Cukroví a psilocybin

Jedna věc, o které jsme se nikdy nebavili, miláčku, je, že nesnáším Vánoce. Ty poslední mi připomínají, že nemám žádnou vlastními silami vytvořenou rodinu, že končím u stromečku svých rodičů, trosečník, přerostlé dítě, o které doma nikdo nestojí – přerostlé dítě toho moc sežere, prdne se vaječňákem, nepřináší radost jako dítě skutečné, malé a bezelstné. Milí rodičové nás takové mají doma dva, mě a sestru, chudáci. Netrávím Vánoce s tebou, protože ty máš k zaobstarání tvory, co ti jsou milejší. Děti skutečné. 

Sestra je svéráz jako vždy. Zjeví se v kožené bundě a hustá jako rybí polívka, kterou naše máma s láskou vaří. Oznámí mi, že potřebuje zabalit dárky. Pustíme se do toho společně, jinak by tahle dospělá žena nadělovala v igelitkách.
„To je trapas, co?“ Myslí tím, že se tady scházíme. Beznadějné případy. „Doufala jsem, že budeš s tím svým a nebudu ti muset dávat dárek.“
No, tak všechno se holt nevyvede podle plánu.
Z podšívky bundy něco vytáhne. Tak přeci nepřichází s prázdnou. Já se prostě obklopuju těmi nejlepšími lidmi – ve tvé dlani se pravidelně zjevuje palice cannabis a moje zázračná sestra zase umí zhmotnit sáček se sušenými houbami. Psilocybin, to nejlepší z přírody. Jsou Vánoce a my jsme tragédi, dočasně ukotvení v našem starém dětském pokojíčku. Na stěnách ještě visí plakáty z teenagerských let. Pytlík v její ruce šustí a na okraji stolu stojí miska s vanilkovými rohlíčky.
„Je to tvoje rozhodnutí, Johane,“ našeptává a rozkládá rukama, ukazuje mi možnosti. „Lysohlávky nebo cukroví.“

𓍊𓋼𓍊𓋼𓍊

Sedíme u stromečku: rodiče na gauči, děti na zemi u dárků, jak je u nás dobrým zvykem. Co na tom, že jsme hluboko za třicítkou. Kamna plápolají a já rozdávám. Vánoční jedlička voní, a to je tak to jediné dobré, co s sebou tyhle svátky nesou. Nesnáším řízky, nesnáším obalovaného kapra, nesnáším majonézový bramborový salát, co se mi sune vnitřnostmi pomalu jako malta; miluju vůni stříbřitého stromečku.
Sestra ztuhne při rozbalování měkkého balíčku a já vím, že jí po předloktí leze jehličí. Podrbu ji a všechno smetu. Jehličí se na zemi šikuje do různých čísel, jako by mi ukazovalo řádky v bingu. Z dárku se vyloupne šála s burberry vzorem a já ji chci taky. Zkoumám další tvary a hmotnost, moje ruce fungují jako váhy a jako perfektní průzkumný mechanismus. Někde v úhledném balíčku se nestále hýbe tekutina a já rozšířeným vědomím ohmatávám její chuť a vůni. Z roztrhaného vánočního papíru by bylo vážně zajímavé origami. Zvířata, ano, ale třeba i stroje.
„Je vám něco?“ ptá se máma, sestra se zabalí do šály a udělá oči. To ona vždycky uměla. Dělat oči. Hlavně na tátu.
„Nic. Je nám fakt moc pěkně.“
Rozdáme si dárky, každý po jednom, a připijeme si dobrým vínem. Plameny v krbu plápolají v kruhu.

𓍊𓋼𓍊𓋼𓍊

Sestra mi připaluje jointa a otevírá okno do hvězdné noci. Přicházejí. Možná spím, ale možná jsem jen zavřel oči. Za oknem je černý závěs, sametový, ve tmě neviditelný, a za tím závěsem jsou dveře. Lidé jimi vstupují do mého domova a přinášejí s sebou věci – je to hudební aparatura, nekonečné množství kytar, levitující trsátka, ale také pach větru, pach světa a dálek, které já nikdy nepoznám. Bořím nos do vlhkého kabátu Alexe Turnera. Cítím voňavku od Valentina, přímořský déšť a fish & chips odněkud z Blackpoolu. Moje sestra, před patnácti lety téměř profesionální groupie, na něm může oči nechat. Vlasy má dlouhé a napomádované dozadu jako frajer.
Už vím, že dveře za černým závěsem mají číslo 505.

Místnost se plní lidmi – tak velkou návštěvnost jsme tu nikdy neměli, dokonce ani když nám bylo náct a rodiče na Silvestra odjeli do Vídně. Chris Isaak si přes rameno zavěsí country kytaru a otevírá ústa k baladě, ale když hrábne do strun, rozechvěje se pod námi země. Někde hluboko se asi pohnuly tektonické desky. Jeho nos z profilu vypadá jako přeražený, ale jeho hlas, to je bezchybný tovar, co pokládá dlaň ke slabinám. K němu se přidává Lana Del Rey a vypadá jako svatá ikona. Při zpěvu z ní vychází slabá záře. Svatá Lana, patronka všech dramatických buzíků, vdechuju slaďoučkou indiku.
Spórovité chvění vzduchu mě přivábí až k ní; tančíme spolu, letargicky prošlapujeme parket, dělíme se o šlukování brka. Její rtěnka zanechává kroužky v barvě rozmačkaných borůvek. Bořím bradu do jejích vlasů, jsou jako hedvábná příze. Vzadu na krku se mi stahuje kůže – jako by mě za ní někdo vzal a vytřepal z vlastního těla do míst, kde se světci potírají ambrou a přibližující se vesmírná tělesa podpalují podzimní stromy svým žárem. Mám to za odměnu za hrdinské skutky, které jsem nikdy nevykonal – jsem v těchto místech špatně, asi si mě někdo s někým spletl, ale chybu hlásit nebudu.
Když se odtáhneme, je její tělo obtisknuté na mém a září jako krev pod luminolem. Kabely hudební aparatury pulzují zeleným světlem. Vše spojuje zářící klubko žil – mě, Lanu, nástroje, mikrofony, temnotu a mrazivou noc. V rozích místnosti vyrůstá šustící rákos, a jak zesilovače vydechují kytarový rachot, listoví se sotva znatelně pohybuje, vibruje do rytmu. Vím, že za ním se skrývají rozlícení psi a odvracím zrak.
Stroboskopy blikají zlatě a červeně a Alex Turner v barevném světle zpívá o tom, že bez tebe, miláčku, je mi vždycky tak nějak na nic, že bez tebe, miláčku, je svět jen pustou jámou, a ani neví, jak hlubokou má pravdu.
Právě když propadám splínu, objeví se můj utěšitel. Někde jsem toho muže už viděl, ano, určitě jsem ho viděl v televizi a okamžitě se do něj zamiloval. Jeho obraz už je trochu rozkolísaný, jako roztočený v mlýnku, ale je to muž mých snů, trochu obyčejný a s trochu křivým nosem, přesně jak to mám rád. Obočí má rozlobené, ale tenkými rty se směje jako kluk. Políbí mě, protože nechce, abych se cítil tak sám. Je to legrační, protože mu dokážu číst myšlenky. Ústa má jako suchý zip, tu drsnou stranu suchého zipu. Vyšle ke mně myšlenku: vezme mě na temnou hladinu za rákosí, kde kotví jeho gondola, a rozežene psy. Podává mi ruku, velkou a jistou, takže se jí chci chytit. Slova písně o chybějícím miláčkovi se ode mě odrážejí jako od olověné vesty. Teď tu mám muže z televize a obklopují nás už jen barevné vertikální televizní pruhy. Na staré gondole do nich vjíždíme. Konec vysílání. 

𓍊𓋼𓍊𓋼𓍊

Probouzím se dopoledne. Ze sestřina notebooku na okenním parapetu ještě pořád hraje nekonečný loop hudby. Poznávám kytarový riff Knee Socks. V pokoji to příšerně smrdí trávou a ještě příšernější mám hlad. Do mísy s cukrovím dosáhnu i ze své postele – vanilkové rohlíčky posypané cukrem vypadají jako zasněžená ladovská krajinka. A tak do nich hrábnu prsty a malebný obrázek rázem poznává řádění Godzilly.