Laskavý deníček jistě promine předešlou litanii. Za projevenou shovívavost ho nakrmím pár všednostmi, které se mi uchytily v hlavě.
Když opouštíme byteček v Pasadeně, účty vyrovnané a noví přátelé opuštění s příslibem dalšího shledání, vyrážíme na Mulholland Drive. Bude to dlouhá jízda – a nezapomenutelná. Na zadním sedadle máme barel vody. Budeme ho potřebovat.
Jednou krokem projíždíme serpentinami vilových čtvrtí a ukazujeme si nejpěknější domy. Jak padáme k moři, vidíme některým z nadhledu do zadních zahrad a na veliké bazény. Ukazujeme si: tenhle by se líbil mně. A: tenhle bych chtěl zase já.
Místní se na nás dívají divně, když chceme chodit pěšky. Policisté na ulicích překračují těla ve fentanylové siestě. Přestěhovat je do sousedního obvodu není řešení. Tak i proto tu všude jsou drive-thru.
Moc si užíváme společné řízení, ale občas se skoro pereme o volant. Chci šlapat na plyn a ty taky. Dohonit ten mrak támhle na obloze (nejde to).
V Dairy Queen mi kupuješ tu nejkrásnější zmrzlinku na světě. Jmenuje se Soft Cone a když ji strčím do pusy, zjistím že je příšerně sladká. V Americe je všechno příšerně sladké.
Objevujeme jižanskou kuchyni. Sic je to v Texasu, gumbo je úžasné. Vyhledávám další jídla. Slibuješ mi: příště (myslí se tím příští rok? přespříští? nebo se mnou snad plánuješ delší budoucnost? miláčku, ani nevíš, jak mě tahle myšlenka živí) to vezmeme přes Louisianu a Alabamu na Floridu a ochutnáme všechno gumbo a jambalayu a vůbec veškerou kreolskou kuchyni na světě. Spokojeně si hladím břicho. Vařeného kraba bych se mohl užrat.
Přejedení se večer díváme na Pearl. Ihned se stává jedním z mých oblíbených filmů. Ty říkáš: „To byla teda strašná kravina“. Protočíš přitom očima tak, že se nemůžu zlobit.
Na ulici sleduju černošku, jak jiné zaplétá vlasy do složitých, utažených copanů. Studio je prázdné, zákaznice sedí před výlohou na plastové židli pod látkovou pergolou. Ptám se, jestli jim nevadí, že se dívám. Říkají mi „white boy“ a smějí se, že mě to tak zajímá. Vznikající vzor na hlavě je skoro hypnotický – vypadá to jako krásná tělíčka mrštných háďat, nad levým ramenem se vlasy jako tenké ocásky dotýkají kůže. Přeju jim pěkný den a odcházím – zůstávat déle už by bylo neslušné. Je to zdlouhavý a strašně složitý proces.
Nainstalujeme si aplikace: Tinder, Grindr, Scruff. Necháváme je prohledávat okolí a společně se probíráme výsledky.
Kšiltovku SpaceX skoro nesundáváš z hlavy. Na začátku roku jsi znenadání začal kvapným tempem plešatět a ovál na temeni je překvapivě nepravidelný a nevzhledný. Občas tě přistihnu, že si ho nevěřícně ohmatáváš a monitoruješ stav škod. Někdy, když řídíš (a zase doháníš mrak), ti tam položím ruku a hladím tě v těch prořídlých vlasech, jako by se vůbec nic nedělo. Protože se nic neděje.
Kostely tu jsou prosté, moderní a ošklivé. Ale s Bohem se dá mluvit i v prérii. Nebo na benzínce. Někdy především tam.
Máma mi na WhatsApp posílá fotky rozkvetlé zahrady, záhonu plného cuket a obtěžkaných rajčatových keřů. České léto – trochu mi chybí. To zrovna projíždíme Arizonou. Kacířská myšlenka: těším se na příští rok na vlastní úrodu.
Říkám ti: udělej mi nějakou pěknou fotku z Ameriky. Ale ty ne, ty mě fotíš u jídla, když do sebe nakláním pivo, ráno v posteli, když mi zpod peřiny čouhají nohy a zadek. Co tohle bude za vzpomínky. Nakonec mám alespoň jednu, kde je pode mnou na asfaltu Route 66.
Navštívíme všechny turistické nezbytnosti. Všude jsou davy lidí – jsem z toho mrzutý. Jen Monument Valley je tak obrovská, že se tam člověk může na chvíli cítit osamoceně. Červený písek zůstává na bílých teniskách. Večer se milujeme v pěkném hotýlku. Prý aby mě přešla ta rozmrzelost. Říkám: „Můžeme se tam ještě jednou vrátit? Na západ nebo východ slunce?“ Mohl bych tam jet i sám a dívat se na měnící se odstíny rudé, červené, oranžové a růžové, ale o to nestojím. Nejsem člověk, co by mohl být sám.
Vždyť i ti stepní běžci se často kutálejí ve dvojicích nebo chumlech.
Mimochodem, stepní běžci existují!
Žádné komentáře:
Okomentovat