Sladkému sladké (DMD 2024)

Drabbles napsaná pro Duben měsíc drabble 2024 i se zadanými tématy. 

Sladkému sladké

Někdy mladá žena může mít všechno a přesto si přát míň
Téma 31.3.: Zúčtujem spolu

Má krásný dům; honosný, obří a nový. Má zdravé dítě; holčičku, tu si vždy přála. Po zahradě běhá pes; i když ten si oblíbil spíš manžela. Zvíře holt pozná vůdce smečky.
Ach ano, manžel. Tady je to místo, kde dobrý holistický lékař nahmatá problém a vystopuje všechna propojení: proto máte tak neklidné spaní, mladá paní, proto tak často trpíte nechutenstvím, zhubla jste, padají vám vlasy.
Tohle musí skončit.
Narodila se jako svobodná dívka. Vyrůstala jako ukoptěná divoženka, žádný dloubanec si v klučičí partě nenechala líbit. Musí se vůdci smečky taky jednou postavit.
Pak už žádný bolavý žaludek a vypadávání vlasů.


Čas na zkracování, čas na sladké
Téma 1.4.: Slepičárna

Je jaro, čas zkracování, a Nina sedí v kadeřnictví.
Napovídá se tam toho hodně, prostor bzučí slovy: Už jste byly v tý nový cukrárně? – Je to tam pěkně drahý. – Dělají ručně luxusní pralinky, i pro zahraničí! – Vlastní to chlap, není to divný? – Slyšela jsem, že je to teplouš. – Jó? Já zase slyšela, že chodí s tou mladičkou holkou, co mu tam obsluhuje.
Nina zaplatí. Mikádo má chic.
Kočárek kormidluje přímo k proprané cukrárně. Sladkému sladké, stojí tam.
Koupí si pár nejdražších pralinek, usmyslí si. Sní je ke kávě a bude si představovat, že za výlohou leží pařížský boulevard, slepicím navzdory.


Padesát čtyři
Téma 2.4.: Nejistá konstanta moderní doby

Okouzlená cukrárnou podlehla puzení udělat tam útratu. Trochu sladkého donesla domů.
I Vojtěch je doma, vydají ho stíny. Mezi zuby jí zhořkne pistáciová drť. Manžel ji chytí za boky, ale cit chybí. Poměřuje ji rukama jako mulu.
„Už zase jíš sladké?“
Mužské nároky na ženská těla. Vyšší než kdy dřív.
Sám sáhne do krabice a bonbón si strčí do úst jako prostou chlebovou střídku.
„Hm, moc dobrý."
Mužská poživačnost. Stará jako lidstvo.
„Radši ti to zabavím,“ promluví jako učitel nebo tatínek, každopádně figura, která ví líp. Vypáčí jí krabičku z prstů a ona ho nechá.
Ráno vážila padesát čtyři kilo.


Můra ve tmě
Téma 3.4.: Velký flám

Poznají se na večírku, kam oba zabloudí spíš omylem. On vyčnívá v davu a přitahuje dívky jako světlo můry. I Nina je můra ve tmě; eklekticky tancující, ovíněná, povolná. A tak jejich vztah vykvete na nejúrodnější půdě lidských vztahů: prosté fyzické přitažlivosti.
Vmanévruje ji do nejbližšího opuštěného pokojíku.
Za tři roky oba nosí prsten, ale na flámy už chodí sám. Co tam asi dělá? sžírá ji.
Zanedlouho zavane parfémem od Muglera. Nina vůni zná a nepoužívá, připadá jí odporná. Našel si milenku?
Přetáčíme pásku do současnosti. Nemohl by si na svých flámech konečně najít milenku? mění se myšlenka v přání.


Doma v cukrárně
Téma 4.4.: Spustit kotvu

Projde pod nápisem Sladkému sladké.
Za pultem tentokrát stojí muž jejího věku. Určitě majitel, ona mýtická bytost probíraná v kadeřnictví. Má ušlechtilé, hladké ruce, prsty nadlidsky dlouhé.
Nina pozdraví, objedná kávu, chválí interiér, chválí sladkosti, pak jeho zádům řekne: „Manželovi vaše pralinky moc chutnaly.“
Samozřejmě, že zmiňuje jeho! Pochlebování Vojtěchovi je do jejích úst vtisknuto jako zvyk.
Cukrář jí podá espresso. Usmívá se jako Mona Lisa. „A vám?“
Úplně ji to dojme. Vždyť je pouhou manželkou, doplňkem. Šálek si vezme, hypnoticky mumlá „Děkuji, děkuji“ a najednou ví: tady ji znají, tady ji chápou, tady by mohla spustit kotvu, zapustit kořeny.


Ochranitel
Téma 5.4.: Bezpečné známosti

Bylo dostavěno; zkolaudovali sektem a radostí.
Přišlo jaro, léto, přátelé s dětmi vtrhli jako velká voda a dům na svahu ožil smíchem a cinkáním skla.
Že po roce utichá, si Nina uvědomila, až když slyšela dopravní letadla vysoko na obloze.
Vojtěch postupně třídil a prosíval.
„Proč už k nám vlastně nechodí Vaculíkovi?“ zajímala se jednou.
Pohlédl na ni s něhou v očích. „Vždycky, když tu byli, jsi trochu moc pila, nemyslíš, miláčku?“ Když to vysvětloval, choval malou Emmu v silných rukou jako rozený ochranitel.
Nejspíš měl pravdu. Vždy o ně měl takovou starost. A ženy na mateřské snadno propadají alkoholismu.


Pozornost podniku
Téma 6.4.: Já sama!

Daniel je opřený za pultem a připadá si tam jako na pozorovatelně: pestře ošacené ženy (každá tíhne k jiné barvě!) cvrlikají a trylkují v taktu exotického ptactva. Chodí jich sem hodně, většinou v páru; otevřel cukrárnu teprve nedávno, ale nohy zákaznic už si prošlapaly cestičku. Snaží se memorizovat si jejich chutě a přání.
Jen jedna je pořád sama. Parkuje kočárek vedle stolku a ztichlá popíjí kávu. Pralinky pojídá jako když ptáček zobe osamocená zrnka slunečnice. Je mu jí trochu líto.
Skleničku sladkého, kaštanově hnědého vermutu ze soudku posílá jako pozornost podniku. Líbí se mu, jak jí vlívá červeň do tváří.


Přímo protřepat
Téma 7.4.: Protřepat, nemíchat

„A co kdybyste k nám přišel na večeři?“
Vylétlo to z ní jako motýli, když ucítí první jarní květy. I ona cítila ve vzduchu cosi nového, snad potenciál přátelství.
Už věděla, že se jmenuje Daniel, občas spolu ztratili slovo, v jeho přítomnosti stála vzpřímeně. Byla to bezpečná známost: klepy z kadeřnictví určitě nelhaly a on ji omýval lichotkami jako živou vodou, ale nesvlékal očima. Rukama pohyboval trochu moc žensky.
Vojtěch mohl máloco namítat, byl přeci ještě ukonejšen dortem k nedávným narozeninám, námitky zalepeny v ústech karamelem.
Ale pořád to byl muž, koho zvala.
Rozhodla se ne zamíchat, ale přímo protřepat.


Náramek z Alžíru
Téma 10.4.: Kočičí zlato

Šmuk, a přitom nadělal divy.
Náramek z Alžíru.
Ninino pozvání přijal. Klábosili spolu jako znovushledaní sourozenci. Ochlazení nastalo s příchodem manžela. Očima by stáhl Daniela z kůže, kdyby mohl, a naservíroval místo pečeného kohoutka.
„Zveš si odteď pánské návštěvy?“
Stal se svědkem úzkostlivého vysvětlování a konejšení.
V pozdním slunci se zaleskl jeho náramek – odbočka pro Ninu. Přesunula k němu exaltovanou pozornost.
„Ten musel stát jmění!“
„Jen taková cetka,“ pohladil ho Daniel prstem. „Dostal jsem ho od bývalého přítele z Alžíru.“
Vynucené přiznání. Radši nechával své soukromí soukromím, ale manžel přestal cenit zuby. Zvíře bylo zkroceno, scéna zažehnána.
Ani to nebolelo.


Modré hortenzie
Téma 11.4.: Na pěst

Chytil ji pod krkem a zlehka s ní praštil o zrcadlo. Na sklo se obtisklo trochu tvářenky.
Ráno nebyl nejpyšnějším manželem na světě, ale ještě nikdy ho tak neponížila. Odešel z domu brzy a přinesl jí kytici modrých hortenzií. Snad přivoní a ucítí z nich jeho péči.

○●
Nina se objevila před zavírací dobou. Pomohla mu sklidit stolky z chodníku, k poslednímu se pak usadili.
„Děje se něco?“
„Nic,“ zablýskla úsměvem, pořád jako ze škatulky. Daniel si nemohl pomoct – pod slupkou hebké kůže byla dnes jaksi otřesená.
Popadla ho za ruku. „Vyprávěj mi o tom Alžířanovi. Ale musí to být romantické.“


Napíná, napíná, napíná
Téma 13.4.: Gumička v poušti

Od střetnutí se zrcadlem cosi eskaluje. Vojtěch si dál proplouvá životem, ale vzduch v domě obtéká Ninu jako mazlavý jantar. Až manžela konečně nahlas obžaluje z jeho hříchu.
„Praštil js–“ spustí, ale v jeho pohledu je pomatencem.
„Praštil? Byla jsi opilá. Kolik ti toho ten tvůj kamarád nalil?“
Trochu moc, šepotá jí do ucha pouštní vítr. Realita kolem ní se mění. Její domov není kvetoucí zahrada, je to Gobi ledová nočním chladem pronikajícím z nezměrného kosmu...
„Já tě chytil. Protože kdyby ne, skácela by ses na to zrcadlo jako troska."
...a ona je gumička, kterou Vojtěch v prstech napíná, napíná.


Vyprávění o Alžířanovi
Téma 12.4.: Poslední vlak domů

Sedí na okraji náměstí a přesto osamocení. Nikdo neposlouchá, jen Nina je ve své zvláštní melancholii jedno ucho.
Baristka Magda je tak hodná, že jim předtím, než z cukrárny odejde, oběma přinese espresso. Daniel ji požádá ještě o dvě skleničky a láhev apúlijského červeného, kterou schovával v kuchyni za komínkem utěrek.
„Já bych asi neměla pít,“ protestuje Nina. Víno je téměř fialové a už teď ví, že jí zbarví rty, které si kouše.
Korková zátka v Danielově zatnuté pěsti tiše lupne.
„To máš teda smůlu, má milá. Jsou to dvě skleničky pro každého.“
Slunce se odráží od žulových kostek, ošoupaných doleskla od kavalkády podrážek, jako by se odráželo od mokré hladiny moře.
Jsme tedy u moře, stačí přivřít oči. Cítí to tak i Nina. Na hladinu příkře dopadají ptáci – jsou to holubi slétávající na náměstí, ale klidně by to mohli být albatrosi vrhající se střemhlav pro hejna rybek. Vše je jen o představivosti.
Alžířan má jméno Taha. A Daniel vypráví.
Taha byl takový cvok. Cvoček. Člověk přehnaně činorodý. Někdo by řekl člověk renesanční, ale on neměl žádné z ušlechtilých nadání, jen spoustu koníčků, které prožíval více či méně intenzivně. Daniel ho poznal jako maséra (tím se živil), amatérského hrnčíře, začínajícího bubeníka s obzvláštní zálibou v dřevěných afrických nástrojích djembe a bubíncích tam-tam. Později se stal i modelářem (dělal primitivní hliněné figurky připomínající démony – docela naháněly hrůzu) a bylinkářem.
„A jak jste se vůbec poznali?“ vyzvídá Nina a konečně poprvé přikládá sklenku k ústům.
„Na masážním lůžku.“
U cukrařiny bolí záda. Ač se Daniel snažil hlídat si rovný postoj, ohýbal se až moc; při delikátním zdobení vršků pralinek nebo odlévání křehkých čokoládových tabulek sehnutý vždy k ploše pracovní linky jako stvol zvonku zatížený kapkami po prudkém dešti. Jednou za měsíc a půl se šel položit na masážní lůžko a dopřál si úlevu.
Taha mu poprvé dal pěkně do těla, ale protáhl ho se zručností řemeslníka naladěného na anatomii lidského těla. Pěkný chlap s velkýma, hranatýma rukama, Daniel na břiše; slintající do voňavého ručníku nemohl nemyslet na to, jestli by ho dovedl tak dobře protáhnout i jinak.
Dohromady je dal oční kontakt, který probíhá jen mezi muži stejného vyznání. Na další masáž se objednal o něco dříve a Taha ho jako náhodou napsal na hodinu pozdní (Mohl by ho vzít až v devět, nevadí to? – Nevadí. – Bude poslední. Pak už končí. – Tím lépe.). Masérské studio opouštěli společně, byla už tma, a vyšlápli stejným směrem. Ten směr byl k Danielovu bytu; stejně jako si okružní parník razí svou cestu poklidně a jistě předem danými zastávkami, i Taha následoval Daniela ulicemi Prahy krok za ním, přilepený k němu jako stín, nebo jako jeho stalker, a v soukromí bytu, sotva se za nimi zavřely dveře, ho samou doutnající vášní téměř přepadl.
Z náhodného přepadení se však brzy stala pravidelná dostaveníčka a Daniel konečně mohl Nině přednést trochu té požadované romantiky.
„Rozuměli jsme si v kuchyni. Taha byl velký gurmán a se stejnou vervou a zápalem jídla připravoval. Znal spoustu národních kuchyní, ale to jeho severoafrické dochucování, to bylo jako z jiné dimenze."
Tahovo kolečko světem bylo spletité.
Narodil se v Alžírsku, ale vyrostl na Korsice. V jeho rodičích ještě proudila krev (byť trochu vyšeptalá) afrických beduínů, protože putovali, ale drželi se vždy v teplých, vyprahlých krajinách. Na Korsice vydrželi nejdéle – Taha odtamtud měl celé dětství, vynikající francouzštinu a stejně dobrou korsičtinu, kterou mluvil s ostatními výrostky v ulicích. Vyrostl tam trochu jako divoký pes, děti kromě školy nad sebou měly pramálo dohledu a jediná autorita na dosah byli ve žhavých odpoledních staří sousedé v jejich čtvrti, usazení na plastových židlích v milosrdném stínu stísněných uliček, temena hlav zaražená v přebujelých muškátech.
Z Korsiky zamířili jeho rodiče logicky do Francie; až země sýru, vína a revoluce ho opracovala do podoby slušného mladého muže. Společenský řád moderních, rychlých měst vyklepal z obleku člověka to vlčí štěně. Taha najednou nechtěl být pouličním sígrem, chtěl být vzdělancem, zajímal se o možnosti studia, o stipendia, pomýšlel na vzdálenou budoucnost na Université Grenoble-Alpes či snad na Sorbonně. Po těžkém úrazu svého mladšího bratra na kole v městském provozu se však začal zajímat o lidská těla, jejich bolístky a uzdravování dotekem, a stal se masérem.
„Byl to muslim?“ doptává se Nina.
„Jeho rodiče byli muslimové.“
Taha samotný před Danielem vždy vypil spousta piva. Říkal: chmel je zdravý. Daniel oponoval, že Alláh nepovoluje alkohol. On na to, že tohle má s Alláhem srovnané a usmíval se jako liška podšitá.
„Myslím, že nikdy nebyl věřící, a to ani v dětství, když to při společných modlitbách s otcem musel předstírat. To prostě klekal na kobereček, protože to tak dělal jeho děd, otec i bratr, a protože ho to naštěstí nijak zvlášť neobtěžovalo. Děti jsou tvárné.“
Byl z Alžírska vytržen příliš raný – jako byste ze země vytáhli mrkev ještě tenkou a hladkou, nepoznamenanou vráskami růstu a prstýnky hlíny. Víru z něj opláchly vody Tyrhénského moře.
V něco však Taha přeci jen věřit začal, a to byla posilující a léčebná moc bylin.
Přišel k té nové zálibě po cyklu obskurních, ezoterických přednášek o českém bylinkářství v jakési bránické tělocvičně.
S Danielem v době květu projel České středohoří, Český les a Kokořínsko, a sbíral, trhal, sklízel a sušil vše, čemu staré herbáře přikládaly nějaký zajímavou léčebnou nebo posilující esenci. Po zimě měl svůj malý byt na Smíchově plný svazků sušených bylin visících vzhůru nohama, tinktur v lihu a podomácku zpracovaných čajů v papírových sáčcích. Pil maralí kořen na potenci a sílu a Danielovi svářel listy ginkga biloby. Z nějakých drobných neduhů léčil téměř všechny své klienty na masážním lůžku.
Ke konci už se Tahova posedlost bylinami začala Danielovi zajídat.
„Víš, já jsem možná až přehnaně čistotný člověk, ale v jeho bytě to už bylo prostě k nevydržení. Všude samá řezanka, stébla a odrolená hlína, nedalo se lehnout si do postele a nevstát s heřmánkem ve vlasech.“
Připadal si tam spíš jako v nějaké zemljance báby kořenářky. Příjemně to tam vonělo, to ano, ale v zapálení pro věc rezignoval Taha na všechno ostatní: v kuchyni byl nepořádek, ve vaně rez a vodní kámen, pod postelí se jako stepní běžci válely nezametené chomáče jeho stále rostoucích vlasů.
Bylo mu třicet, když vášeň pro léčitelství jen logicky přesáhla i na půdu jeho domoviny. Čím dál častěji o Alžírsku vypravoval. Musím tam jet a mluvit o tom s lidmi, říkával. Mluvíš ještě vůbec arabsky? pochyboval Daniel. Taha začal cosi láteřit ve svém mateřštině, zvedal přitom pěst, s tím jazykem se v něm probouzela arabská krev a touha dominovat těm, co by je snad chtěli umenšovat.
„Když se tyhle dvě věci – volání domoviny a touha po poznání dalšího, lokálního léčitelství – spojily dohromady, nebylo cesty zpět. Poznal jsem, že Praha už je Tahovi malá. A komu by taky nebyla.“
V pražských knihovnách se ponořil do studia Alžírska, do cestování prstem po mapě, očima po řádcích textu a myslí po zemi, která byla náhle o tolik lepší než všechny krajiny Evropy.
Všechno pak nabralo rychlý spád. Většinu svých bylin a tinktur rozprodal na internetu, zbavil se statků a odprodal vybavení masážního salónu nějakému svému následovníkovi. O tyhle věci je vždycky zájem.
„A představ si, vydal se do Alžírska vlakem! Nasedl v Praze na Hlavním nádraží a odjel do Vídně. Ve Vídni přestupoval na noční vlak do Bolzana, kde chtěl pár dní pobýt. Stihl to jen tak tak, protože ten spoj hned potom zrušili. V kupé dostal jako pozornost drah skleničku sektu a později mi napsal, že to bylo naposledy, co pil alkohol. Taková symbolická tečka za Evropou. Poslední vlak domů, poslední sklenka pití.“
Daniel sarkasticky cinkne svou skleničkou o tu Nininu. Už svítí lampy a je jim trochu zima, klenutá klenba blízkého podloubí mezi domy vydechuje vlhko a studeno téměř sklepní, ale vypravování se chýlí ke konci. Ostatně byl to pouhý jeden milenec z mnoha. Není třeba věnovat mu přemíru času.
„V Itálii se přesunul do Salerna a ze Salerna dojel lodí do Tunisu. To už měl domov za humny.“
Z tónu jeho hlasu si Nina odvodí, že pak už se nikdy neviděli.
„No a jak jsi přišel k tomu náramku?“
Je to prostý kroužek na zápěstí s orientálním vzorem. Nina už ví, že dokonce ani není ze zlata, i když cetka to je tedy velice zdařilá. Podvodníci v Alžírsku si zřejmě ještě pořád dávají na své práci záležet.
„Ten mi poslal, když tím posledním vlakem konečně dorazil domů. Říkal, že jako příslib dalšího shledání, ale byl to dárek na rozloučenou. A vidíš – cetka. Ani ne pravé zlato. V té době už mu na mě nezáleželo a neměl ani nejmenší úmysl se se mnou znovu vidět."
Daniel si pomyslí něco o těle již prozkoumaném, větách jich vyřčených; neměl mu co nového nabídnout. Kdežto Alžírsko ano. Alžírsko bylo neprobádané, domovina zvoucí do svých teplých dun a spletitých starých měst, pohostinných příbytků starých muezínů, na okraje stepí a dávných oáz zapomenutých v krajině, v krajině ševelící šepotem křehkých, neprobádaných bylin.
Podle Tahových dopisů se tam za úplňku daly sbírat květy věčného mládí a v jílovitých píscích vyhrabat i jakási hlíza vypuzující z těla nenarozené dítě a mstící křivdu a zrazenou lásku v dospělých.
„Nějaký rulík zlomocný? Vraní oko?“ vyzvídá Nina pátravě. Očima visí Danielovi na rtech.
Popisy byly stále poetičtější a listy chodily zřídka (však měly přes moře dlouhou cestu a nic a nikdo z teplých krajů příliš nepospíchá). Když se Taha odmlčel úplně, Danielovi se vlastně ulevilo. Jeho latinku bylo stále náročnější přečíst a text se stával záhadným a temným. Téměř vždy popisoval sběr za nejhlubší noci a studium receptů, které připomínaly spíš pochybné alchymistické odvary a zaklínadla.
„Zcela tomu propadl. Nevím, nakolik se v Alžíru živí prostou prací a nakolik těmi svými rostlinnými čáry. Představuju si ho teď trochu jako postavu žijící v alternativní realitě a snad šťastně. Tak mi po něm zbyl tenhle náramek,“ zacinká o něj ploskou nehtu, „a to mi vlastně stačí.“
Mohl by vyprávět jako Šeherezáda, tisíc a jednu noc, kdyby nemusel zítra brzy ráno zase rozehřát kuchyň a otevřít Sladkému sladké skřivanům toužícím po ranní kávě a ranním přídělu cukru.
„Pojď. Dovedl bych mluvit dál, ale teplé letní večery ještě nenastaly. Uklidíme ten poslední stolek a ty – ty půjdeš pěkně zpátky domů.“


Nápad ženy na pokraji nervového zhroucení
Téma 14.4.: Otrávené jablko

Na sklo zaškrábou prsty a Daniel si otře ruce od mouky. Peče zrovna pro pražskou zákaznici; peče do zemdlení. Venku padla tma. Přicházejí snad jezinky?
Je to Nina, oči lesklé jako v horečce.
„Pověz mi – jsem alkoholička?!“ vrhne se mu v ústrety.
Danielovi Nina sice přirostla k srdci, ale zatím ji nezná. Připadá si jako na divadle. Hraje se drama.
„Já nevím,“ směje se nervózně, „jsi?“
„Musíš mi pomoct. Víš, jakou pralinku má můj muž nejraději?“
Nechápe, kam tím míří. Z dechu se jí skutečně line líh, ženě na pokraji nervového zhroucení.
„Tu s kandovaným jablíčkem. Pomůžeš mi ho otrávit?“


Zbláznila se
Téma 15.4.: Nápověda

Než ji poslal domů, citlivě se jí vysmál. „Co to blábolíš?“ Chytil ji za ramena, trochu s ní zatřásl. Myšlenko, opust tuto ženu! Doufal, že nebohé robě má doma zodpovědnější hlídání.
Maminka s vražednými choutkami.
Otrávit manžela.
„Jak tě to proboha napadlo?“
Civěla na něj jako holubička zmáčknutá v hrsti – málem slyšel kosti praskat – a nesmála se. Ona ne.
„Jak bych to podle tebe měl asi udělat?“
I ty hloupý, vysvětlovaly její oči. Bylo to logické: copak ji sám nedávným vyprávěním nehodil vějičku?
„Vraní oko, rulík zlomocný. Říkal jsi mi přece o Tahovi.“
Zbláznila se, zněl mu v hlavě verdikt.


Malý tyran, velký tyran
Téma 16.4.: Defenestrace

Psycholog otevře notes. Klienta přezdívá slovy „Můj malý tyran“ – tak mu v dětství říkala matka, bezmezně milující. Sám to tak vylíčil na první hodině terapií.
Společně pracují na tom, aby udržel svůj vztek pod kontrolou. Někdy ho zcela ovládá – „Jako když se přes vás přelije vlna, pane doktore. Sice se vynoříte, ale ještě chvíli potom nemůžete dýchat.“
Od posledního sezení fantazie gradují. Představuje si, jak manželku, obdivující z okna kvetoucí zahradu, chytá za kotníky a vyhazuje ven.
Jde o pocit absolutní moci nad jiným člověkem.
„Pořád chodíte boxovat?“
„Chodím.“
„Pomáhá to?“
„Trochu.“
„Snažte se tyhle myšlenky odklánět jinam.“
„Zkusím to.“


Hospodyně
Téma 17.4.: Babské ucho

Najmou si starou ženskou a je pro ně neviditelná. Taková babi za měsíční mzdu - hlídá dítě, když paní domu potřebuje čas pro sebe, protože to ty mladé a bohaté teď potřebují, setře prach v pokojích, uvaří, když je potřeba. Jako od maminky, chválí její obědy, a, pravda, těší ji to.
Jenže babi vidí, babi slyší.
Pozná, když je manžel neklidný, slyší jak mrštně manipuluje slovíčky. Všimne si lesklého očka kamery schované v obývacím pokoji. Neblaze tuší, když večeři, kterou vařila ona, vždy servíruje žena. Potřebuje prý ještě dochutit, speciálně, pro manžela.
Babské ucho občas zachytí vzlyk, zaslechne cink, vytuší kap.


Výchova k respektu
Téma 18.4.: Respektující výchova

Až jednou Emma oslaví se svými přáteli osmnáctiny, bude vyzvána: „Pověz nám něco z dětství.“
Jenže ona si toho z dětství moc pamatovat nebude: jen domácí napětí, ticho trvající hodiny, mámu, která s ní zavřená v pokojíčku trávila celá odpoledne a přitom byla jakoby průsvitná.
Bude si pamatovat otcovu korektní výchovu: laskavost, ale i přísnost a důraz na to, aby byla vždy poslušné děvče, milá na kluky, dokonce kázání "poslouchat jednou svého manžela"; to se zadřelo pod kůži jako tříska a doteď tam svrbí.
A tak, až bude slavit plnoletost, se na to napije. Vodky, přímo z láhve. Jakože nasrat.


Tenhle Vojtěch
Téma 19.4.: Hlasy

Do Sladkému sladké zavítá zvláštní návštěva.
Tenhle Vojtěch je opravdu mimořádně hezký muž - i stará dáma sedící u dveří se ohlédne.
Danielem projede echo Ninina naléhavého zoufalství. Jsi strašně empatický, vyčte si.
Hlas rozumu říká, že musí zjistit, co je tenhle Vojtěch vlastně zač.
Hlas soucitu nabádá nepodlehnout hezké tvářičce. Není mu dvacet a Ninin strach byl nehraný.
Oči vybírající pralinky jsou pichlavé jako trnky.
Hlas chtíče nediskutuje: kdyby pod těma trnkovýma očima klečel nahý, vzrušeně by tomuhle Vojtěchovi nastavil tvář k plivnutí.
Dezertní vidličkou, kterou leští, si zajede pod nehet.
Hlas rozumu velí klid. Chceš ho přeci pouze poznat.


Za zavřenými víčky obraz
Téma 20.4.: Kapitola sama pro sebe

Dá se s jejím mužem do řeči. Sympaťák, soudil by nezaujatý pozorovatel. Daniel už zakusil degustační menu jeho nevraživosti, a přesto–
večer, když pod sprchou smývá z těla únavu dne a z dlaně sperma po provinilé masturbaci, myslí na ženu, která do něj vložila důvěru, opřela o něj své břímě, odložila své trápení. Za zavřenými víčky obraz jejího manžela: jak ho ten panovačný Vojtěch tiskne ke kachličkám a jako mechanický píst z něj vyráží dech.
Proč by někdo trávil muže, který vyplňuje představy nejkrásnější?
Budeš ze mě zklamaná, moje milá Nino.
Není souputníkem, za jakého ho má. Je pouhým zvířetem.


Palác
Téma 21.4.: Úsek častých nehod

Ložnice. Zástava srdce při koitu. Rozkoš prostě příliš dobrá. Jenže už se téměř nemilovali.

Koupelna. Může neopatrnému muži spadnout do vany spotřebič pod napětím? Ne. Nápad jako ze špatného filmu.

Kuchyně. Arzenik, strychnin, cyankáli; servírováno s jeho oblíbeným kořeněným jídlem. Včelička kurare číhající ve Vojtěchově oblíbeném proteinu.

Obývací pokoj. Od baru to na terasu bylo jen pár kroků a z terasy dlouhý pád po strmém svahu. Holdoval drahému pití a zatím ho měl pod kontrolou, ale jednou to může přehnat a přes zábradlí se naklonit tak neuváženě...

Jak prošla celým domem, utvrdila se Nina v jednom. Ona tenhle palác neopustí.


Stylově
Téma 23.4.: Pracovní obuv

Jaké boty obout k odklízení mrtvoly?
Většinu jich dostala od Vojtěcha – klasické Prady, louboutinky s červenou podrážkou nebo ikonicky kostkované od Vivienne Westwood.
Ty si obuje a chvíli pobíhá v předklonu po chodbě sem a tam. Předstírá, že po vyleštěných parketách táhne těžké mužské tělo. Dětské oči ji pozorují z ohrádky.
Ustrne. Nadělala vysokými podpatky spoustu rámusu - a manžel se neobjevil. Křížový výslech (proč se tak šňoříš, kam se chystáš?) se nekoná.
Je to už pár týdnů, co jeho přítomnost ustoupila do pozadí, ztuhne uvědoměním. Domů se vrací pozdě, nechává ji dýchat. Ona se teď dokonce baví.
Něco se děje.


Hormon štěstí
Téma 24.4.: Vrána k vráně sedá

Otravoval ho dlouho. Až když napsal Musíme si promluvit o Nině, zaujal Vojtěchovu pozornost.
Sešli se v místním pivovárku, poměrně pozdě. Prý dopékal zakázky.
O Nině nakonec nemluvili téměř vůbec, byla to jen záminka, vyjevilo se nakonec, záminka pro všetečnou ruku zajít až moc daleko. Na konci večera zašátrala pod sako na Vojtěchova bedra.
V přítmí liduprázdné ulice vrazil Danielovi ránu do zubů, poslal ho dřepnout přímo na chodník.
V lampě nad jejich hlavami zajiskřilo. Něco ve vesmíru se propojilo. Cukráře to neodradilo; Vojtěch to ještě nevěděl, ale oba mozky zalila opojná záplava serotoninu.
Každý chce hrát mocenské hry jinak.


Obrazy z ordinace
Téma 25.4.: Uhoď ho, nemá žádné kamarády

Terapeut si poposedne. Není nejmladší, proto má zlou předtuchu.
V životě pana Vojtěcha se udály věci. Do vypravování vstupuje jakýsi Cukrář. Homoerotické tendence se u klienta objevují vůbec poprvé; korektiv v podobě manželky padnul, záklopka byla odstraněna.
S očima rozšířenýma jako nenasyta před překypujícím bufetem klient líčí: bere si svého nového milence, kdy se mu zachce, fackuje ho, když jeho přání nejsou naplněna. Bije ho páskem. Vysvětluje: Podmanit si druhého samce holýma rukama, pane doktore, to je absolutní extáze.
Tak se našli, snad šťastni, usuzuje psycholog, ale vyveden z míry zvedá ukazovák. Ani ze svolného partnera nelze brát bez ustání.


Oslavujeme
Téma 26.4.: Výběr z hroznů

Tak se opět setkávájí a Nina září jako vyměněná, bere Daniela na terasu, vánek tam čechrá vistárie jako koruny stromů. Nebe. Daniel by tu dovedl zahnízdit. Na těle má otisky Vojtěchovy vášně, zuby, dlaně, takže do jeho domova vlastně už tak trochu patří.
Nina přináší archivní výběr z hroznů. „Máme co oslavovat.“
„Co?“ Daniel přiškrceně. Má na sobě rolák - proč asi - vinen od prvního pohledu.
„Myslím,“ špitne Nina, „že se mi splnilo přání. Vojta si asi někoho našel.“
Radost prazvláštní.
Rozpačitě vyčkávají, snad i předstírají, že dávná trapná slova o jedu a pralinkách nikdy nepadla. Manžel už nemusí zemřít. Zatím.


Emma má vzpomínku
Téma 27.4.: Soutok

Emma má vzpomínku.
Jsou na pláži ve třech, v téhle zemi, kam letěli dva dny a další čekali v přístavu na trajekt, na kterém potom celou cestu blinkala.
Z poddajného písku stavějí složitý systém korýtek. Emmě to připadá jako labyrint, ale strejda se jí snaží namluvit, že jsou to zavlažovací kanály starých Egypťanů.
Maminka se strejdou lijí každý z jiné strany do spleti kanálků slanou vodu. Emma čeká na konci. Když k ní tok dorazí, jen na chvilku zajiskří na slunci a vsákne se. Ale povedlo se, jejich výtvor stojí a prokázal funkčnost.
Zatleská ručkama. Rovníkové slunce jí zlatí vlásky.


Celé převráceně
Téma 28.4.: Při plném vědomí

Při plném vědomí mu řekl ano, dal souhlas, a to neměl.

○●

Na pohotovost Daniela doprovází Nina. Neměl by to po ní chtít. V čekárně ho hladí po vlasech. Je to celé převrácené: podle původního scénáře měl hladit on ji. Při plném vědomí ji už potřetí zalže, že opravdu nepostřehl, jak vypadal ten, kdo mu tohle udělal. Prostě ho pořezal a zmizel s peněženkou do noci.
Je to jenom řádka stehů.

●○

Cukrárnu pro jeden den obstará baristka. Daniel brouzdá internetem, anonymně. Na Vojtěchovy zprávy a volání neodpovídá. Na pohotovosti mu nabídli Neurol, odmítl. Při plném vědomí postupně vyhledává: arzenik, strychnin, cyankáli.


0,6 g
Téma 30.4.: ...a zbytek je historie

Bylo to hezké, získat okouzlujícího muže, když ještě Nininu varování nepřikládal váhu. Ztýrané tělo ale říká dost. Vojtěch je nejen neodbytný - nahání hrůzu.
Jistá ruka plní čokoládu do maličkých forem. Trošku zcukernatělého jablíčka, kapičku dobrého barbadoského rumu, postupně 0,6 g arseniku. Pomohl i Taha, z Alžíru rekomando dodávka trochy té sušené hlízy, která je postrachem v rukou zhrzených a ublížených milenců.
Myslí na jeho nebeské oči. Červený, slastný otisk dlaně na zadku. Něco mu bude chybět, ale to rozříznuté, napůl skalpované čelo ne. Navrch hoblinku karamelu. Podmanivé líbání. Sladkému sladké.
Ať mu chutná.
A pak přijde úleva. A zbytek...