných afrických nástrojích djembe a bubíncích tam-tam. Později se stal i modelářem (dělal primitivní hliněné figurky připomínající démony – docela naháněly hrůzu) a bylinkářem.
„A jak jste se vůbec poznali?“ vyzvídá Nina a konečně poprvé přikládá sklenku k ústům.
„Na masážním lůžku.“
U cukrařiny bolí záda. Ač se Daniel snažil hlídat si rovný postoj, ohýbal se až moc; při delikátním zdobení vršků pralinek nebo odlévání křehkých čokoládových tabulek sehnutý vždy k ploše pracovní linky jako stvol zvonku zatížený kapkami po prudkém dešti. Jednou za měsíc a půl se šel položit na masážní lůžko a dopřál si úlevu.
Taha mu poprvé dal pěkně do těla, ale protáhl ho se zručností řemeslníka naladěného na anatomii lidského těla. Pěkný chlap s velkýma, hranatýma rukama, Daniel na břiše; slintající do voňavého ručníku nemohl nemyslet na to, jestli by ho dovedl tak dobře protáhnout i jinak.
Dohromady je dal oční kontakt, který probíhá jen mezi muži stejného vyznání. Na další masáž se objednal o něco dříve a Taha ho jako náhodou napsal na hodinu pozdní (Mohl by ho vzít až v devět, nevadí to? – Nevadí. – Bude poslední. Pak už končí. – Tím lépe.). Masérské studio opouštěli společně, byla už tma, a vyšlápli stejným směrem. Ten směr byl k Danielovu bytu; stejně jako si okružní parník razí svou cestu poklidně a jistě předem danými zastávkami, i Taha následoval Daniela ulicemi Prahy krok za ním, přilepený k němu jako stín, nebo jako jeho stalker, a v soukromí bytu, sotva se za nimi zavřely dveře, ho samou doutnající vášní téměř přepadl.

Z náhodného přepadení se však brzy stala pravidelná dostaveníčka a Daniel konečně mohl Nině přednést trochu té požadované romantiky.
„Rozuměli jsme si v kuchyni. Taha byl velký gurmán a se stejnou vervou a zápalem jídla připravoval. Znal spoustu národních kuchyní, ale to jeho severoafrické dochucování, to bylo jako z jiné dimenze."
Tahovo kolečko světem bylo spletité.
Narodil se v Alžírsku, ale vyrostl na Korsice. V jeho rodičích ještě proudila krev (byť trochu vyšeptalá) afrických beduínů, protože putovali, ale drželi se vždy v teplých, vyprahlých krajinách. Na Korsice vydrželi nejdéle – Taha odtamtud měl celé dětství, vynikající francouzštinu a stejně dobrou korsičtinu, kterou mluvil s ostatními výrostky v ulicích. Vyrostl tam trochu jako divoký pes, děti kromě školy nad sebou měly pramálo dohledu a jediná autorita na dosah byli ve žhavých odpoledních staří sousedé v jejich čtvrti, usazení na plastových židlích v milosrdném stínu stísněných uliček, temena hlav zaražená v přebujelých muškátech.
Z Korsiky zamířili jeho rodiče logicky do Francie; až země sýru, vína a revoluce ho opracovala do podoby slušného mladého muže. Společenský řád moderních, rychlých měst vyklepal z obleku člověka to vlčí štěně. Taha najednou nechtěl být pouličním sígrem, chtěl být vzdělancem, zajímal se o možnosti studia, o stipendia, pomýšlel na vzdálenou budoucnost na Université Grenoble-Alpes či snad na Sorbonně. Po těžkém úrazu svého mladšího bratra na kole v městském provozu se však začal zajímat o lidská těla, jejich bolístky a uzdravování dotekem, a stal se masérem.
„Byl to muslim?“ doptává se Nina.

„Jeho rodiče byli muslimové.“
Taha samotný před Danielem vždy vypil spousta piva. Říkal: chmel je zdravý. Daniel oponoval, že Alláh nepovoluje alkohol. On na to, že tohle má s Alláhem srovnané a usmíval se jako liška podšitá.
„Myslím, že nikdy nebyl věřící, a to ani v dětství, když to při společných modlitbách s otcem musel předstírat. To prostě klekal na kobereček, protože to tak dělal jeho děd, otec i bratr, a protože ho to naštěstí nijak zvlášť neobtěžovalo. Děti jsou tvárné.“
Byl z Alžírska vytržen příliš raný – jako byste ze země vytáhli mrkev ještě tenkou a hladkou, nepoznamenanou vráskami růstu a prstýnky hlíny. Víru z něj opláchly vody Tyrhénského moře.
V něco však Taha přeci jen věřit začal, a to byla posilující a léčebná moc bylin.
Přišel k té nové zálibě po cyklu obskurních, ezoterických přednášek o českém bylinkářství v jakési bránické tělocvičně.
S Danielem v době květu projel České středohoří, Český les a Kokořínsko, a sbíral, trhal, sklízel a sušil vše, čemu staré herbáře přikládaly nějaký zajímavou léčebnou nebo posilující esenci. Po zimě měl svůj malý byt na Smíchově plný svazků sušených bylin visících vzhůru nohama, tinktur v lihu a podomácku zpracovaných čajů v papírových sáčcích. Pil maralí kořen na potenci a sílu a Danielovi svářel listy ginkga biloby. Z nějakých drobných neduhů léčil téměř všechny své klienty na masážním lůžku.
Ke konci už se Tahova posedlost bylinami začala Danielovi zajídat.
„Víš, já jsem možná až přehnaně čistotný člověk, ale v jeho bytě to už bylo prostě k nevydržení. Všude samá řezanka, stébla a odrolená hlína, nedalo se lehnout si do postele a nevstát s heřmánkem ve vlasech.“

Připadal si tam spíš jako v nějaké zemljance báby kořenářky. Příjemně to tam vonělo, to ano, ale v zapálení pro věc rezignoval Taha na všechno ostatní: v kuchyni byl nepořádek, ve vaně rez a vodní kámen, pod postelí se jako stepní běžci válely nezametené chomáče jeho stále rostoucích vlasů.
Bylo mu třicet, když vášeň pro léčitelství jen logicky přesáhla i na půdu jeho domoviny. Čím dál častěji o Alžírsku vypravoval. Musím tam jet a mluvit o tom s lidmi, říkával. Mluvíš ještě vůbec arabsky? pochyboval Daniel. Taha začal cosi láteřit ve svém mateřštině, zvedal přitom pěst, s tím jazykem se v něm probouzela arabská krev a touha dominovat těm, co by je snad chtěli umenšovat.
„Když se tyhle dvě věci – volání domoviny a touha po poznání dalšího, lokálního léčitelství – spojily dohromady, nebylo cesty zpět. Poznal jsem, že Praha už je Tahovi malá. A komu by taky nebyla.“
V pražských knihovnách se ponořil do studia Alžírska, do cestování prstem po mapě, očima po řádcích textu a myslí po zemi, která byla náhle o tolik lepší než všechny krajiny Evropy.
Všechno pak nabralo rychlý spád. Většinu svých bylin a tinktur rozprodal na internetu, zbavil se statků a odprodal vybavení masážního salónu nějakému svému následovníkovi. O tyhle věci je vždycky zájem.
„A představ si, vydal se do Alžírska vlakem! Nasedl v Praze na Hlavním nádraží a odjel do Vídně. Ve Vídni přestupoval na noční vlak do Bolzana, kde chtěl pár dní pobýt. Stihl to jen tak tak, protože ten spoj hned potom zrušili. V kupé dostal jako pozornost drah skleničku sektu a později mi napsal, že to bylo naposledy, co pil alkohol. Taková symbolická tečka za Evropou. Poslední vlak domů, poslední sklenka pití.“
Daniel sarkasticky cinkne svou skleničkou o tu Nininu. Už svítí lampy a je jim trochu zima, klenutá klenba blízkého podloubí mezi domy vydechuje vlhko a studeno téměř sklepní, ale vypravování se chýlí ke konci. Ostatně byl to pouhý jeden milenec z mnoha. Není třeba věnovat mu přemíru času.
„V Itálii se přesunul do Salerna a ze Salerna dojel lodí do Tunisu. To už měl domov za humny.“
Z tónu jeho hlasu si Nina odvodí, že pak už se nikdy neviděli.
„No a jak jsi přišel k tomu náramku?“

Je to prostý kroužek na zápěstí s orientálním vzorem. Nina už ví, že dokonce ani není ze zlata, i když cetka to je tedy velice zdařilá. Podvodníci v Alžírsku si zřejmě ještě pořád dávají na své práci záležet.
„Ten mi poslal, když tím posledním vlakem konečně dorazil domů. Říkal, že jako příslib dalšího shledání, ale byl to dárek na rozloučenou. A vidíš – cetka. Ani ne pravé zlato. V té době už mu na mě nezáleželo a neměl ani nejmenší úmysl se se mnou znovu vidět."
Daniel si pomyslí něco o těle již prozkoumaném, větách jich vyřčených; neměl mu co nového nabídnout. Kdežto Alžírsko ano. Alžírsko bylo neprobádané, domovina zvoucí do svých teplých dun a spletitých starých měst, pohostinných příbytků starých muezínů, na okraje stepí a dávných oáz zapomenutých v krajině, v krajině ševelící šepotem křehkých, neprobádaných bylin.
Podle Tahových dopisů se tam za úplňku daly sbírat květy věčného mládí a v jílovitých píscích vyhrabat i jakási hlíza vypuzující z těla nenarozené dítě a mstící křivdu a zrazenou lásku v dospělých.
„Nějaký rulík zlomocný? Vraní oko?“ vyzvídá Nina pátravě. Očima visí Danielovi na rtech.
Popisy byly stále poetičtější a listy chodily zřídka (však měly přes moře dlouhou cestu a nic a nikdo z teplých krajů příliš nepospíchá). Když se Taha odmlčel úplně, Danielovi se vlastně ulevilo. Jeho latinku bylo stále náročnější přečíst a text se stával záhadným a temným. Téměř vždy popisoval sběr za nejhlubší noci a studium receptů, které připomínaly spíš pochybné alchymistické odvary a zaklínadla.
„Zcela tomu propadl. Nevím, nakolik se v Alžíru živí prostou prací a nakolik těmi svými rostlinnými čáry. Představuju si ho teď trochu jako postavu žijící v alternativní realitě a snad šťastně. Tak mi po něm zbyl tenhle náramek,“ zacinká o něj ploskou nehtu, „a to mi vlastně stačí.“
Mohl by vyprávět jako Šeherezáda, tisíc a jednu noc, kdyby nemusel zítra brzy ráno zase rozehřát kuchyň a otevřít Sladkému sladké skřivanům toužícím po ranní kávě a ranním přídělu cukru.
„Pojď. Dovedl bych mluvit dál, ale teplé letní večery ještě nenastaly. Uklidíme ten poslední stolek a ty – ty půjdeš pěkně zpátky domů.“

Sběratel - prolog

Často to takhle dělali – navzájem si vybrali nejpěknější oblečení a pak si vyrazili ven držíce se za ruce nebo zavěšeni jeden do druhého, aby je nikdo neobtěžoval. Když večeřeli u venkovního stolečku, krmili se navzájem, jako kluk a jeho holka, holka a její kluk, čerstvě zamilovaní. Když jste čerstvě zamilovaní, chcete, aby to viděl celý svět. Oni jen někdy chtěli, aby jim celý svět dal pokoj.
 
Milenecké mimikry nemohly zmást Sběratele. Znal podobné motýlky. Všiml si jich poprvé, když chlapec dívce podával k ústům na vidličce napíchnuté hranolky. Ta dívka, jinak velice krásná, s dlouhými zdravými vlasy, pokaždé rozevřela rty a ven se vynořila řada křivých, od sebe oddělených zubů. Jako by si s každým soustem cestu z jejího nitra prorazila ošklivost a zvířeckost. Byl to kontrast tak šokující, že už z nich nedovedl spustit oči.

Mnohem později, to je ještě pořád sledoval, tančili v horkém, zapařeném klubu, nerozluční jako často bývají dvojčata. On ji držel za ramena jako milence a ona jeho za bedra jako milenec přidržuje neodolatelnou ženu, všechno na nich bylo nesprávně a převráceně, přesto se za zvuků hudby vlnili usilovně a neúnavně jako podmořské řasy. Děti noci, navyklé za tmy žít a za světla spát.
Chtěl si je pořídit, koupit, ať už zelenými papírky nebo láhví nejdražšího šampaňského. Založit si je do sbírky. Podnební tomu přálo. Čím pustější země, tím prodejnější a hladovější lidé. Rád se toulal vnitrozemím a mimo velkoměsta. Radost i zhnusení ze života tu byly nefalšované, autentičtější. A všichni tu měli žízeň.

Líbili se mu oba. Jestli k holce nutně patří i kluk, byť s nudně uspořádanými zuby, pak nebude diskriminovat. To se v moderní společnosti přece nedělá.