Protože letos jsem toho při DMD měl mnoho na srdci a na pár témat napsal rovnou dvě drabble. A taky prej je autofikce nejnovější trend; kdo bych byl já, abych se nepřidal.
Pozdrav slunci
Téma: Zúčtujem spolu
Obraz v zrcadle. Vidím: tělo, které obývám, plíživě chřadnoucí, povolující, podvolující se rokům, tělo, které se kdysi mělo z chlapeckého změnit v mužné a v tu chvíli zradilo. Tenké paže, kulatá ramena nejslabšího článku smečky.
Když sleduju tebe, jak si příliš dlouho piluješ čerstvě zastřižené nehty, říkám ti: nech už toho, hnusí se mi jakákoli zženštilost, hnusí!
A pramení to ze mě. Androgynní kluci jsou hezcí možná dokud jsou mladí. Bowie byl jenom jeden. Stárnu jako mlíko.
Zúčtujeme spolu, slibuju tělu, když běžím osmý kilometr. Skoncuju s tebou, vyhrožuju při pozdravu slunci a táhlými pohyby napínám svaly na hranici utrpení.
Grindr natahuje chapadla
Téma: Nejistá konstanta moderní doby
Vymoženosti doby, digitální chapadla prohmatávají okolí. Fit_kluk_33 vzdálený 5 km. Josef 2 km. Husky jen 280 m. Když je to Husky, bude aspoň huňatej? Jestli jo, tak bych mu napsal.
Oddávám se Grindr seanci zase po letech, fotku tváře si tam dám snad na minutu. Udělá to frrr, ta letka jestřábů.
čua, já vers top 17cm
a ty???
Druhý pošle jen emoji. Líže broskev.
prijedes ke mne a nastavis mi hubu, přichází holé sdělení.
Prostě Grindr. Romantika zaručena.
Fotku zase vymažu a otevřu profil Huskyho. Vzdálen 12 km. Utekl, pes jeden toulavá. Stejně určitě není huňatej. Na seznamkách všichni lžou.
Noc tříkrálová
Téma: Velký flám
(double drabble)
Flám tak poctivej, že si nepamatuju nic. Ale protože se znám, odhaduju, že se to mohlo odehrát nějak takhle: všichni na tom večírku jsou mi cizí, ale nevadí mi to, protože pozorovat tě ve společnosti je dar, ze kterého zálibně stahuju stuhu. Diskutuje se rozpínavost vesmíru. Pijeme tequilu dovezenou jedním archeologem z Mexika. Jsi nejkrásnější chlap, co kdy mluvil o bílých trpaslících. Kouří se mezi knihovnami a trámovím – tabák, tráva i šalvěj divotvorná. Odcházíme až když je zcela nedýchatelno. Vzduch venku studí a chutná jako laskonky. Praha tříkrálová je podivně liduprázdná. Na ulici tě prosím, ať mě někam zatáhneš a vymrdáš. Chci mít kalhoty jen tak cudně pod zadkem a na tváři fasádu. Snažíš se mě vést dál, ale ponoukám tě do temnot. Stejně už jsem ti rozbil rodinu, a sobě taky, tak co sejde na troše veřejných něžností. Z okna nad hlavou na nás vykukuje Dionýsos, nebo možná jen nespavý dědek. Má kudrnatý vous. Kdybys ty měl vous, tahal bych tě za něj, dokud bys nesplnil mé přání. Takhle táhneš ty mě – do taxíku, srabe.
Noční spánek cizeluje amnézii. Nevím, jak jsme se dostali domů, ale spalo se mi blaze. Probudím se odpoledne, znovuzrozený. Takhle se pozná dobré pití.
Prstýnek
Téma: Bezpečné známosti
Náš příběh začíná v klášteře, domě božím.
Poprvé tě spatřím vzhlížet k nástropním malbám Stevensovým. Stejně, jako cherubové nade mnou, mám nebe na dosah; nemůžu z tebe spustit oči.
Vypadá takhle láska na první pohled?
Obhlížím pěkné paže, ohryzek tvaru Araratu, modrou bradu. Pošilhávám po poklopci a snažím se poznat, na jakou stranu ho nosíš.
A ty si občas všimneš a usměješ se – tak jako blahosklonně.
Vypadá takhle láska opětovaná?
Taky si dáš stejné pití jako já.
Všechno je boží znamení, boží záměr.
A když má chlap na ruce prstýnek, bude to s ním přece bezpečný, bezbolestný, počestný úlet. Ne?
Hoďte je do Kombajnu
Téma: Podvodník - postavy ze obrázku (ze zadaného obrázky jsem vybral a vepsal: dvojčata, sniper, principál, ďábel, čarovná kráva)
Tvoříme frontu, přede mnou albínská dvojčata, za mnou izraelský sniper. Ke krvácejícímu uchu si tisknu kapesníček.
„V Nebi je plno!“ řve na nás svatý Petr. Oblečený je jako principál. „Od roku 2021 nepřijímáme!“
Na pořádek dohlíží Ďábel.
„Můžu aspoň do Pekla?“ vyzvídám. Čerty si představuju jako chlupaté chlapy v kůži, a to mi přijde docela dobré.
„Ne! Ani Peklo nebere!“
Vysvětluju, že jsem nevěrník, podvodník, oddával jsem se sodomii, Ďábel vrtí hlavou, tak přisazuju: nechráněné!
Přece nezůstanu v limbu.
„Hoďte je do Kombajnu. A tohohle teda něčím potrestejte.“
Otevírám oči. Doufám, že budu nádhernou ženou, ale srst mám fialovou.
Zabučím.
Prostý pití
Téma: Protřepat, nemíchat
Učíš mě, jak si mícháš gin s tonicem. Plátek dobré letní okurky, větvičku rozmarýnu, dvě kostky ledu. Říkáš, že máš rád prostý pití. A ty? ptáš se hned na to.
Myslím na slaný klaret rosící tvou kůži po dlouhém běhu; na kanoucí slinu, kterou při milování stáčíš přímo do mých lačnících úst; na vlažnou vodu, co po sobě necháš ve vaně po koupeli a vysrkal bych ji do poslední kapky; na semeno v barvě měsíčního svitu, co na něj čekám jako pes s vyplazeným jazykem.
Nic z toho neprovázejí složité instrukce jako vychladit, nemíchat, protřepat.
Taky prostý pití, krčím rameny.
Patříme sobě
Téma: Zde leží počátek všeho
A zde, v této cele dříve mnišské, je počátek všeho, počátek rozkladu (teď už J. & K. nedají vzorem, jako to dělávali – pohleďte na příkladné homosexuály, vzali se a jsou svoji XX let) i šílené lásky, v malé komůrce se spáříme jako dva psi, ani to nebylo složité, já prostě odhadnu chlapa, také z našich těl se páří jako z lesů, když mycélium pracuje, aby na svět vystrčilo hlavičky hub, tvůj penis je v mé ruce stejně tak hebký jako ten klobouček hříbku, je to zkrátka znamení, srůstá s mými čarami života, ale i do mě zapouští hnilobu, patříme (k) sobě.
Pohádka erbenovská
Téma: Jsi-li sobec, opusť obec!
(double drabble)
Tohle je pohádka erbenovská, bez dobrého konce.
„Kdo jsou J. & K.?“ ptá se dítě pokrokových rodičů.
„To jsou princové, co se měli moc rádi,“ odpovídají pokrokoví rodiče. „Tak rádi, že se dokonce vzali.“ Nepřipouští, že si dětská mysl chce představovat princeznu prostě jen kvůli nadýchaným šatům. Ne, zlatíčko, takhle je to lepší, protože nepřející lidé potřebují vidět, že láska vzkvétá i jim navzdory, že jsme v nové době, kde už duha neznačí Noemu konec pohromy. Dítě nerozumí, ale pokrokoví rodiče se chvějí štěstím. Princové J. & K., vzorně oddáni (registrováni), v dobrém a ve zlém (dokud je chtíč nerozdělí), radost pohledět.
Už nejsem princem, manželem, už mě ani pokrokoví rodiče nedávají za vzor; nevěra mě o postavení připravila, a tak ze mě zase zbyl prostě jen teplouš, navíc teplouš penetrovaný, tedy ten špatný, ten, který nesmí darovat krev, ten, na kterého se logicky díváme skrz prsty, protože ten druhý, ten penetrující, si alespoň zachoval přirozenou, obdivovanou sexuální roli muže-dobyvatele (ale dobytek je i tak, míní lid).
Nedá se nic dělat, mé libůstky mi od huby neutrhnete, a proto opouštím toto mýtické místo, tento piedestal uplácaný z mrvy, bylo mi s vámi blaze; neohlédnu se, ale na špičky bot se také nedívám.
Obří pomeranč
Téma: Gumička na poušti
Proháníme se létem. Bezstarostná jízda, to nám jde dobře. Bojím se návratu domů, ke každodennosti. To nám naopak moc nejde.
Zastavíme na docela vyprázdněném odpočívadle.
U špičky conversek mi leží použitý kondom. Rozhrnu písek, je jich tam víc. Celé pohřebiště potenciálu života.
„Proč zrovna tady šuká tolik lidí?“ podivuju se.
Pokrčíš rameny. Pohodíš hlavou. Vím, co to znamená – pojďme si taky šoupnout. Dal bych si, ale do Texasu cesta daleká, spousta hodin prosezených v autě, a to se mi moc nepozdává.
Podívám se nahoru. Do červeného, jako lopatkou odseknutého kaňonu zapadá slunce a má podobu obřího pomeranče.
Tak už vím.
Je pátek večer
Téma: Srdce je párový orgán
(double drabble)
Je pátek. Povaluju se na pohovce v dobrém rozmaru, usrkávám ze sklenice vína a z ruličky jointa, a dívám se, jak cvičíš v domácích podmínkách. Mám chuť vstát a přivonět si mokrého podpaží, ale jsem na to příliš líný. Za chvíli možná dokonce začnu mňoukat.
Myslím na to, že mám vedle sebe spíš spolubydlícího než partnera, že mě ve skutečnosti nemiluješ, a proto naplňuju éter blábolením, jako to dělám vždycky, když tě mám na dosah a přece daleko.
„Myslíš, že se dá umřít na zlomené srdce?“
Něco funíš na trenažeru a pořád vesluješ jako zběsilý. Rád se na tebe dívám, ale nebaví mě, že se se mnou nebavíš. To srdce se asi láme mně.
„Přestaň už. Stačí. Už konečně docvič a pojď ke mně.“
Prý ještě pár temp.
„Pojď, nebo se přesunu do postele a budu si představovat, že mě tam ze tmy přepadává Pavel Batěk.“
„Já myslel,“ supíš, „že miluješ mě.“ Pár desítek temp.
„Miluju tebe i Pavla Baťka.“
„No, ale místo je jenom pro jednoho.“
To rozhodně odmítnu. „Moje srdce je široké. Pojmul bych vás oba.“ (Jednoho do zadku, druhého do pusy.)
Trénink je ukončen. Já vždy dosáhnu svého. Nahneš se nade mne jako uřícené zvíře a vezmeš mi jointa z prstů. Potáhneš a rozkašleš se, ještě pořád udýchaný. Ach, ty čerstvý padesátníku, kapacita plic už ti nestačí na cvičení a neřest. Snad tě nebudu muset křísit.
Svalíš se na mě a zamkneš mě v objetí. Cítím ho, jak mi buší do boku, je to trdum, trdum, trdum koně řítícího se po dostihovém závodišti. Hladím tě po vlhkém čele tam, kde kratičké vlasy ustupují zubu času.
Promiň mi, že jsem se před pár řádky tak rouhal. Nejsi pouhý spolubydlící a křísil bych tě tím nejpoctivějším dýcháním z úst do úst.
Je pátek večer a chci prostě jenom milovat.
Sviniar
Téma: Při plném vědomí
Sedím v portugalském kostelíku a chystám se mluvit s Bohem. Ne, nepil jsem.
Před kazatelnou šůruje babka, jinak je tu prázdno.
Šeptám Bohovi do ucha, jak tě miluju (strašně). Je mi zase dvacet – ne zase, pořád! - a zamilovanost se mnou mlátí ode zdi ke zdi. Dokonce i ta madona ve výklenku začne ronit krvavé slzy, jak je jí ze mě trapno. Ne, neblouzním.
Přidávám: o tom, jak víc dávám, než dostávám, jak hranice mého konsentu napínáš až k prasknutí, o slzách spolykaných polštářem.
Babka se narovná od ždímání hadru. „To naozaj vyzerá na riadného sviniara.“
Podíváme se na sebe, není mi do smíchu; ale slovenská uklízečka má hned oči jen pro krvácející madonu. S řevem vyrazí ven, za světlem.
Konečně jsme tu sami, Bože.
Začnu nanovo.
Dehtem život nezplodíš
Téma: Biootec
To, co píšu, jsou drabbles hanby. Protékají mnou dva prameny: dehet a smola. Komory srdce je pumpují tu do mozku, tu do údů, tu ústy ven: každopádně dobrého ze mě nevychází nic.
Zas a znovu se vrací jedna biologická potřeba.
Chtěl bych být táta, ale dehtem život nezplodíš.
Chtěl bych být táta, ale tátové dávají a chrání. Do mě se jenom odkládá.
Mezi dětnými přáteli stojím v koutě; to (z)dravá příroda třídí zrno od plev – dvě ruce, dvě nohy – přestože jsem obyčejný člověk a excentrickou schopnost mořského koníka nemám.
Mám alespoň zbraň, kterou bych mohl čistit, kdyby se mi zachtělo?
Je na Marsu život?
Téma: ...a zbytek je historie
Texasem projíždíme v napětí, dlouhá cesta v nás do varu uvádí věci, které měly zůstat spát.
Ale na konci naší pouti tě vidím šťastného. Pod vějířky vrásek dočista tvář malýho kluka. Natahuješ ruku. Rakety! Jsou skoro na dosah, buclaté kolosy.
Vítr na Boca Chica vane od jihovýchodu.
Myslíš na nekonečno, nezměrnou ledovou černotu, tenata rovnic, číselné vyjádření tlaku a teploty, když startovací plochu drtí zažehnutý pohon Super Heavy.
Když tě vidím takhle, hádky jsou nepodstatné, spálené ve splodiny, úplná historie.
Myslíš na Mars.
A já se ptám (známá melodie): je na Marsu život?
A vzal bys mě tam s sebou?
Žádné komentáře:
Okomentovat